Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 36. kalendářní týden roku 2021

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.09.2021 08:30 do: 07.09.2021 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3011/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2020 č. j. 4 Tdo 684/2020-2732, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2020 sp. zn. 3 To 39/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2018 č. j. 41 T 8/2017-2299
Stručná charakteristika:  právo na zákonného soudce
Označení navrhovatelů:  1. J. R. a 2. V. B.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelé byli (spolu s dalšími dvěma obžalovanými) rozsudkem Městského soudu v Praze uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Uvedeného jednání se podle městského soudu dopustili, zkráceně uvedeno, tak, že mezi roky 2010 a 2011 s úmyslem zkrátit daňovou povinnost nově zakoupené obchodní společnosti D. s. r. o. u daně z přidané hodnoty nakupovali drahé kovy od jiné obchodní společnosti ve Slovenské republice, aby je obratem přeprodávali dalším společnostem, přičemž si byli vědomi, že ekonomická situace společnosti D. jim neumožňuje odvádět z realizovaných prodejů DPH, neboť provádí prodej vzácných kovů jako ekonomicky ztrátovou činnost a figuruje mezi ostatními společnostmi jako tzv. fakturační mezičlánek. Za uvedené jednání byli odsouzeni stěžovatel k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a stěžovatelka k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, která Vrchní soud v Praze zamítl. Proti rozsudku vrchního soudu podali všichni čtyři obvinění dovolání, která Nejvyšší soud odmítl. K uplatněné námitce porušení práva na zákonného soudce uvedl, že za rozhodující podle ustáleného výkladu § 265b odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, považuje skutečnost, zda se na provedení procesního úkonu podíleli soudci určení rozvrhem práce účinným ke dni, kdy k úkonu došlo. Podle Nejvyššího soudu odvolání stěžovatelů měl projednat senát 3 To, jehož členy byli ke dni konání veřejného zasedání tři předsedové (Horký, Hnilica, Králík) a jedna soudkyně (Hrnčířová). Její rozhodování v dané věci tak nemůže být porušením práva na zákonného soudce, neboť v pozici zákonného soudce obviněných byla. Jinou věcí by bylo, podílela-li by se na rozhodování v pozici předsedkyně senátu, neboť to jí nepříslušelo. To se ovšem nestalo, protože v takovém postavení rozhodoval JUDr. Jiří Hnilica, který byl zároveň určen i jako soudce zpravodaj, u něhož se logicky především očekává i detailní nastudování a znalost spisu. Odvolání obsahovalo konkrétně vymezené otázky, kterými bylo třeba se zabývat. Navíc podle Nejvyššího soudu nešlo o skutkově a právně složitou kauzu, která by vyžadovala nadstandardně dlouhé studium spisu, bránící tomu, aby se s ním seznámili všichni členové senátu. Všichni obžalovaní byli zastoupeni obhájci a nevznesli při veřejném zasedání námitku nesprávného složení senátu. Neinformování o změně senátu nepředstavuje podle Nejvyššího soudu porušení práv stěžovatelů.

Stěžovatelka namítá, že v dané věci došlo k porušení práva na zákonného soudce. V řízení u vrchního soudu byla podle jejího tvrzení evidentně porušena pravidla pro prvotní přidělování a následné přerozdělování věci mezi soudci. Uvedené porušení stěžovatelčiných práv prohloubil Nejvyšší soud, který se odmítl námitkou stěžovatelky zabývat, ačkoliv šlo o řádně uplatněný dovolací důvod.

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.09.2021 09:00 do: 07.09.2021 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2904/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 745/2019-104 ze dne 14. 7. 2020
Stručná charakteristika:  Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání; právo na přístup k dovolacímu soudu; náhrada škody za nezákonné rozhodnutí, které nebylo formálně zrušeno.
Označení navrhovatelů:  EL NIŇO BEVERAGES, a.s., zastoupená Mgr. Vladimírem Trnavským, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozhodnutím Celního úřadu Kolín ze dne 6. 8. 2010 byla stěžovatelka uznána vinnou spácháním správního deliktu užití nekalých obchodních praktik ve smyslu zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a podle zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, v rozhodném znění, a byla jí mimo jiné uložena sankce propadnutí zadrženého zboží. Proti uvedenému rozhodnutí se stěžovatelka bránila všemi dostupnými prostředky ochrany. Až rozsudek Nejvyššího správního soudu všechna rozhodnutí zrušil a vrátil věc do správního řízení se závěrem, že správní delikt se nestal. Celní úřad pro Středočeský kraj proto následně správní řízení zastavil s odůvodněním, že se stěžovatelka správního deliktu nedopustila a že důvody pro zadržení zboží pominuly. V mezičase ovšem zadržené zboží expirovalo, celní úřad proto za účelem předejití vzniku škod na majetku státu (uskladňovacích prostor) rozhodl o jeho zničení a uložil stěžovatelce povinnost nahradit státu vzniklé náklady spojené se zničením zboží. Stěžovatelka se proti uvedenému rozhodnutí bránila odvoláním ke správnímu orgánu druhého stupně, kde nebyla úspěšná, a to proto, že povinnost jí byla uložena na základě (v té době) pravomocného rozhodnutí o propadnutí zboží. Náklady spojené se zničením zboží představovaly částku 59 148 Kč, kterou později stěžovatelka uplatnila žalobou o náhradu škody proti státu. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „nalézací soud“) žalobě stěžovatelky o zaplacení částky 59 148 Kč rozsudkem ze dne 11. 4. 2018 vyhověl a zavázal vedlejší účastnici k náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že je namístě aplikovat § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., tj. hledisko případu hodného zvláštního zřetele, a nevytýkat stěžovatelce nevyčerpání opravných prostředků proti rozhodnutí o uložení náhrady nákladů likvidace zboží, uspěla-li při soudním přezkumu „páteřního správního rozhodnutí o správním deliktu“. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (mezi nimi i likvidace zboží) je podle nalézacího soudu akcesorickým rozhodnutím, které – bylo-li řízení o správním deliktu zastaveno – nemá oporu v meritorním rozhodnutí (tedy ani zákonný podklad) a celní orgán je měl sám zrušit. Městský soud v Praze jako soud odvolací  uvedený rozsudek změnil a žalobu zamítl s odůvodněním, že pro právní posouzení věci je stěžejní rozhodnutí celního úřadu o uložení povinnosti nahradit náklady spojené s likvidací zboží, které zrušeno nebylo, a nemůže být proto kvalifikováno jako nezákonné rozhodnutí. Konstatoval, že nalézací soud hodnotil otázku existence odpovědnostního titulu nesprávně; dále uvedl, že se závěrem nalézacího soudu se nelze ztotožnit a že odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu, jímž svůj právní závěr podepřel není přiléhavý. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti.

Stěžovatelka se však domnívá, že pokud se dovolací soud odmítl nastalou situací (zboží stěžovatelky bylo bez zákonné opory a bez náhrady nejprve zadrženo, následně zničeno, načež byla ještě nucena nést náklady jeho zničení) zabývat a odmítl-li dovolání formalisticky jako vadné, porušil základní práva stěžovatelky zaručená čl. 36 odst. 1 a potažmo i čl. 11 odst. 1 Listiny. Formalistické a rozporné s principy materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) bylo podle stěžovatelky i právní posouzení odvolacího soudu, který svým rozhodnutím vyprázdnil práva plynoucí stěžovatelce přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny.
 

