Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 37. kalendářní týden roku 2021

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.09.2021 08:30 do: 14.09.2021 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3454/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2020 č. j. 4 To 420/2020-346
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  J. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu  v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení krajského soudu. 

Okresní soud v Děčíně (dále jen „okresní soud“) uznal svým rozsudkem ze dne 2. 9. 2014 stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví a přečinem krádeže a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři roků, jehož výkon odložil na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem. Podle okresního soudu se stěžovatel dopustil uvedených trestných činů tím, že v konkretizovanou dobu odcizil v areálu obchodní společnosti 4 kusy plechových disků opatřených pneumatikami, které mu předtím zaměstnanci uvedené společnosti zapůjčili, a poté, co  jimi byl vyzván k jejich vrácení, si uvedené věci pokusil uchovat násilím, a to tak, že fyzicky napadl jednatele obchodní společnosti, čímž se veřejně dopustil výtržnosti a úmyslně mu způsobil těžkou újmu na zdraví vymezenou ve skutkové větě rozsudku.

Usnesením ze dne 17. 9. 2020 okresní soud rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání tří roků uložený mu rozsudkem okresního soudu a pro výkon tohoto trestu ho zařadil do věznice s ostrahou. Okresní soud konstatoval, že stěžovatel nesplnil uložené podmínky, ve zkušební době nežil řádným životem, dopouštěl se přestupků i trestné činnosti a byl pravomocně odsouzen. Podle soudu tím prokázal, že výchovný trest na něj neměl požadovaný nápravný vliv. Okresní soud rovněž konstatoval, že stěžovatel má vinu na tom, že byla překročena lhůta stanovená v § 83 odst. 3 trestního zákoníku.

Proti tomuto usnesení okresního soudu stěžovatel podal stížnost, na jejímž základě krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením zrušil usnesení okresního soudu a rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody ve výměře tří roků, k němuž byl odsouzen rozsudkem okresního soudu, a pro výkon trestu se zařazuje do věznice s ostrahou. Kasaci usnesení okresního soudu odůvodnil krajský soud zjištěním, že ve výrokové části odkazovalo na nesprávné ustanovení trestního zákoníku. Za správné shledal krajský soud závěry okresního soudu, podle nichž stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život. Dále konstatoval, že okresní soud vycházel z „mylné představy“ o nedodržení lhůty jednoho roku stanovené pro rozhodnutí podle § 86 odst. 2 trestního zákoníku. Podle krajského soudu stěžovatel po vyhlášení rozsudku okresního soudu neprohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. Tyto osoby odvolání podat mohly, proto uvedený rozsudek nabyl právní moci až dne 23. 9. 2014. Stížností napadené usnesení okresního soudu ze dne 17. 9. 2020 bylo z hlediska trestního zákoníku včasné. Krajský soud „pouze pro úplnost a z důvodu určité arogance stěžovatele“ zdůraznil, že v jednání stěžovatele okresní soud důvodně spatřoval zdržování řízení vedené snahou dosáhnout – po překročení zákonné lhůty – osvědčení tzv. ze zákona. 

Stěžovatel namítá, že běh pětileté zkušební doby (vyplývající z rozsudku okresního soudu) začal dne 2. 9. 2014, čemuž odpovídá i doložka právní moci vyznačená na jeho opisu, který obdržel, a skončil dne 2. 9. 2019. V souladu s trestním zákoníkem byl okresní soud povolán do jednoho roku od jejího uplynutí, tedy do dne 2. 9. 2020, učinit rozhodnutí, zda se stěžovatel osvědčil nebo trest vykoná či se podmíněné odsouzení s dohledem ponechá v platnosti. Okresní soud rozhodl bez viny stěžovatele až dne 17. 9. 2020, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Počátek běhu zkušební doby stěžovatel spojuje se skutečností, že v opisu rozsudku okresního soudu, který obdržel, je uvedeno, že se stejně jako státní zástupce po jeho vyhlášení vzdal odvolání, a oba prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění, přičemž „obžalovaný (stěžovatel) zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby“. Skutečnost, že stěžovatel učinil prohlášení v tomto znění (bez toho, že by opomenul „dovětek“ o podání odvolání jinými oprávněnými osobami), podporuje též samotný fakt, že rozsudek byl vyhotovený jako zjednodušený (tj. bez odůvodnění). Stěžovatel zdůrazňuje, že vycházel z doložky právní moci na jemu doručeném opisu rozsudku okresního soudu, přičemž teprve dne 3. 12. 2020 byla na str. 1 vyhotovení rozsudku v procesním spisu vyznačena „na základě pokynu krajského soudu“ doložka, podle které právní moci nabyl až dne 23. 9. 2014. Podle stěžovatele došlo k nedodržení lhůty z § 86 odst. 2 trestního zákoníku výlučně vinou okresního soudu. Uvádí, že již dne 24. 10. 2019 navrhl, aby bylo rozhodnuto o jeho osvědčení. Okresní soud nařídil veřejné zasedání až na den 23. 4. 2020, což ex post vysvětlil tvrzením, že čekal na právní moc rozhodnutí v jiné trestné věci. Tato právní moc nastala již 10. 12. 2019. Okresní soud však poté s odkazem na koronavirovou krizi dne 7. 4. 2020 odročil veřejné zasedání na termín předcházející jen asi dva týdny uplynutí jednoroční lhůty k rozhodnutí o osvědčení. Z tohoto veřejného zasedání nařízeného na den 20. 8. 2020 se omluvil obhájce stěžovatele z důvodu čerpání týdenní letní dovolené. Podle soudů nebyl dán důvod nutné obhajoby, tedy omluva obhájce nepředstavovala okolnost opodstatňující odročení veřejného zasedání. Veřejné zasedání, dovozuje stěžovatel, však nemohlo být konáno proto, že okresní soud mu nebyl schopen doručit předvolání k veřejnému zasedání nařízenému na den 20. 8. 2020, ačkoli měl a musel znát jeho adresu bydliště nejméně z jeho návrhu a k tomu připojené plné moci, dále z pravidelných zpráv probačního úředníka Probační a mediační služby a z evidence obyvatel. Z této evidence muselo být patrné, že adresa, na kterou se soud pokusil předvolání doručit, již cca 10 let není jeho trvalým bydlištěm. Uvedl-li krajský soud, že o konání veřejného zasedání dne 17. 9. 2020 byl stěžovatel vyrozuměn, pak tato písemnost byla stěžovateli řádně doručena, avšak předmětné veřejné zasedání okresní soud nařídil na termín po uplynutí lhůty uvedené v § 86 odst. 2 trestního zákoníku.
 


II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.09.2021 08:45 do: 14.09.2021 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 68/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2020 č. j. 5 To 245/2017-604
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu, odškodnění poškozeného v trestním řízení
Označení navrhovatelů:  MUDr. J. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnost

Rozsudkem nalézacího soudu byla stěžovateli uložena povinnost uhradit škodu vedlejší účastnici ve výši 311 971 Kč. K odvolání stěžovatele byl napadený výrok nalézacího soudu o náhradě škody rozsudkem Krajského soudu v Brně zrušen ve vztahu k vedlejší účastnici a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici nemajetkovou újmu ve výši 153 670,80 Kč. Se zbytkem nároku byla vedlejší účastnice odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Na základě ústavní stížnosti vedlejší účastnice byl rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a ve výroku, kterým byla vedlejší účastnice odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 3616/17 ze dne 27. 11. 2018. V návaznosti na nález Ústavního soudu byla vedlejší účastnice usnesením odvolacího soudu ze dne 11. 9. 2019 se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto usnesení bylo k ústavní stížnosti stěžovatele zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3754/19 ze dne 12. 5. 2020. V následujícím řízení odvolací soud v záhlaví uvedeným usnesením opětovně rozhodl tak, že podle § 265 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se vedlejší účastnice odkazuje s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud se v záhlaví uvedeném usnesení dopustil stejného pochybení, které mu již jednou v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3754/19 Ústavní soud vytkl. Dle stěžovatele došlo postupem odvolacího soudu k porušení jeho práva na soudní ochranu a práva na ochranu vlastnictví, neboť vedlejší účastnice může z důvodu existence pravomocného a vykonatelného rozsudku nalézacího soudu vymáhat po stěžovateli náhradu újmy v plné žalované výši, ačkoli není zřejmé, zda újma nebyla rovněž způsobena i spoluzaviněním vedlejší účastnice. Stěžovatel se obává, že vedlejší účastnice opětovně přistoupí k exekučnímu vymáhání žalované částky, a proto žádá o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení. 
 


