Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.01.2026 09:00 do: 14.01.2026 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 27/25
Jednací místnost: sněmovna
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jiří Přibáň DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti sdělení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. ledna 2021 č. j. 3 KZN 1114/2020-13 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení Odboru obecné kriminality ze dne 25. července 2017 č. j. KRPA-175834-210/TČ-2015-001373-THON.
Stručná charakteristika: právo na účinné vyšetřování
Označení navrhovatelů:  A. B.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Navrhovatelka se ústavní stížností ve věci původně vedené pod sp. zn. IV. ÚS 707/21 domáhala zrušení vyrozumění městského státního zastupitelství a usnesení Policie České republiky. Tvrdila, že je obětí trestného činu sexuální povahy. Vedlejší účastník jí údajně svým jednáním, které mělo probíhat od léta 2002 do října 2014, měl způsobit těžkou újmu na zdraví s dlouhodobými dopady na kvalitu jejího života. Navrhovatelka před orgány činnými v trestním řízení měla vznést i otázku, zda se vedlejší účastník nedopouštěl obdobného jednání i vůči jiným osobám. Rozsáhle brojila i proti nedostatečnému vyhodnocení charakteru dlouhodobého vztahu vedlejšího účastníka k ní v jeho komplexnosti a proti nepodřazení jeho jednání pod příslušnou právní kvalifikaci. Navrhovatelka podotkla, že proti usnesení o odložení věci policií nepodala stížnost, protože jí obvodní státní zástupkyně údajně sdělila, že by neměla šanci na úspěch. Proto podala až žádost o výkon dohledu. Dohledové městské státní zastupitelství se její žádostí meritorně zabývalo a shledalo ji částečně důvodnou. A ačkoliv tento fakt navrhovatelka vnímá jako určité zadostiučinění, konečné vyřízení její žádosti u ní vyvolalo pocit nedosažení spravedlnosti, neboť podle jejího názoru případ nebyl dotažen do konce. Městské státní zastupitelství se totiž podle ní výše uvedeným aspektům oznámeného jednání nevěnovalo. V případě, kdy městské státní zastupitelství úvahy o trestněprávní odpovědnosti vedlejšího účastníka připustilo, navrhovatelka nesouhlasí s jeho závěrem, že trestní stíhání takového jednání je promlčené. Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 707/21 tuto ústavní stížnost odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou (vůči vyrozumění městského státního zastupitelství) a zčásti jako nepřípustnou (vůči usnesení Policie ČR).

Navrhovatelka podala stížnost k ESLP. Ten rozsudkem Y. proti České republice konstatoval, že došlo k porušení čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a přiznal navrhovatelce 25 000 € jako náhradu nemajetkové újmy a 4 000 € jako náhradu nákladů řízení. ESLP zamítl námitku vlády, že nebyly vyčerpány všechny vnitrostátní prostředky nápravy, a stížnost prohlásil za přijatelnou. ESLP považoval sexuální napadení tvrzená navrhovatelkou za natolik závažná, že mají být posuzována v rozsahu článku 3 a 8 Úmluvy. Vyšel z toho, že pozitivní závazky zakotvené v článcích 3 a 8 Úmluvy vyžadují především vytvoření legislativního a regulačního rámce poskytujícího jednotlivcům odpovídající ochranu před útoky na jejich fyzickou a morální integritu, zejména v případě tak závažných skutků, jako je znásilnění, a to přijetím účinné trestněprávní úpravy a jejím efektivním uplatňováním v praxi. Při vyhodnocení, zda v projednávané věci orgány státu jednaly v souladu s pozitivními závazky vyplývajícími ze zmíněných článků Úmluvy tak, aby poskytly účinnou ochranu navrhovatelce před nekonsenzuálními sexuálními akty, dospěl ESLP k závěru, že k porušení pozitivních povinností státu došlo. Podstata problému nespočívala podle ESLP v tehdejší právní úpravě, ale v jejím příliš restriktivním výkladu. Česká republika podle ESLP nedostála svým pozitivním závazkům, které zavazovaly smluvní státy k tomu, aby zavedly a účinně uplatňovaly trestněprávní systém způsobilý kriminalizovat nekonsenzuální sexuální akty.