 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.09.2021 13:30 do: 07.09.2021 14:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1711/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2021, č. j. 3 To 92/2021-70, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 3. 2021, č. j. 3 Pp 1/2021-63.
Stručná charakteristika:  zákaz dvojího přičítání trestu (čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod)
Označení navrhovatelů:  P. V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud ve Znojmě ústavní stížností napadeným rozhodnutím podle § 88 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za použití § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonává podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2017 ve spojení s usnesením Vrchního soudem v Praze ze dne 31. 1. 2018. Okresní soud totiž shledal, že splnění první a druhé zákonem stanovené podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatel prokázal, přihlédl však současně ke skutečnosti, že stěžovatel nenastoupil sám k výkonu trestu (§ 88 odst. 3 tr. zákoníku) a ve vztahu k náhradě škody se nespokojil s vyjádřením stěžovatele, že vzhledem k její výši ji nikdy nebude schopen uhradit, neboť pouze její výše stěžovatele nemůže odrazovat od její úhrady a měl by se pokusit uhradit co nejvíce. Za nesplněnou považoval soud rovněž podmínku prognózy řádného života. Přihlédl přitom k zázemí v rodině, domluvenému zaměstnání i k představám stěžovatele o oboru jeho působení v budoucnu; na druhou stranu však soud zohlednil působení předchozích trestů na stěžovatele, skutečnost, že se již v průběhu zkušební doby po dřívějším podmíněném propuštění dopouštěl další majetkové trestné činnosti s rozsáhlou škodou, že po propuštění z vazby uprchl a 14 let se skrýval na neznámém místě. Soud uzavřel, že pouze delší trest může upevnit nově přijatou změnu postoje stěžovatele, zejména když část trestu byla vykonána již vazbou před více než 19 lety. Zkrácení trestu by tak nemělo takový efekt, aby se stěžovatel příště jakékoli trestné činnosti vyvaroval. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou však krajský soud rovněž napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Ztotožnil se totiž se závěry soudu prvního stupně, že stěžovatel nesplnil třetí zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života.

Stěžovatel namítá, že náhrada škody a předchozí trestní minulost nemohou být rozhodujícími podmínkami pro úspěšné propuštění z výkonu trestu. Obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, když nadto vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, pokud jde o jeho snahu nahradit způsobenou škodu. Dále stěžovatel tvrdí, že soudy porušily zákaz dvojího přičítání, když na jednu stranu nezpochybňují existenci skutečností svědčících o prognóze vedení řádného života stěžovatele (rodinné zázemí, příslib zaměstnání atd.), na druhou stranu však překvapivě učinily závěr, že od trestní minulosti stěžovatele nelze při hodnocení splnění této podmínky odhlédnout.

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.09.2021 14:00 do: 07.09.2021 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 637/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2021 sp. zn. 9 To 453/2020 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. prosince 2020 sp. zn. 33 Nt 221/2020
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu proti zásahu do osobní svobody
Označení navrhovatelů:  P. N.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Jihlava, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 4. 12. 2020 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Jihlavě ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) trestního řádu se stěžovatel bere do vazby. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost odůvodněnou tvrzením, že v jeho věci neexistuje jakýkoliv důvod pro vzetí do vazby. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě usnesením ze dne 17. 12. 2020 rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu, neboť u něj již není dána existence vazebního důvodu, pro který byl vzat do vazby. Krajský soud v Brně stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu ústavní stížností napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění konstatoval, že po propuštění stěžovatele z vazby na svobodu je již jeho stížnost bezpředmětná.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesení krajského soudu nesplňuje požadavky na ústavněprávně konformní výklad § 148 a 149 trestního řádu, které Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 1692/19. Přímo z právní věty tohoto nálezu vyplývá, že důvodem k zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o vazbě stěžovatele nemůže byt skutečnost, že vazba již netrvá, ať už při propuštění či převedení do výkonu trestu. Krajský soud zamítavé usnesení založil v rozporu s tímto nálezem na předchozím propuštění stěžovatele z vazby na svobodu.

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.09.2021 14:30 do: 07.09.2021 15:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3523/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. října 2020 č. j. 5 Afs 470/2019-33 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 31 A 93/2019-69
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  Lidl Česká republika, v.o.s.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Správním rozhodnutím Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu (v tomto řízení vedlejší účastnice) byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 1 800 000 Kč a úhrada nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. Dne 22. 4. 2015 stěžovatelka pokutu zaplatila a následně k její žalobě Krajský soud v Plzni správní rozhodnutí o uložení pokuty zrušil a vedlejší účastnice uhrazenou pokutu vrátila dne 2. 6. 2016. Stěžovatelka má za to, že jí náleží ode dne zaplacení pokuty (22. 4. 2015) do dne jejího vrácení (2. 6. 2016) úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 14 procentních bodů (§ 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 30. 6. 2017). Přípisem ze dne 26. 5. 2016 vedlejší účastnici vyzvala k uhrazení tohoto úroku. Vedlejší účastnice odpověděla dne 2. 6. 2016 sdělením, že nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně považuje za neoprávněný, protože nejednala v postavení správce daně a nedopadal tak na ni § 254 daňového řádu. Spor vyvrcholil tím, že stěžovatelka podala proti vedlejší účastnici žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Krajský soud v Brně však ústavní stížností napadeným usnesením žalobu odmítl. Krajský soud shledal, že stěžovatelka se  bránila nesprávným žalobním typem. Nevyzval ji však k úpravě žaloby na jiný žalobní typ, jelikož ani správný žalobní typ (nečinnostní žaloba) by nebyl přípustný. Stěžovatelka totiž nevyčerpala prostředky ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s., které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení krajského soudu je nepřezkoumatelné, neboť z něj není patrno vypořádání její argumentace o přípustnosti zásahové žaloby. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu obsahuje nepřesvědčivé a vnitřně rozporné vypořádání kasační námitky nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu. Porušení svého práva na soudní ochranu stěžovatelka spatřuje v závěru o nepřípustnosti podané zásahové žaloby a v tom, že jí správní soudy odkázaly na nečinnostní žalobu, která měla směřovat proti nevydání rozhodnutí o námitce. Stěžovatelka namítá, že před odmítnutím žaloby ve správním soudnictví pro volbu nesprávného žalobního typu je třeba nejprve žalobci umožnit změnu žaloby na správný žalobní typ. Stěžovatelka napadá i hodnocení Nejvyššího správního soudu, že v její věci by žaloba i po změně na správný žalobní typ (nečinnostní žalobu) byla nepřípustná, a proto nebylo třeba umožňovat změnu žalobního typu.

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.09.2021 15:00 do: 07.09.2021 15:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1226/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2021č. j. 4 Tdo 41/2021-293, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2020 č. j. 8 To 214/2020-264 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. června 2020 č. j. 1 T 39/2020-249
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  J. V., zast. Mgr. Janem Heldesem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Stěžovateli byla také uložena povinnost uhradit škodu poškozeným pojišťovnám. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání zamítl. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl.   

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, porušení zásady rovnosti účastníků, neboť byl okresním soudem a priori považován za nedůvěryhodného, jelikož byl v minulosti odsouzen za podvody a padělání veřejné listiny. Dle stěžovatele přitom nelze vždy vnímat trestní minulost obviněného, nadto naprosto skutkově odlišnou, jako důvod k jeho nedůvěryhodnosti a nespolehlivosti. Tím je dle stěžovatele obviněnému odjímána možnost spravedlivého procesu. Je-li každý člověk s trestní minulostí v očích soudu nedůvěryhodný a nespolehlivý, nemůže dle stěžovatele postupovat v souladu se zásadou rovnosti účastníků. Dále stěžovatel uvádí, že skutkový stav je každým ze svědků vykládán rozdílně.

 

