IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.07.2022 08:00 do: 26.07.2022 08:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2431/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. srpna 2021 č. j. 8 Ao 13/2021-65
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: Klub bechtěreviků ČR, z. s.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel, který je zapsaným spolkem sdružujícím osoby trpící Bechtěrevovou chorobou a jejich rodinné příslušníky, napadl u Nejvyššího správního soudu části opatření obecné povahy, kterými Ministerstvo zdravotnictví v roce 2021 omezilo v souvislosti s epidemií covid-19 provoz poskytovatelů lázeňské léčebně rehabilitační péče. Stěžovatel uvedl, že léčba osob trpících touto chorobou se realizuje mj. právě v lázních a v důsledku stanovených podmínek nemohli členové stěžovatele lázeňskou péči čerpat jako samoplátci, ale pouze jako péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, na kterou mají nárok pouze jednou za 12 měsíců. Efekt léčby však přetrvává kratší dobu, a proto jsou odkázáni na to, aby si v mezidobí hradili léčbu z vlastních prostředků. Nejvyšší správní soud s odkazem na svou dřívější judikaturu uvedl, že k naplnění podmínky aktivní procesní legitimace (jinými slovy možnosti opatření obecné povahy napadnout u soudu) je nutné, aby napadené opatření obecné povahy mělo přímý a nezprostředkovaný vztah k právům navrhovatele. Takový vztah však podle něj bez dalšího neexistuje mezi regulací činnosti podnikatele a právní sférou jeho zákazníků. Z toho důvodu se tedy návrhy věcně nezabýval a odmítl je jako podané osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Stěžovatel namítá, že výklad Nejvyššího správního soudu je striktně formalistický. Podle něj tak záleží čistě na tom, jak je „nastylizována právní norma“. Formálně sice šlo o regulaci provozu lázní, ale materiálně a zejména fyzicky dopadala mimořádná opatření na členy stěžovatele, kteří nemohli zdravotní péči využívat, a jejich zdravotní stav se zhoršoval. Je-li podmínkou aktivní procesní legitimace k podání návrhu bezprostřední zásah, pak zmiňovaná mimořádná opatření do života a tělesné integrity členů stěžovatele zasahovala intenzivně. Omezenou službu (lázeňskou péči) nebylo možné získat jiným způsobem a zároveň k ní neexistovala ani alternativa. Šlo přitom o službu, která byla nezbytná pro udržení zdravotního stavu členů stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ve kterých soud uznal aktivní procesní legitimaci u zákazníků kasin, restaurací, u odborové organizace hájící práva zaměstnanců a u Svazu léčebných lázní. Nejvyšší správní soud se tak odmítl zabývat návrhem osob, u nichž je ohroženo jejich zdraví, ale je-li ohrožena možnost zábavy či ekonomické aktivity, přistoupil k věcnému projednání.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.07.2022 08:30 do: 26.07.2022 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2020 č. j. 30 Cdo 1243/2020-362 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2019 č. j. 14 Co 338/2019-344
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu, právo na ochranu vlastnictví
Označení navrhovatelů: Z. T. s. r. o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2019 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky a dalších dvou žalobců (fyzických osob stěžovatelku ovládajících) proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částek dvakrát 90 020,85 Kč s příslušenstvím (náklady zaplacené obhájci) a 6 242 808,91 Kč s příslušenstvím (zejména majetková škoda stěžovatelky, jejíž zboží bylo v souvislosti s danou trestní věcí zadrženo, např. noktovizory, a jehož cena znatelně poklesla). Uvedené částky měly představovat náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), způsobené všem žalobcům v souvislosti s vedením trestního řízení. Oba spolužalobci byli v dané trestní věci stíháni pro podezření ze spáchání trestného činu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Rozsudkem Krajského soudu - pobočky ve Zlíně ze dne 26. 7. 2016 byli zproštěni obžaloby, neboť jejich jednání nebylo trestným činem. Podle soudu byl nárok stěžovatelky z části promlčen, ve zbytku pak ve vztahu ke stěžovatelce nebylo vydáno žádné nezákonné rozhodnutí (stěžovatelka nebyla trestně stíhána). Úkony, jimiž došlo k zadržení zboží stěžovatelky (v letech 2012 a 2013), nelze dávat do souvislosti s trestním stíháním žalobců zahájeným v roce 2015. Proti tehdejšímu postupu státních orgánů nepodala stěžovatelka žádné opravné prostředky (zejména ústavní stížnosti). Vzhledem k tomu, že těchto možností nevyužila, nelze již v řízení o náhradě škody rozhodnout o nezákonnosti předmětných rozhodnutí. Podle obvodního soudu tak nelze dospět k závěru, že by došlo k vydání jakéhokoliv nezákonného rozhodnutí. Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil a stěžovatelka následně nebyla úspěšná ani se svým dovoláním u Nejvyššího soudu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka zejména namítá, že výklad právních předpisů, jak jej provedly obecné soudy, je nesprávný a zjevně nespravedlivý. Uvádí, že jí bylo trestním stíháním významně zasaženo do jejích majetkových práv, a to po dobu čtyř let. Zboží nebylo možné následně prodat, přitom před jeho zajištěním na něho stěžovatelka měla domluvený odbyt.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.07.2022 09:00 do: 26.07.2022 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3063/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2021 č. j. 25 Co 98/2021-983