Navrhovatelka po rozhodnutí ESLP požádala Ústavní soud o obnovu řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 707/21 a Ústavní soud jejímu návrhu vyhověl. Stěžovatelka se v obnoveném řízení o ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Tvrdí, že porušily její právo na účinné vyšetřování plynoucí z práva na nedotknutelnost osoby, zákazu nelidského a ponižujícího zacházení a práva na soukromí zaručených v čl. 7 a 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a 8 Úmluvy. 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.01.2026 14:00 do: 14.01.2026 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3143/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Martin Smolek Ph.D., LL.M.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výroku I usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 275/2025 43 ze dne 22. 9. 2025
Stručná charakteristika:  Spravedlivý proces; předběžné opatření
Označení navrhovatelů:  AREAL PRELOUC s.r.o.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Navrhovatelka  podala dne 10. 7. 2025 u okresního soudu návrh na vydání předběžného opatření, jímž by byla stěžovatelce uložena povinnost umožnit navrhovatelce (a jejím podnájemcům) vstup a nerušené užívání tam specifikovaných nemovitostí. Odůvodnila jej tím, že na základě nájemní smlouvy ze dne 18. 12. 2012 uzavřené mezi ní jako nájemkyní a předchozím vlastníkem předmětných nemovitostí jako pronajímatelem má právo užívat výrobní areál bývalé pekárny, nacházející se v těchto nemovitostech. Podle navrhovatelky se v předmětu nájmu nalézají její výrobní a administrativní prostory a skladové prostory s materiálem a výrobky třetích osob. Zamezení vstupu má proto vliv na její podnikatelskou činnost. Okresní soud usnesením ze dne 15. 7. 2025 návrh navrhovatelky zamítl, uložil navrhovatelce zaplatit soudní poplatek a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření nebyly splněny. Podle okresního soudu navrhovatelka neprokázala, že by potřeba zatímní úpravy byla naléhavá a nutná a neosvědčila základní skutečnosti pro kvalifikované posouzení případné existence nároku. K navrhovatelkou namítanému jednání mělo dojít téměř měsíc před podáním návrhu a již sama tato skutečnost vylučuje nařízení předběžného opatření, které má být zásadně reakcí na bezprostřední a náhlé ohrožení práv či zájmů oprávněné osoby. Okresní soud dále odkázal na předchozí řízení o předběžných opatřeních, která byla k návrhům navrhovatelky vedena a na základě jejích zpětvzetí zastavena a která podle něj rovněž svědčí o tom, že není dána potřeba zatímní úpravy poměrů. K odvolání navrhovatelky krajský soud usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že nařídil předběžné opatření požadované navrhovatelkou (ústavní stížností napadený výrok I), potvrdil usnesení okresního soudu ve výroku o povinnosti navrhovatelky zaplatit soudní poplatek a uložil navrhovatelce, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení podala žalobu ve věci samé. Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že navrhovatelka osvědčila relevantní skutečnosti pro nařízení předběžného opatření, tedy své nájemní právo k předmětným nemovitostem, včetně oprávnění přenechat nemovitosti do podnájmu, a vlastnické právo předchozího pronajímatele dotčených nemovitostí a stěžovatelky, a že ze strany stěžovatelky jí byl vstup do nemovitostí znemožněn. Odvolací soud shledal, že pokud navrhovatelka v předmětném areálu podniká a je jí znemožněn přístup, je dána potřeba nařízení předběžného opatření, a to bez ohledu na to, kdy k prvému zásahu do jejího práva došlo. Předběžným opatřením podle odvolacího soudu nejsou omezována dispoziční práva stěžovatelky s jejím vlastnictvím; předběžné opatření pouze zatímně upravuje poměry účastníků a stěžovatelce ukládá povinnost strpět povinnost z nájemní smlouvy, která na ní s nabytím vlastnického práva k nemovitostem přešla.

Stěžovatelka se domáhá zrušení výroku I usnesení odvolacího soudu, přičemž ve své ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud podle něj nerespektoval závěry vyplývající z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 a navazující judikatury, protože bez zákonného podkladu změnil zamítavé rozhodnutí okresního soudu o návrhu na předběžné opatření na rozhodnutí vyhovující, aniž by uvedl jakékoli zvláštní odůvodnění nezbytnosti takového výjimečného postupu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že v daném případě neexistovala žádná hrozba přímého, bezprostředního a nenapravitelného zásahu, která by prolomení standardního postupu mohla ospravedlnit. Současně stěžovatelka namítá, že jí odvolací soud nedoručil odvolání navrhovatelky proti zamítavému rozhodnutí okresního soudu, čímž jí znemožnil reagovat na rozhodné skutečnosti a uplatnit námitky.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.01.2026 15:00 do: 14.01.2026 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2762/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Jan Svatoň CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2025 č. j. 33 Cdo 1483/2025-227, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 26 Co 255/2024-136 ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2025 č. j. 26 Co 255/2024-178 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2025 č. j. 26 Co 255/2024-193 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. června 2024 č. j. 10 C 146/2023-108
Stručná charakteristika:  Právo na soudní a jinou právní ochranu, právo na řádný proces
Označení navrhovatelů:  A.Y. a Ing. V.Y., zast. Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem (z titulu smluvní pokuty) uložil stěžovatelům zaplatit vedlejší účastnici částku 3 356 000 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení ve výši 341 326,10 Kč. K odvolání stěžovatelů krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni vedlejší účastnici zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 53 336,80 Kč. Tento rozsudek, jenž neobsahoval poučení o lhůtě k podání dovolání, byl stěžovatelům prostřednictvím jejich právní zástupkyně doručen dne 19. 12. 2024. Ta dne 27. 12. 2024 upozornila krajský soud na nekompletní poučení a požádala o opravu tohoto rozsudku. Krajský soud usnesením ze dne 15. 1. 2025 tuto chybu opravil, uvedl však k podání dovolání nesprávnou (třicetidenní) lhůtu. Právní zástupkyně stěžovatelů dne 3. 2. 2025 znovu požádala krajský soud o opravu s tím, že lhůta k podání dovolání činí dva měsíce, načež krajský soud předchozí opravné usnesení opravil. Toto opravné usnesení bylo stěžovatelům doručeno 26. 2. 2025. Předtím, již dne 19. 2. 2025, stěžovatelé podali dovolání, které doplnili dne 19. 3. 2025.  Podané dovolání však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle odmítl, protože trpělo vadou, která nebyla ve lhůtě odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dále uložil stěžovatelům zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 26 849,90 Kč. Nejvyšší soud konstatoval, že k doplnění dovolání podáním ze dne 19. 3. 2025 nepřihlédl, protože bylo podáno po uplynutí lhůty k dovolání.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zejména namítají, že vzhledem k opakovanému neúplnému poučení ze strany krajského soudu činila lhůta k podání odvolání tři měsíce, a proto je závěr Nejvyššího soudu, podle kterého bylo doplnění dovolání podáno po uplynutí lhůty k dovolání, chybný. Dále stěžovatelé namítají, že krajský soud explicitně upozornili, že v jeho rozsudku obsažený závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. Tvrdí, že došlo k prolomení koncentrační zásady, když ve smyslu § 119a občanského soudního řádu navrhovali další důkazy, a dále namítají, že žádnou svou smluvní povinnost neporušili.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 15.01.2026 09:30 do: 15.01.2026 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1114/25
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Dita Řepková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení
Stručná charakteristika:  Osobní svoboda, ochrana rodičovství a rodiny, ochrana soukromého a rodinného života, rovnoprávnost a záruky v základních právech a svobodách, právo na soudní a jinou právní ochranu, převzetí a držení v ústavní zdravotnické péči
Označení navrhovatelů: A. A., zast. JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Dne 9. 11. 2022 byla stěžovatelka bez svého souhlasu přijata do psychiatrické nemocnice. Obvodní soud zahájil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče dle § 76 zákona o zvláštních řízeních soudních. Usnesením ze dne 18. 11. 2022 bylo řízení zastaveno, neboť stěžovatelka byla dne 14. 11. 2022 propuštěna. Stěžovatelka v zákonné lhůtě prohlásila, že trvá na projednání věci i přes zastavení řízení. Usnesením obvodního soudu ze dne 14. 3. 2024 bylo rozhodnuto, že převzetí stěžovatelky do psychiatrické nemocnice bylo v souladu s § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách, a že důvody pro nedobrovolnou hospitalizaci stěžovatelky trvaly do jejího propuštění dne 14. 11. 2022. Dle obvodního soudu byla nedobrovolná hospitalizace stěžovatelky odůvodněna určitou medicínskou opatrností. V době přijetí stěžovatelky bylo podle soudu jasné podezření, že se jedná o akutní psychotickou poruchu s rozvíjející se paranoidně persekuční bludnou produkcí, což bylo nutné dále sledovat, neboť na základě chorobného bludného jednání by mohlo dojít k vážným agresivním incidentům. Stěžovatelka dle obvodního soudu v době přijetí do psychiatrické nemocnice a po celou dobu hospitalizace jevila známky duševní poruchy. Bylo možné dovodit, že stěžovatelka bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje své okolí, přičemž bylo prokázáno, že takovou hrozbu nebylo možné odvrátit jinak než hospitalizací z důvodu permanentní observace stěžovatelky. Obvodní soud upozornil také na to, že je skutečností, že ženy krátce po porodu mohou trpět poporodní depresí nebo psychózou. Úkolem soudu bylo vyhodnotit zákonnost převzetí stěžovatelky do nedobrovolné hospitalizace a dalšího držení ve smyslu ochrany jejího práva na osobní svobodu; z tohoto úhlu pohledu byla celková doba její nedobrovolné hospitalizace dle obvodního soudu důvodná. Usnesením městského soudu bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu, které dle městského soudu obsahuje řádné a vyčerpávající odůvodnění nedobrovolné hospitalizace stěžovatelky. I odvolací soud měl za splněnou podmínku závažnosti chování stěžovatelky. Nejvyšší soud následně usnesením odmítl dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud nesdílel názor stěžovatelky, že její chování bylo prosto jakýchkoli ohrožujících projevů, že nikoho žádným způsobem nenapadla a nečinila nic jiného, než že se domáhala svých práv. S odkazem na svou judikaturu Nejvyšší soud akcentoval, že zákon o zdravotních službách vychází z principu prevence.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti požaduje zrušení rozhodnutí obecných soudů (resp. některých jejich výroků) a uvádí několik rovin případu, v nichž obecné soudy dle ní pochybily. Za prvé výkladem hmotněprávních podmínek přípustnosti nedobrovolného převzetí člověka do zdravotního ústavu z tohoto institutu soudy učinily preventivní nástroj neslučitelný s požadavkem přiměřenosti zásahu do práva na osobní svobodu. Dále se stěžovatelka vyjadřuje k dokazování. Tvrdí, že i v procesní rovině převážil odborný pohled na problematiku nedobrovolné hospitalizace nad pohledem právním, což se odrazilo v pojetí role znalkyně. Znalecký posudek sehrál v rozhodování obecných soudů stěžejní roli. Stěžovatelka rovněž argumentuje k porušení jejího práva na ochranu rodinného života, které spatřuje především ve skutečnosti, že byla oddělena od svého čtyřměsíčního plně kojeného syna, a to na dobu 6 dnů. Do uvedeného práva může být zasaženo, avšak pouze v případě naplnění požadavků legitimity, legality a proporcionality takového zásahu. Tyto naplněny nebyly. Stěžovatelka namítá rovněž porušení zákazu diskriminace. Má za to, že k neoprávněnému zásahu do její osobní svobody a do jejího práva na ochranu rodinného života došlo především na základě průniku dvou důvodů, kterými byla její předchozí nedobrovolná hospitalizace v roce 2007 a poté skutečnost, že stěžovatelka byla v předmětné době matkou malého dítěte.