 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.09.2021 09:00 do: 08.09.2021 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 917/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Stručná charakteristika:  Podmínky odpovědnosti za škodu způsobenou státem při výkonu veřejné moci.
Označení navrhovatelů:  M. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl příkazem Magistrátu města Jihlavy ze dne 10. 1. 2018 uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Proti uvedenému příkazu podal stěžovatel odpor a vykázal zastoupení advokátem. Následným rozhodnutím magistrátu ze dne 18. 4. 2018 byl stěžovatel opět uznán vinným ze spáchání přestupku, přičemž vycházel z úředních záznamů, úředních záznamů o podání vysvětlení, kamerových záznamů a jejich vyhodnocení a vyrozumění oznamovatele. Proti druhému příkazu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodoval Krajský úřad Kraje Vysočina. Krajský úřad rozhodnutím z 5. 6. 2018 rozhodnutí magistrátu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání s tím, že dle jeho zjištění je rozhodnutí zkratkovité a chybí mu opora v provedeném dokazování. Magistrát následně rozhodnutím ze dne 24. 7. 2018 opět uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití. Krajský úřad rozhodnutím ze dne 12. 9. 2018 rozhodnutí magistrátu ze dne 24. 7. 2018 zrušil s tím, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů skutkových, o které správní orgán toto rozhodnutí opírá, a řízení s ohledem na „absenci dalšího možného důkazního materiálu“ a princip in dubio pro reo zastavil. Stěžovatel se následně u Ministerstva vnitra neúspěšně domáhal žádostí zaplacení částky 23 958 Kč jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s nezákonným zahájením a vedením řízení o přestupku. Okresní soud v Jihlavě ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl. Uvedl, že ve správním řízení, které bylo vedeno se stěžovatelem, nedošlo ke zrušení pravomocného rozhodnutí, ani nebylo v jeho věci vydáno rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, z čehož okresní soud dovozuje, že nelze aplikovat pravidla, za kterých odpovídá stát za nezákonné rozhodnutí podle § 8 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Krajský soud v Brně rozsudek okresního soudu potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 9. 2. 2021 s tím, že uvedl, že se s výkladem okresního soudu ztotožnil. V okolnosti, že odvolací správní orgán dvakrát v odvolacím řízení zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nelze dle krajského soudu spatřovat nesprávný úřední postup, neboť ke zrušení těchto nepravomocných rozhodnutí došlo v rámci řádného odvolacího řízení; jde tedy o řádný zákonný procesní postup a rozdílnost právních názorů orgánů rozhodujících v různých stupních správního řízení nemůže dle jeho názoru založit závěr o nesprávném úředním postupu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v jeho věci dostatečně nezohlednily podstatu a účel garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny. Uvádí, že je nerozhodné, jaká intenzita pochybení správního orgánu způsobila zastavení přestupkového řízení. Namítá, že obecné soudy rozhodly v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1099/19 ze dne 3. 9. 2019 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3kKzBWb ).

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.09.2021 10:00 do: 08.09.2021 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3403/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 1. 2020 č. j. 4 C 66/2019-217 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 4. 2020 č. j. 4 C 66/2019-235 a výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020 č. j. 30 Co 214, 213/2020-254.
Stručná charakteristika:  Právo na spravedlivý proces, náhrada nákladů řízení o nařízení soudního prodeje zástavy.
Označení navrhovatelů:  obchodní společnost HL Investment Solutions s. r. o., zast. advokátem JUDr. Davidem Termerem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení své pohledávky ve výši 18 642 823, 56 Kč, vedené za zástavní dlužnicí (žalovanou společností ANTEL 1993 s. r. o.), a to prodejem zastavených nemovitostí. Návrh stěžovatelky byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20.  1. 2020 zamítnut (výrok I.). Výrokem II. citovaného usnesení bylo o  nákladech řízení rozhodnuto tak, že stěžovatelka (žalobkyně) je povinna uhradit žalované zástavní dlužnici (vedlejší účastnici) náklady řízení ve výši 156  240  Kč. K odvolání stěžovatelky bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1.  9.  2020 rozhodnuto tak, že se výrok I. usnesení nalézacího soudu mění jen tak, že se nařizuje soudní prodej zástavy k uspokojení pohledávky zástavní věřitelky ve výši 2 292 736,88 Kč, a to prodejem zastavených nemovitostí. Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že stěžovatelka je povinna uhradit žalované náklady ve výši 255 800 Kč.

Stěžovatelka je toho názoru, že výroky obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o  nákladech řízení, došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod. Obecné soudy dle jejího mínění pochybily, když při stanovení tarifní hodnoty vycházely z ustanovení §  8  odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif") a nikoliv z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. V souvislosti s  uvedeným odkázala stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21  Cdo  1348/2005, podle něhož zřízením zástavního práva k zajištění pohledávky se  nezvyšuje majetek zástavního věřitele.

