IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.09.2025 10:00 do: 02.09.2025 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2979/24
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. září 2024 č. j. 9 As 32/2024-48 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. ledna 2024 č. j. 52 A 67/2023-77
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: M. A.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Obecní úřad třetím rozhodnutím ve věci určil, že konkretizované pozemky nejsou účelovou komunikací, ani veřejně přístupné (šlo o dvě cesty, a to „cestu přes sousední pozemky“ a „cestu od obce“). Krajský úřad rozhodnutí silničního správního úřadu potvrdil. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského úřadu žalobu ke krajskému soudu, který ji napadeným rozsudkem jako nedůvodnou, zamítl. V odůvodnění připomenul čtyři pojmové znaky účelové komunikace a konstatoval, že v dané věci byla sporná existence nutné a nenahraditelné komunikační potřeby. S odkazem na judikaturní závěry Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu uzavřel, že správní orgány splnily povinnost prokázat existenci alternativní cesty, či cest, a vyvrátit podmínku nutné komunikační potřeby. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž formuloval stěžejní námitku, a to rozpor skutkových zjištění krajského úřadu i krajského soudu s obsahem spisu a provedeným dokazováním ohledně užívání. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že má zajištěnu dopravní obslužnost svých pozemků po komunikaci ve vlastnictví obce. Soudy podle něj nesprávně vyhodnotily skutečnosti týkající se alternativní dopravní obslužnosti jeho pozemků. Je také přesvědčen o tom, že krajský úřad měl zrušit rozhodnutí silničního správního úřadu pro nezákonnost a pro vady řízení.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.09.2025 11:00 do: 02.09.2025 11:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 813/25
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Kateřina Ronovská Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 44 To 357/2024-246 ze dne 16. 12. 2024
Stručná charakteristika: právo na soudní a jinou právní ochranu, práva účastníka soudního řízení
Označení navrhovatelů: F. R. F.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Obvodní soud zprostil vedlejší účastnici obžaloby za přečin pomluvy, jelikož nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla vedlejší účastnice stíhána. Skutek, pro který bylo vedeno trestní řízení, měl spočívat v tom, že vedlejší účastnice v přítomnosti tří dalších osob údajně opakovaně sdělila, že stěžovatel byl vyhoštěn z Anglie, a následně i z Belgie, za týrání zvířat. Proti rozsudku obvodního soudu podala odvolání státní zástupkyně v neprospěch vedlejší účastnice. Městský soud v Praze odvolání státního zastupitelství zamítl, jelikož shledal, že odvolání není důvodné a plně se ztotožnil se závěry okresního soudu. Městský soud uvedl, že pokud o vině vedlejší účastnice svědčí pouze jeden důkaz (svědecká výpověď), musí se jednat o důkaz konzistentní a v souladu s ostatními podpůrnými důkazy. Svědecká výpověď však takových kvalit nedosahovala. V řízení nebyla ani prokázána ani vyvrácena pravdivost údajně proneseného tvrzení. Nad rámec městský soud zdůraznil, že i kdyby bylo jednoznačně podloženo, že uvedený skutek vedlejší účastnice spáchala a takové tvrzení nebylo pravdivé, bylo by namístě jí zprostit obžaloby, neboť uvedený skutek by nebyl trestným činem vzhledem k respektování zásady subsidiarity trestní represe. Na nahrávce z veřejného zasedání je zachycena část jednání, ve které soudkyně městského soudu zmocněnkyni stěžovatele sdělila, že nemá právo se vyjádřit, s odůvodněním, že se nenachází v hlavním líčení a stěžovatel neuplatnil nárok v adhezním řízení. Z pořízeného audiozáznamu plyne, že k dotazu zmocněnkyně, zdali se může v závěru jednání vyjádřit, bylo předsedkyní senátu městského soudu sděleno, že vůči poškozenému (stěžovateli) „nebylo vůbec rozhodnuto“, a proto nemá žádná procesní práva a může se maximálně připojit k vyjádření státního zástupce, ale nemůže vést závěrečnou řeč.