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: Česká republika – Státní pozemkový úřad
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 9. 3. 2021 zastavil podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), řízení (výrok I), v němž se vedlejší účastnice (fyzická osoba) domáhala nahrazení projevu vůle České republiky – Státního pozemkového úřadu (stěžovatelky) pro bezúplatný převod konkrétních tzv. náhradních pozemků podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nákladový výrok okresní soud odůvodnil tím, že procesní zavinění v důsledku zpětvzetí žaloby spočívá na vedlejší účastnici, ale že současně je třeba zohlednit, že k částečnému zpětvzetí došlo poté, co vyšlo najevo, že určité náhradní pozemky nelze vydat, přičemž nemožnost převodu nebyla z veřejně přístupných informací patrna. Vedlejší účastnice se přitom svého restitučního nároku domáhá více než 25 let, nadto ve sporu, který vznikl v důsledku liknavého, resp. svévolného postupu stěžovatelky, kdy po vedlejší účastnici nelze spravedlivě požadovat, aby vynakládala zvýšené úsilí a finanční prostředky ke zjišťování faktického stavu požadovaných náhradních pozemků. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Praze změnil usnesení okresního soudu v napadeném výroku II a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 286 942 Kč, jakož i náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 700 Kč. Podle krajského soudu je třeba brát v potaz celé řízení, nikoliv pouze poslední v něm vydané rozhodnutí, tj. usnesení o zastavení řízení. Vedlejší účastnice, jde-li o uplatňovaný restituční nárok ve výši 3 950 150 Kč, byla úspěšná, neboť ten byl soudem uznán a bylo na něj prostřednictvím vydání náhradních pozemků plněno. Dané řízení je řízením ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud vázán žalobním petitem, a ukáže-li se, že oprávněnou osobou vybraný pozemek není k převodu způsobilý, lze žalobě vyhovět i převodem jiného vhodného pozemku; v takovém případě musí stěžovatelka nabídnout všechny pozemky, kterými disponuje, a soud musí vést oprávněnou osobu k tomu, aby bylo možné uložit stěžovatelce převést na ni náhradní pozemek tak, aby se hodnota co nejvíce přiblížila hodnotě původního pozemku, přičemž musí dbát na to, aby u oprávněné osoby nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Vedlejší účastnice byla podle krajského soudu v daném řízení plně úspěšná a zároveň jí nelze přičíst zavinění na částečném zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby, jde-li o vydání některých náhradních pozemků, a proto je třeba postupovat podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Krajský soud pak ve shodě s okresním soudem dodal, že nebylo v možnostech žalobkyně zjistit informace o případné nevhodnosti převodu těchto pozemků, ta vyplynula až v daném soudním řízení, a to po příslušném šetření a lustraci stěžovatelkou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud své rozhodnutí zatížil neústavními úvahami, v důsledku čehož je na její úkor extrémně nespravedlivé. Dále pak podle stěžovatelky extrémně svévolně vyložil § 142 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., případně tato kogentní ustanovení nerespektoval, nadto nesprávně určil tarifní hodnotu pro výpočet odměny advokáta. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že pominul jednak její značný procesní úspěch, jednak procesní zavinění vedlejší účastnice na zastavení řízení, a že opomněl aplikovat § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., kdy svůj závěr o plném úspěchu vedlejší účastnice založil na hodnocení jejího postupu vůči vedlejší účastnici jako liknavého a svévolného, což bylo otázkou předběžnou, tj. mimo předmět řízení.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.07.2022 11:00 do: 26.07.2022 11:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 649/22
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti výrokům III a IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 20 Co 127/2021-217