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.09.2021 10:30 do: 08.09.2021 11:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1153/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021 č. j. 5 To 44/2021-365.
Stručná charakteristika:  Právo na spravedlivý proces, konec lhůty pro uplatnění nároku na náhradu poškozeného v trestním řízení
Označení navrhovatelů:  Z. N., zastoupený Mgr. Tomášem Maxou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel utrpěl těžká zranění při dopravní nehodě způsobené vedlejším účastníkem (dále i jako „odsouzený“). V rámci trestního řízení vedenému proti odsouzenému se  nechal zastupovat advokátem při uplatňování nároku na náhradu újmy. Rozsudkem ze  dne 24. 20. 2019 Městský soud v Praze uložil odsouzenému povinnost nahradit stěžovateli újmu ve výši cca 250 tisíc Kč. Dne 26. 10. 2020 (šlo o pondělí) podal stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na uložení povinnosti odsouzenému uhradit stěžovateli náklady trestního řízení. Citovaný soud návrhu vyhověl a nařídil odsouzenému nahradit stěžovateli náklady vzniklé přibráním zmocněnce ve výši 38.478  Kč. Ke stížnosti odsouzeného Městský soud v Praze napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí zrušil. Dovodil, že stěžovatel uplatnil svůj nárok na náhradu nákladů jeden rok a dva dny poté, co nabyl právní moci rozsudek ve věci samé. Ustanovení § 155 odst. 4 trestního řádu uvádí, že nárok na náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení je třeba uplatnit do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, jinak zaniká. Dle stížnostního soudu jde o lhůtu sui generis a byť je upravena v procesním předpisu, řeší hmotněprávní problematiku. Příslušné právo na  náhradu zaniká (prekluduje) uplynutím posledního dne lhůty a stěžovatel proto neuplatnil svůj nárok včas.

Stěžovatel s napadeným usnesením stížnostního soudu nesouhlasí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý soudní proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Základní problém vidí stěžovatel v chybném výkladu plynutí lhůt. I u hmotněprávních lhůt totiž platí, že připadne-li poslední den lhůt na volný pracovní den, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující. Stejné pravidlo pro  procesní i hmotněprávní lhůty (s výhradou výslovné odchylky upravené zákonodárcem) pak podle něj dovodil ve své judikatuře Ústavní soud (např. nález ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 365/97), předmětný výklad pak uplatnil přímo na situaci velmi obdobnou té stávající (nález ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV.  ÚS  3486/15). Stěžovatel je na základě uvedeného přesvědčen, že návrh na uložení povinnosti odsouzenému uhradit mu náklady trestního řízení podal před koncem lhůty stanovené v § 155 odst. 4 trestního řádu.

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.09.2021 11:00 do: 08.09.2021 11:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1081/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. ledna 2020 č. j. 25 Co 313/2019-264 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. července 2019 č. j. 0 P 51/2019-165
Označení navrhovatelů:  I.F.H. a M.F., zastoupených JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Prarodiče dítěte podali k okresnímu soudu návrh na úpravu styku s se svým vnukem a současně podali návrh na nařízení předběžného opatření. V návrhu uvedli, že se svým vnukem byli ve velmi častém kontaktu od jeho narození, neboť jeho matka (stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem) při rodičovské dovolené pracovala. Rodiče dítěte (dále též „stěžovatelé) jsou rozvedení a stěžovatel pracuje v Německu, přičemž kontakt se synem mu prarodiče umožnili, pokud stěžovatel přijel do České republiky zrovna v době, kdy bylo dítě u nich.   Stěžovatelka následně prarodičům sdělila, že si nepřeje, aby se s dítětem dále stýkali. Okresní soud usnesením předběžně upravil styk prarodičů s nezletilým. Prarodiče doručili postupně okresnímu soudu sedm návrhů na výkon tohoto rozhodnutí, neboť stěžovatelka jim nezletilého ke styku nepředávala. Okresní soud poté rozhodl meritorně napadeným rozsudkem o úpravě styku prarodičů s nezletilým, uložil stěžovatelce a prarodičům povinnost účastnit se rodinné terapie a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů i prarodičů krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu, když v zájmu styku prarodiče s vnoučetem podstatně rozšířil rozsah styku prarodičů s dítětem. 

Stěžovatelé se domnívají, že oběma napadenými rozsudky došlo k porušení jejich základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.