Stěžovatel namítá, že mu nebylo městským soudem umožněno uplatnit jakákoliv procesní práva poškozeného v průběhu veřejného zasedání o odvolání a dodává, že byl poučen, že mu žádná taková procesní práva nenáleží, zaprvé proto, že se nenachází v hlavním líčení a zadruhé proto, že neuplatil nárok v adhezním řízení. Stěžovatel uvádí, že v tomto důsledku mu bylo odepřeno i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.09.2025 08:30 do: 03.09.2025 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 634/25
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Lucie Dolanská Bányaiová Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2024 č. j. 23 Cdo 3670/2023-346 a výrokům II až IV rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2023 č. j. 84 Co 182/2022-317
Stručná charakteristika: právo na soudní a jinou právní ochranu
Označení navrhovatelů: ELA – PLAST s.r.o., zast. JUDr. Janem Greisigerem, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka se po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení neuhrazené části ceny díla (stavebních úprav budovy základní školy – výměny oken), jelikož vedlejší účastník odmítl zaplatit část ceny díla ve výši žalované částky. Stěžovatelka požadovala též náhradu nákladů vynaložených na zpracování znaleckého posudku. Okresní soud uložil vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit stěžovatelce částku 3 745 264,74 Kč a částku 61 952 Kč představující náklady na zpracování znaleckého posudku. Podle okresního soudu stěžovatelka provedla všechny práce, které byly mezi účastníky dohodnuty a tvořily podle smlouvy o dílo předmět díla. Vedlejší účastník podle okresního soudu porušil povinnost převzít dokončené dílo a zaplatit sjednanou cenu. Krajský soud k odvolání vedlejšího účastníka napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu ve výroku, jímž byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost zaplatit stěžovatelce uvedenou částku, zrušil a řízení zastavil (krajský soud tímto výrokem reagoval na to, že okresní soud opomněl rozhodnout o části stěžovatelkou podané žaloby). Dále rozsudek okresního soudu ve zbylé části téhož výroku změnil tak, že žalobu v částce 3 745 261,74 Kč spolu s příslušenstvím a v částce 61 952 Kč (náklady na zpracování znaleckého posudku) zamítl. Krajský soud zdůraznil, že účastníci řízení ve smlouvě o dílo vázali vznik nároku stěžovatelky na zaplacení konečné ceny díla na předání zhotoveného díla, a to na základě písemného předávacího protokolu. Sepsání protokolu o předání a převzetí díla bylo hmotněprávní podmínkou vzniku nároku stěžovatelky na zaplacení ceny díla. Jelikož k předání a převzetí díla nedošlo, nevzniklo stěžovatelce – doposud – právo na zaplacení ceny díla. Není rovněž správný závěr okresního soudu, že vedlejší účastník se v důsledku porušení povinnosti převzít dokončené dílo dostal do prodlení se zaplacením jeho ceny. Jelikož nedošlo k předání a převzetí díla způsobem stanoveným ve smlouvě o dílo, není cena díla (doplatek ceny) doposud splatná. Proto nebylo možné podle krajského soudu žalobě stěžovatelky vyhovět. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se ani nepokusily vyložit smysl a význam právního jednání stran smlouvy a neřídily se základními zásadami soukromého práva, včetně zásady, že smlouvy mají být plněny. Obecné soudy rovněž měly přihlédnout k tomu, že smlouvu o dílo formuloval výlučně vedlejší účastník. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, jak Nejvyšší soud posoudil přípustnost jejího dovolání.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.09.2025 13:30 do: 03.09.2025 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1689/25
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Veronika Křesťanová Dr.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 725/2024-1843 ze dne 5. března 2025
Stručná charakteristika: právo na účinné vyšetřování vyplývající ze zákazu krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení
Označení navrhovatelů: A. B., zast. prof. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph. D., advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka měla v trestním řízení postavení poškozené. Rozsudkem obvodního soudu byl obviněný (její manžel) uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, jehož se měl dlouhodobě dopouštět vůči stěžovatelce. Odvolání obviněného městský soud zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud obě uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s pokynem doplnit dokazování. Dalším rozsudkem obvodního soudu byl obviněný znovu odsouzen pro uvedený zločin, tento rozsudek však byl na základě jeho odvolání zrušen usnesením městského soudu a věc byla vrácena znovu obvodnímu soudu. Obvodní soud třetím rozsudkem obviněného znovu uznal vinným, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Městský soud odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud na základě dovolání obviněného napadeným rozsudkem zrušil předchozí rozhodnutí obvodního a městského soudu a nově rozhodl tak, že obviněného zprostil obžaloby. Nejvyšší soud založil zprošťující rozsudek na závěru, že jednání obviněného nenaplňovalo znaky týrání ve smyslu § 199 trestního zákoníku.
Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud v rozporu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů dospěl k závěru, že jednání obviněného není namístě postihnout trestněprávními prostředky. Nejvyšší soud podle ní jednání obviněného bagatelizoval a nezohlednil kontext, historii a dynamiku jejího vztahu s obviněným s důsledky v podobě jejího submisivního chování, intenzivního prožívání působeného psychického příkoří, ani její zranitelnost, ani dobu, po kterou útoky obviněného trvaly. Ústavní soud se zabývá tím, zda Nejvyšší soud svým rozhodnutím zasáhl do práva stěžovatelky na účinné vyšetřování vyplývající ze zákazu krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení, jakož i otázkou, zda Nejvyšší soud neporušil ústavně zaručené právo stěžovatelky nebýt odňata svému zákonnému soudci, když nepředložil dovolání obviněného k rozhodnutí velkému senátu.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.09.2025 14:00 do: 03.09.2025 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1938/25
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 30/2025-3923 ze dne 27. 3. 2025 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 0 P 92/2019-3589 ze dne 18. 10. 2024
Stručná charakteristika: Požadavky na výkon rozhodnutí upravujícího poměry k nezletilým dětem
Označení navrhovatelů: Ing. D. J., zastoupen JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel je otcem nezletilých vedlejších účastníků. Řízení o poměrech k nezletilým bylo zahájeno u okresního soudu již v roce 2019, kdy dětem nebyl ani jeden rok. Od května 2021 byly jejich poměry opakovaně upravovány předběžnými opatřeními. Na základě posledního rozhodnutí z roku 2023 byly poměry k nezletilým upraveny tak, že děti byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů v týdenním režimu. V říjnu 2024 napadeným rozsudkem okresní soud zamítl návrhy stěžovatele na uložení pokuty matce za celkem 51 neuskutečněných styků otce s nezletilými a nepředání dětí otci v rámci střídavé péče, nařídil rodičům setkání s odborníkem v oboru pedopsychologie; zamítl návrh otce o změnu výchovy a výživy; zamítl návrh matky na úpravu styku s nezletilými; zamítl návrh matky o změnu výchovy a výživy; zamítl návrh o nestanovení výživného matce; rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud uzavřel, že návrhy stěžovatele na uložení pokuty matce nejsou důvodné. Asistované styky se podle něj neuskutečnily nikoli výlučně vinou matky. Soud odkázal na tehdy platná protiepidemická opatření, opakované karantény nezletilých, jejich polorodé sestry i matky, a na to, že v lednu 2022 se matka účastnila dopravní nehody. Navíc byl styk v dané době upraven předběžnými opatřeními a probíhalo řízení o změně péče a úpravy styku, které bylo ukončeno rozsudkem v dubnu 2023. Odvolací soud k odvolání rodičů napadeným rozsudkem v březnu 2025 změnil některé výroky rozsudku okresního soudu. Zdůraznil, že na opakovaném neuskutečnění styku či předání a přebírání dětí mají zásadní podíl oba rodiče. Apeloval na rodiče, aby přestali používat děti jako rukojmí ve svých dlouhodobých sporech.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy tolerují a udržují protiprávní stav, kdy se otec již šest let nemůže vídat se svými dětmi, přestože způsob styku a předávání byl od roku 2019 přesně stanoven soudními rozhodnutími. Podle stěžovatele obecné soudy selhávají při vymáhání vlastních rozhodnutí. Dále stěžovatel namítá formalistický a paušalizující přístup soudů, které vinu na nefunkčnosti střídavé péče přisuzují oběma rodičům.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.09.2025 14:30 do: 03.09.2025 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 424/25
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2632/2024-110 ze dne 19. 11. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 378/2023-52 ze dne 24. 1. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 45 C 200/2022-38 ze dne 5. 9. 2023
Stručná charakteristika: Odpovědnost státu za újmu způsobenou porušením práva na účinné vyšetřování
Označení navrhovatelů: E. M., zast. JUDr. Danielem Bartoněm, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Na základě trestního oznámení začala v květnu 2014 Policie ČR vyšetřovat sexuální zneužívání stěžovatelky, kterého se měl vůči ní mezi roky 2002–2014 (kdy jí bylo 17 až 30 let) dopustit kněz římskokatolické církve. Policie věc třikrát odložila s tím, že jednání podezřelého nenaplnilo skutkovou podstatu znásilnění (ani sexuálního nátlaku), jelikož stěžovatelka sice vnímala intimní styky s ním jako nepříjemné, ale dobrovolně je strpěla výměnou za hmotné a finanční zabezpečení sebe a své rodiny. Stěžovatelka následně podala podnět k městskému státnímu zastupitelství (MSZ) k výkonu dohledu nad činností policie a okresního státního zastupitelství (OSZ). Jednání kněze podle MSZ naplňovalo znaky trestného činu sexuálního nátlaku, nicméně uzavřelo, že věc nebude vrácena OSZ, jelikož pětiletá promlčecí doba stanovená u trestného činu sexuálního nátlaku již uplynula.
Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 707/21 odmítl ústavní stížnost stěžovatelky v části směřující proti rozhodnutím o odložení věci jako nepřípustnou, jelikož proti poslednímu z nich nepodala stížnost. V části směřující proti vyrozumění MSZ odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud potvrdil názory MSZ, že v posuzovaném případě nešlo o násilí, ale o jinou formu nátlaku, že stěžovatelka podle svých tvrzení neprojevila intenzivní fyzický odpor vůči jednání vedlejšího účastníka a že případný trestný čin sexuálního nátlaku byl již promlčen. V rozsudku ze dne 12. 12. 2024 ve věci č. 10145/22 Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že ČR porušila své povinnosti, neboť české orgány při výkladu trestněprávních norem řádně nezohlednily stěžovatelčinu zranitelnost, psychický stav, průběh vztahu s knězem a její závislost na něm. ESLP uložil ČR povinnost nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 25 000 EUR. Dne 17. 6. 2025 podala stěžovatelka Ústavnímu soudu návrh na obnovu řízení, který je veden pod sp. zn. Pl. ÚS 27/25, o němž nebylo doposud rozhodnuto.
V roce 2022 podala stěžovatelka u Ministerstva spravedlnosti návrh na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, která jí byla způsobena trojnásobným odložením trestní věci. Ministerstvo její žádosti nevyhovělo. Stěžovatelka proto podala u obvodního soudu proti státu žalobu o zaplacení 500 000 Kč. Nalézací soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že v dané věci není dán odpovědnostní titul. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Na rozdíl od nalézacího soudu dospěl k závěru, že policejní orgán porušil právo stěžovatelky na účinné vyšetřování, a proto byl jeho úřední postup nesprávný. Přesto podle odvolacího soudu nebylo možné žalobě vyhovět z důvodu promlčení práva. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Ve vztahu k řešení otázky, od kdy plyne subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, odkázal Nejvyšší soud na svoje rozsudky, podle nichž se poškozený o újmě vzniklé porušením práva na účinné vyšetřování dozví ve chvíli, kdy je věc odložena, protože tímto okamžikem získá vědomost, že vyšetřování již dál probíhat nebude. Není rozhodné, kdy je mu v rámci dohledové, nikoliv instančně rozhodovací činnosti nadřízených orgánů sděleno, že úřední postup byl nesprávný. Úsudek stěžovatelky, že by bez výsledku dohledové činnosti MSZ a usnesení Ústavního soudu byla v požadavku na náhradu újmy po státu neúspěšná, je bezdůvodná spekulace.
Stěžovatelka namítá, že jí soudy formalistickým výkladem pravidel o promlčení odmítají přiznat adekvátní kompenzaci za selhání státu, přestože lze § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. vykládat způsobem, který umožní traumatizovaným obětem násilné trestné činnosti účinně uplatňovat nárok na náhradu újmy způsobené státem, který neprovedl účinné vyšetřování. Stěžovatelka považuje závěr soudů o promlčení jejího práva za neústavní ve dvou rovinách, a to, že soudy formalisticky a nesprávně určily počátek běhu promlčecí lhůty, a že uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.09.2025 15:00 do: 03.09.2025 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1279/25
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3905/2023-492 ze dne 26. února 2025, a to proti části výroku I., týkající se částky 28 516 Kč s příslušenstvím, výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 146/2023-392 ze dne 27. června 2023 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 20 C 167/2017-342 ze dne 2. března 2023, a další.