II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.09.2021 09:00 do: 14.09.2021 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1713/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2020 č. j. 5 To 87/2020-59 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 1. 2020 č. j. 3 Nt 1250/2019-15
Stručná charakteristika:  soudní rehabilitace, internační tábory od r. 1945
Označení navrhovatelů:  I. C.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka byla v období od 9. 4. 1947 do 14. 8. 1949 jako dítě se svými rodiči internována ve středisku ve Svatobořicích, a to z důvodu své německé národnosti. Před obecnými soudy se domáhá účasti na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Hodoníně svým usnesením jejímu návrhu nevyhověl. Podle okresního soudu byla internace stěžovatelky a jejích rodičů ve středisku ve Svatobořicích internací Němců, kteří byli po druhé světové válce určeni k odsunu mimo území Československé republiky. Odsun německého obyvatelstva z území tehdejšího Československa byl mezinárodně uznán Postupimskou konferencí a právně podložen dekrety prezidenta republiky. Okresní soud dospěl k závěru, že zákon o soudní rehabilitaci nelze v případě stěžovatelky aplikovat, neboť jeho smyslem a účelem je odčinění křivd spáchaných v období od 25. 2. 1948 do konce roku 1989, tedy toliko křivd a bezpráví spáchaných komunistickým režimem - nikoli popření či relativizace právních norem přijatých v návaznosti na konec druhé světové války ve vztahu k odsunu Němců z Československa. Podle okresního soudu na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že internace stěžovatelky spadala částečně do období od 25. 2 1948 do 1. 1. 1990, vymezeného zákonem o soudní rehabilitaci.

Usnesení okresního soudu napadla stěžovatelka stížností ke Krajskému soudu v Brně, který ji v záhlaví označeným usnesením zamítl. Aproboval závěr okresního soudu, že zákon o soudní rehabilitaci nelze na projednávaný případ aplikovat. Krajský soud také dodal, že ze zprávy Moravského zemského archivu vyplývá, že tábor ve Svatobořicích, využívaný k internaci Němců, kteří byli určeni k odsunu, byl v říjnu 1946 přeměněn na zdravotnické zařízení pro přestárlé a nemocné Němce neschopné transportu. Z výše uvedeného tak dle názoru krajského soudu plyne, že umístění rodičů stěžovatelky bylo ze strany státu aktem milosrdenství, který zabránil tomu, aby osoby zdravotně nezpůsobilé k odsunu nepodlehly útrapám s ním spojeným.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že středisko ve Svatobořicích, bez právního podkladu, výrazně omezovalo osobní svobodu internovaných a vykazovalo prvky vězeňského režimu. Stěžovatelka má za to, že ona i její rodiče splňují všechny předpoklady pro odškodnění podle zákona o soudní rehabilitaci, neboť byli omezeni na svobodě ve smyslu § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci v období, které spadá do období vymezeného tímto zákonem. I když doba její internace spadá do období od 25. 2. 1948 jen zčásti, podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 29/2008 není pro posouzení věci - per analogiam - rozhodující, že k výkonu trestu (zbavení osobní svobody) došlo i před únorovým datem. Proti stěžovatelce ani proti jejím rodičům nebylo vzneseno žádné obvinění, pouze byli jako občané německé národnosti podezřelí z trestných činů podle zákona č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, v rozhodném znění, a to konkrétně úkladů dle § 1, přípravy úkladů dle § 2, sdružování, které je státu nepřátelské, dle § 17 a ohrožování obrany republiky dle § 24. Citovaná ustanovení jsou výslovně uvedena v § 2 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci. Stěžovatelka dále namítá, že podkladem její internace nemohla být ani Postupimská dohoda, ani dekrety prezidenta. Němci, kteří byli určeni k odsunu, měli být buď odsunuti, nebo propuštěni na svobodu. Výrazně se pak stěžovatelka ohrazuje proti označení nakládání s ní a jejími rodiči za akt milosrdenství.  
 


I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.09.2021 14:00 do: 14.09.2021 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1181/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Vladimír Sládeček DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021 sp. zn. 9 To 42/2021.
Stručná charakteristika:  Zajištění nemovitosti v trestním řízení.
Označení navrhovatelů:  Garset, spol. s r. o.

Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění její nemovitosti. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil označené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu. Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka namítá, že zajištění její nemovitosti trvá nepřiměřeně dlouho. Odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 818/20, který v její trestní věci konstatoval porušení jejích základních práv. Tvrdí, že navzdory uvedenému nálezu policejní orgán ani Krajský soud v Brně neřeší otázku nezbytnosti zajištění a odhad majetku činí pouze „na oko“. Rozhodnutí policejního orgánu i krajského soudu považuje za nepřezkoumatelná, neboť z nich není patrné provedení testu proporcionality ani věcné vyjádření k jejím námitkám. 

Stěžovatelka dále namítá, že od posledního rozhodování Ústavního soudu, resp. v posledních dvou letech nebyl v této věci učiněn žádný úkon, s výjimkou opětovného zamítnutí její žádosti o zrušení zajištění. Poukazuje na to, že trestní řízení trvá již deset let, přičemž stěžovatelka sama se nikterak nepodílela na průtazích trestního řízení. V důsledku toho považuje trvající zajištění za nepřiměřené a krajskému soudu a policejnímu orgánu vytýká, že se přiměřeností zásahu nezabývaly. Ze strany krajského soudu podle ní rovněž nedošlo k jakékoli úvaze o výši údajně způsobené škody.
 


IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.09.2021 14:00 do: 14.09.2021 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1230/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16.3.2021 č. j. 5 A 12/2021-89
Stručná charakteristika:  Právo na soudní ochranu ve stavebním řízení
Označení navrhovatelů:  Mgr. Ing. J. B.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel se správní žalobou spojenou s návrhem na přiznání odkladného, domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy o zamítnutí odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12. Tím bylo na žádost vedlejší účastnice (dále jen „stavebník“) vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby pro soubor staveb „Rezidence Nové Modřany“. Městský soud dospěl k závěru, že v daném případě není naplněna základní pozitivní podmínka pro přiznání odkladného účinku správní žalobě – vznik újmy na straně stěžovatele podle § 74 odst. 2 soudního řádu správního a ve výroku ústavní stížností napadeného usnesení konstatoval, že správní žalobě se odkladný účinek nepřiznává. 

Stěžovatel poukazuje na to, že ve správním řízení namítal, že projekt stavby je naddimenzovaný a nerespektuje okolní a historickou zástavbu rodinných domů, včetně jeho novostavby v těsné blízkosti projektu. Dále tvrdí, že ve své žádosti o přiznání odkladného účinku správní žaloby pregnantně definoval veškeré podstatné skutečnosti týkající se důvodnosti odkladu vykonatelnosti správního rozhodnutí. Závěr městského soudu stěžovatel označuje za extrémní projev soudní svévole. Domnívá se také, že postup městského soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Městský soud se podle stěžovatele vůbec nevypořádal s jeho argumenty obsaženými ve správní žalobě a tím porušil jeho právo na spravedlivý proces

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel dále žádá o její přednostní projednání z důvodu naléhavosti věci. Poukazuje na skutečnost, že ve věci se začalo faktickou realizací stavby vyprazdňovat jeho právo na soudní přezkum. Stěžovatel má také za to, že jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a poukazuje přitom na další žaloby dalších účastníků předmětného územního a stavebního řízení.
 


III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.09.2021 09:30 do: 16.09.2021 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 788/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. ledna 2021 č. j. 4 To 14/2021-264 a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. října 2020 č. j. 2 T 4/97-256
Označení navrhovatelů:  R. F.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Za tento trestný čin mu byl v roce 1998 uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a dále trest vyhoštění na neurčito. Stěžovatel ukončil výkon trestu odnětí svobody v roce 2001 a ihned nastoupil do vyhošťovací vazby a byl vyhoštěn. Stěžovatel následně výkon trestu vyhoštění mařil, neboť opět pobýval na území České republiky. Z toho důvodu byl poté rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, po jehož výkonu byl stěžovatel opět letecky vyhoštěn z území České republiky a od té doby trest vyhoštění vykonává. Stěžovatel podal v roce 2020 Okresnímu soudu v Teplicích žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, kterou napadeným usnesením soud zamítl s tím, že k uložení trestu vyhoštění na neurčito byly a stále jsou splněny všechny zákonné podmínky. Krajský soud poté druhým napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu. Uvedl, že usnesení okresního soudu nelze vytknout žádná pochybení.

Stěžovatel však  svou ústavní stížností navrhuje zrušení obou napadených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.