Stručná charakteristika: právo vlastnit majetek, právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: Ing. M. V.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 157 125 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ta mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ministerstvo spravedlnosti navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že stěžovateli v rámci předběžného projednání nároku zaplatilo 42 875 Kč, což představuje dostatečnou náhradu újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. 3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 4. 2. 2021 č. j. 16 C 199/2020-86 uložil ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 19 421 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,5 % ročně ode dne 3. 12. 2020 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky ve výši 137 704 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení 20 694,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III). K odvolání stěžovatele i ministerstva spravedlnosti rozhodl Městský soud v Praze, že rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil (výrok I), ve vyhovujícím výroku o věci samé pak tento rozsudek v částce 5 250 Kč s příslušenstvím rovněž potvrdil, u částky 14 171 Kč s příslušenstvím jej však změnil tak, že v této části žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud tak, že se rozsudek městského soudu ze dne 20. 5. 2021 v potvrzujícím výroku I u částky 85 829 Kč s příslušenstvím a v měnící části výroku II týkající se částky 14 171 Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích III a IV o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací městskému soudu k dalšímu řízení. Následně městský soud rozhodl, že se rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé u částky 14 171 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 3. 12. 2020 do zaplacení potvrzuje a dále se mění tak, že se žaloba o zaplacení úroku z prodlení z této částky ve výši 2,25 % ročně od 3. 12. 2020 do zaplacení zamítá (výrok I). V zamítavém výroku o věci samé rozsudek obvodního soudu u částky 79 625 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 6 204 Kč od 3. 12. 2020 do zaplacení potvrdil a dále změnil tak, že ministerstvo spravedlnosti je povinno zaplatit stěžovateli 6 204 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 3. 12. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). V napadených výrocích tohoto rozsudku ministerstvu spravedlnosti uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem 18 456 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit ministerstvu spravedlnosti na náhradu nákladů odvolacího řízení a dovolacího řízení 180 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).
Ústavní stížností napadené nákladové výroky odůvodnil městský soud tak, že podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přiznal stěžovateli, byť pouze částečně procesně úspěšnému, plnou náhradu nákladů řízení za řízení před obvodním soudem, a to za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a dvakrát účast na jednání). Náhradu odměny advokáta za uplatnění nároku u ministerstva spravedlnosti stěžovateli nepřiznal, neboť to vylučuje § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) [výrok III]. Podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. má procesně úspěšná žalovaná (tj. ministerstvo) právo na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení, kterou představuje 60 % paušální náhrady nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za podané odvolání (výrok IV).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí je především ve výroku IV naprosto překvapivé, neboť je penalizován za úspěch ve sporu v podobě povinnosti hradit náklady odvolacího řízení, namísto aby mu byla v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (jakož i Nejvyššího soudu) náhrada nákladů řízení přiznána. Napadené rozhodnutí je podle něj paradoxní, neboť u nákladů řízení před obvodním soudem respektuje konstantní judikaturu, kdežto u nákladů řízení před městským soudem tu samou judikaturu popírá.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.07.2022 13:00 do: 26.07.2022 13:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2391/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 10. 6. 2021, č. j. 15 Co 117/2021-351
Stručná charakteristika: Podmínky střídavé péče o dítě
Označení navrhovatelů: T. M., zast. advokátem Mgr. Janem Kubicou
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 29. 1. 2021 nezletilého (nar. v roce 2015) s účinností od právní moci rozsudku svěřil do střídavé péče rodičů, jejíž podmínky podrobně specifikoval ve výrocích I. až III. rozsudku. Výrokem IV. uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 9 000 Kč měsíčně a výrokem V. rozhodl, že matce se vyživovací povinnost k nezletilému nestanoví. Výroky VI. až VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i o náhradě nákladů vynaložených státem a výrokem IX. konstatoval, že se tímto rozsudkem mění předchozí rozhodnutí o výchově nezletilého a o úpravě styku stěžovatele s ním. Ve vztahu k nynějšímu návrhu stěžovatele na svěření nezletilého do střídavé péče, popř. rozšíření úpravy styku, okresní soud uvedl, že od doby předchozího rozhodování o výchovném prostředí došlo na straně všech účastníků k významné změně poměrů. Okresní soud pravidelné týdenní střídání výchovných prostředí nepovažoval pro nezletilého za škodlivé, jelikož delší pobyty u obou rodičů již střídá, a nejde tak pro něj o nijak výraznou změnu. Jelikož byly naplněny veškeré aspekty pro střídavou péči, pro kterou byla v době rozhodování nejoptimálnější situace, okresní soud uzavřel, že změna výchovného prostředí zájmu nezletilého neodporuje a návrhu stěžovatele vyhověl. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 10. 6. 2021 rozsudek okresního soudu změnil tak, že návrh stěžovatele na svěření nezletilého do střídavé péče rodičů zamítl a rozsudek okresního soudu ze dne 31. 8. 2017 ve výrocích o úpravě styku stěžovatele s nezletilým změnil tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým stýkat každý sudý týden v roce tak, že si ho převezme v bydlišti matky ve středu v 9:30 hodin a tamtéž ho matce předá v neděli nejpozději do 18:00 hodin, a v rozsudku blíže specifikovaným způsobem o Vánocích a v měsících červenec a srpen (výrok I.). Výroky II. a III. pak krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že došlo ke změně poměrů odůvodňující svěření nezletilého do střídavé péče. Podle krajského soudu je momentálně třeba dát přednost stabilitě výchovného prostředí a zajistit nezletilému klid nezbytný pro úspěšné zvládnutí životních změn, které ho v příštích dvou či třech letech čekají (předškolní výchova a nástup do školy). Nedojde-li však k nějaké zásadní změně ve vztazích mezi nezletilým a oběma rodiči, je dle krajského soudu pravděpodobné, že časem se model střídavé péče skutečně stane řešením, které bude z hlediska zájmu nezletilého nejvhodnější.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že zatímco okresní soud při svém rozhodování vycházel ze zprávy psycholožky, která zjišťovala názor nezletilého, krajský soud přistoupil ke změně rozsudku okresního soudu bez toho, aby si sám nebo prostřednictvím kompetentní osoby (psychologa či orgánu sociálněprávní ochrany dětí) názor nezletilého zjistil, a že jako stěžejní upřednostnil zájem na stabilitě výchovného prostředí, a to aniž by řádně odůvodnil a vysvětlil, proč tak učinil.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.07.2022 13:30 do: 26.07.2022 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2337/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 č. j. 29 Cdo 3668/2019-300, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019 č. j. 12 Cmo 280/2018-252 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2018 č. j. 49 Cm 53/2017-143
Stručná charakteristika: Hodnocení námitek vůči směnečnému platebnímu rozkazu obecným soudem
Označení navrhovatelů: T. W., J. W., oba zast. advokátem Mgr. Tadeášem Holubem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Krajský soud vydal dne 3. 5. 2017 směnečný platební rozkaz, jímž stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 383 350 Kč (sestávající z jistiny ve výši 170 000 Kč ze smlouvy o půjčce, kterou stěžovatelé s vedlejším účastníkem uzavřeli dne 17. 9. 2015, a smluvní pokuty ve výši 213 350 Kč, jež byla stranami sjednána pro případ prodlení stěžovatelů se zaplacením půjčky řádně a včas ve výši 0,25 % denně) a částku 43 819,20 Kč jako náhradu nákladů řízení. Stěžovatelé směnečný platební rozkaz napadli včasnými námitkami. V nich zejména namítali, že předmětná smlouva o půjčce je spotřebitelským úvěrem, neboť půjčka byla stěžovatelům poskytnuta bezúplatně jen na dva měsíce, následně již měli vedlejší účastnici hradit úplatu ve výši 0,25 % denně z jistiny, která byla vedlejší účastnicí ve smlouvě formálně označena jako „smluvní pokuta“. Tato „smluvní pokuta“ však dle stěžovatelů představuje skrytý úrok ve výši 91,25 % ročně. Vzhledem k této skutečnosti tak dle stěžovatelů bylo třeba aplikovat na předmětný právní vztah ustanovení v době podpisu smlouvy účinného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v posledně účinném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), dle jehož § 18 odst. 1 platilo, že ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru nelze použít směnku nebo šek. Dále uvedli, že tato půjčka byla účelově vázána na úhradu zálohy, kterou byli povinni uhradit společnosti Ekonomické stavby s.r.o. (na jejíž bankovní účet také byla předmětná částka vedlejší účastnicí poukázána) v souvislosti s uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě o dílo, smlouvy o dílo a smlouvy příkazní, které stěžovatelé uzavřeli v rámci programu „Nulová hotovost“, který společnost Ekonomické stavby s.r.o. nabízela. V těchto smlouvách se tato společnost mj. zavázala zajistit pro stěžovatele bankovní hypoteční úvěr, z něhož měla být předmětná půjčka od vedlejší účastnice následně splacena. To se však nestalo, neboť tento úvěr stěžovatelům zajištěn nebyl. Stěžovatelé tak byli dle svého přesvědčení společností Ekonomické stavby s.r.o. uvedeni v omyl. Tato společnost a vedlejší účastnice jsou přitom úzce personálně i materiálně propojeny, a to osobou D. M. (jediného jednatele a konečného jediného vlastníka obou společností), na jejich jednání je proto dle názoru stěžovatelů třeba hledět jako na jednání jediného subjektu. Ujednaný skrytý úrok je navíc v rozporu s dobrými mravy, zakládá nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitelů a představuje zneužití práva, které nepožívá právní ochrany.
O těchto námitkách bylo rozhodnuto rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 6. 2018 tak, že směnečný platební rozkaz byl ponechán v platnosti a stěžovatelům byla uložena povinnost k náhradě nákladů námitkového řízení ve výši 49 174,40 Kč. Krajský soud tak učinil s odůvodněním, že stěžovateli vznesené námitky nejsou důvodné, neboť se neztotožnil s názorem, že by předmětná půjčka byla sjednána jako úplatná, když ujednaná smluvní pokuta je dle názoru krajského soudu formou zajištění závazku stěžovatelů, nikoli formou úplaty, a proto na předmětný právní vztah zákon o spotřebitelském úvěru, jehož se stěžovatelé dovolávali, nedopadá. Rozhodnutí krajského soudu bylo rozsudkem vrchního soudu ze dne 4. 6. 2019 jako věcně správné potvrzeno a stěžovatelům byla uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 odmítnuto, neboť je dovolací soud neshledal přípustným podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelé ústavní stížností napadli rozhodnutí soudů všech stupňů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené jim čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že se obecné soudy ústavně konformním způsobem nevypořádaly s řešením otázky, zda smlouva o „půjčce“ ze dne 17. 9. 2015 byla sjednána jako smlouva úplatná či bezúplatná a zda tudíž na předmětný právní vztah dopadá právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.07.2022 09:30 do: 27.07.2022 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3150/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2021 č. j. 4 Cmo 112/2021-101 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2021 č. j. 5 Nc 202/2021-19
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: ATLAS consulting spol. s r.o., zastoupená JUDr. Bc. Zdeňkem Kučerou, Ph.D., advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo na návrh společnosti Wolters Kluwer ČR, a.s. (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) nařízeno předběžné opatření, kterým bylo ve výroku I. uloženo stěžovatelce znepřístupnit ve svém právním informačním systému CODEXIS Sbírky zákonů z let 1918-1944. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesení krajského soudu potvrdil. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou založena na tom, že jmenovaná v rozporu s dobrými mravy soutěže do svého systému právních informací zkopírovala od vedlejší účastnice Sbírky zákonů z let 1918-1944. Tento závěr založil soud prvního stupně na tom, že přepsané texty sbírek v systému ASPI a CODEXIS vykazují shodné nesprávnosti a dle jeho náhledu je tak vyloučeno, že by se mohlo jednat o náhodu. Zmíněný výrok I. považuje stěžovatelka za svévolný, neboť bez jakéhokoliv omezení jí ukládá povinnost, která nemá právní základ a opodstatnění v platném právu. Jí uložený zákaz zpřístupňovat Sbírky zákonů z let 1918-1944 je plošný a netýká se jen těch předpisů a skenů sbírek, které měly být převzaty od vedlejší účastnice. Sbírky zákonů jsou veřejnou listinou, která je vyloučena z ochrany podle autorského práva. Rozhodnutí obecných soudů podle stěžovatelky odporují požadavku přiměřenosti a zasahují do jejího práva podnikat. Stěžovatelka rovněž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu byla vydána v rozporu s občanským soudním řádem, neboť není dána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků. Stěžovatelka vyzvedla tu skutečnost, že daný stav trvá již mnoho let a vedlejší účastnice zjistila gramatické chyby až po 16 letech poté, co byly do informačního systému stěžovatelky zařazeny.