Stručná charakteristika: Právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím, právo na soudní a jinou právní ochranu, právo vlastnit majetek a nabývání majetku
Označení navrhovatelů: a) P. G., b) M. G., c) Ing. T. G., d) K. G. - zastoupeni JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelé se domáhali žalobou proti státu (vedlejší účastnici) zaplacení 392 074 Kč pro každého z nich jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhá řízení vedená před orgány moci výkonné a soudní o vyvlastnění deseti pozemků stěžovatelů z důvodu výstavby silnice. Každý z původních žalobců obdržel od státu odškodnění 99 000 Kč; řízení proto bylo v odpovídající části zastaveno. Základ sporu byl postaven najisto a následné soudní řízení bylo vedeno jen ve vztahu k výši odškodnění; předmětem žaloby byla dále náhrada ve výši 293 074 Kč. Stěžovatelé v průběhu nalézacího řízení tvrdili, že kompenzační řízení vedené u nalézacího soudu je nepřiměřeně dlouhé, což se musí projevit ve výši zadostiučinění. Nalézací soud napadeným rozsudkem uložil státu povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů 73 516 Kč, ve zbývající části žalobu zamítl a dospěl k závěru, že vyvlastňovací řízení, od nichž stěžovatelé odvíjí své nároky, je třeba považovat za dva samostatné celky. První z nich nepřiměřeně dlouhé nebylo (2000–2002). Stěžovatelům lze přisvědčit v tom, že toto řízení nebylo nikdy formálně skončeno. Za konec prvního vyvlastňovacího řízení je třeba považovat okamžik zahájení druhého, kdy muselo být jeho účastníkům zřejmé, že první řízení skončilo. Jelikož stěžovatelé nenamítali nepřiměřenou délku prvního vyvlastňovacího řízení, žaloba nebyla v tomto rozsahu důvodná. Celková délka druhého řízení 14 let a 30 dnů je zjevně nepřiměřená. Při stanovení výše finanční kompenzace za průtahy lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč za rok podle ustálené judikatury, neboť délka řízení není extrémní. Městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že je v rozsahu povinnosti zaplatit 45 000 Kč potvrdil a žalobu o zaplacení dalších 28 516 Kč zamítl. Odvolací soud stejně jako soud nalézací dospěl k závěru, že šlo o dvě posuzovaná samostatná vyvlastňovací řízení; shledal však nesprávný závěr nalézacího soudu, že za okamžik skončení prvního řízení je nutné považovat okamžik zahájení řízení druhého. Podle odvolacího soudu bylo první řízení ukončeno rozhodnutím okresního úřadu v listopadu 2001. Odvolací soud souhlasil se závěrem nalézacího soudu, že druhé vyvlastňovací řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Na rozdíl od nalézacího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že přesahuje-li délka řízení 14 let, není adekvátní základní částka 15 000 Kč, ale 17 000 Kč za rok. Po výsledném snížení základní částky činí přiměřené zadostiučinění celkem 144 000 Kč pro každého stěžovatele. Jelikož stěžovatelé již získali 99 000 Kč, zbývá zaplatit 45 000 Kč; ve zbývající části je žaloba nedůvodná. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl.
Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud neústavně odmítl jejich dovolání jako nepřípustné, nadto stěžovatelům nedoručil vyjádření vedlejší účastnice. Dále, že soudy neústavně určily celkovou dobu vyvlastňovacího řízení a neústavně hodnotily jednotlivá kritéria, podle kterých přiznanou částku určily. Ústavní soud v této věci řeší, zda je přiznané zadostiučinění ve výši 144 000 Kč pro každého ze stěžovatelů za více než 15 let dlouhé vyvlastňovací a více než 7 let dlouhé kompenzační řízení (tedy celkem přes 22 let procesu) v souladu s podstatou jejich základního práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem