III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.01.2021 09:00 do: 25.01.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3207/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti proti výroku II. a III. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 č. j. 32 Cdo 1186/2020-101, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 10. 2019, č. j. 35 Co 147/2019-70, a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. 3. 2019, č. j. 112 C 26/2018-45.
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu, rozsudek pro uznání
Označení navrhovatelů: STYLE BOHEMIA s. r. o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud v Jablonci nad Nisou vydal rozsudek pro uznání, jímž stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni (společnost Lobkowiczké zámecké vinařství Roudnice nad Labem, s. r. o.) částku ve výši 133 886,96 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že platebním rozkazem ze dne 23. 10. 2018 uložil stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit žalovanou částku, nebo aby podala proti tomuto platebnímu rozkazu odpor a - pro tento případ – se k žalobě vyjádřila ve lhůtě 30 dnů. Stěžovatelka podala dne 8. 11. 2018 proti platebnímu rozkazu odpor a současně sdělila, že se k tvrzením obsaženým v žalobě vyjádří. Následně stěžovatelka dne 10. 12. 2018 okresnímu soudu sdělila, že nárok uplatněný v žalobě neuznává a svoje tvrzení doloží následným vyjádřením ohledně skutkového stavu a příslušnými podklady v rámci nařízeného jednání. Stěžovatelka má zájem dodat obchodní a účetní listiny, které se však aktuálně nacházejí u daňové poradkyně, která v době vyjádření stěžovatelky čerpala dovolenou, a proto stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty k vyjádření o 30 dnů. Dne 25. 1. 2019 stěžovatelka zaslala okresnímu soudu vyjádření, ve kterém opětovně označila nárok žalobkyně za nedůvodný, a to i z toho důvodu, že smlouvu o dílo, na kterou žalobkyně odkazuje, nepovažuje za dostatečně sjednanou co do obsahu i formy. Okresní soud rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zcela vyhověl. Protože se stěžovatelka k tvrzením žalobkyně nevyjádřila, rozhodl okresní soud rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, kterému Nejvyšší soud nevyhověl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že pro použití institutu rozsudku pro uznání v její věci nebyly splněny podmínky tak, jak je vymezil Ústavní soud ve své judikatuře – srov. k tomu např. nález sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016, k ústavnosti zákonné úpravy rozsudku pro uznání nebo již nález sp. zn. I. ÚS 1024/15. Z těchto (a mnoha dalších) nálezů podle stěžovatelky vyplývá, že jediným důvodem pro vydání rozsudku pro uznání je jen celková procesní obstrukce či pasivita žalovaného. Pokud naopak lze z chování žalovaného dovodit, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, nelze vydat rozsudek pro uznání, neboť by tím byl dán rozpor se zásadami, na nichž stojí občanské soudní řízení Stěžovatelka se prostřednictvím své ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu, jehož součástí je i právo, aby se stěžovatelka jako účastník řízení mohla účastnit jednání před soudem a aby se k věci mohla vyjádřit ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.01.2021 14:00 do: 26.01.2021 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 4293/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 30 Cdo 5687/2017-336, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2017, č. j. 70 Co 195/2017-310, - části výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně v napadeném zamítavém výroku IV. a V. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2017, č. j. 43 C 94/2016, a to ve výroku IV. a V., v části nedotčeném měnícím výrokem Městského soudu v Praze
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, odškodnění majetkové újmy v případě trestního řízení ukončeného zprošťujícím rozsudkem. Příčinná souvislost mezi zahájením trestního stíhání a odstoupením z politické funkce.
Označení navrhovatelů: Ing. J. P., zastoupený advokátem JUDr. Vladimírem Dvořáčkem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) náhrady škody majetkové i nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku nezákonného trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a z trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku, jakož i zneužití pravomoci úřední osoby. Stěžovatel konkrétně požadoval náhradu nákladů vynaložených na vlastní obhajobu a náhradu majetkové újmy ve výši 2 331 566 Kč. Jednalo se zejména o ztrátu na výdělku za dobu 38 měsíců, protože druhý den po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel rezignoval na funkci starosty Městské části Praha 2. Na náhradě nemajetkové újmy za trestní stíhání trvající 38 měsíců se stěžovatel domáhal přiznání částky 3 800 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovateli přiznal část požadovaných nákladů vynaložených na obhajobu a náhradu nemajetkové újmy v částce 6 000 Kč za jeden měsíc trestního stíhání, a to na základě porovnání s odškodněním v jiných souzených případech. Ve zbytku žalobu zamítl. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že to byl sám stěžovatel, kdo rezignoval na funkci starosty a k zániku funkce tak nedošlo v příčinné souvislosti s nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání stěžovatele. Nepovažoval pak za relevantní, na základě jakých pohnutek stěžovatel na předmětnou funkci rezignoval. Podmínka příčinné souvislosti je nutným předpokladem pro existenci odpovědnosti státu za škodu. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby se i po rezignaci pracovně uplatnil. Odvolací Městský soud v Praze následně uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli ještě částku 152 000 Kč s příslušenstvím, čímž zvýšil odškodnění nemajetkové újmy o 4 000 Kč měsíčně. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel uvádí, že v důsledku zahájení trestního stíhání rezignoval v březnu 2012 na funkci starosty a člena městské rady městské části Praha 2. V únoru 2013 pak rezignoval též na post člena zastupitelstva. Výše uvedené rezignace byly podle něj vynuceny v důsledku zahájeného trestního stíhání. Stěžovatel nesouhlasí s výše uvedenými názory obecných soudů ohledně nedostatku příčinné souvislosti. Dále namítá, že nebyla náležitě hodnocena újma, která stěžovateli vznikla tím, že v důsledku trestního stíhání byl nucen rezignovat na funkci starosty a byl natrvalo vyřazen z možnosti plnohodnotné účasti na veřejném a politickém životě. Stěžovatel konstatoval, že jeho "dobrovolná" rezignace byla výrazem akceptace určité politické kultury. V případě, že by nedošlo k zahájení trestního stíhání, stěžovatel by o své rezignaci neuvažoval. Veřejné funkce přitom zastával od roku 1990.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.01.2021 14:30 do: 26.01.2021 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 2932/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020, č. j. 253 C 43/2019-50
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces. Rozsah náhrady škody při použití náhradního vozidla.
Označení navrhovatelů: Romek.car s.r.o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka uzavřela s poškozeným smlouvu o postoupení pohledávky, na jejímž základě došlo k postoupení pohledávky z poškozeného na stěžovatelku. Poškozenému vznikla v lednu 2019 škoda způsobená protiprávním jednáním viníka dopravní nehody, přičemž žalovaná Direct Pojišťovna, a.s. (vedlejší účastnice) je pojistitelem viníka dopravní nehody. Poškozený z důvodu opravy automobilu byl nucen si pronajmout náhradní vozidlo v období od 10. 1. 2019 do 28. 1. 2019, tedy po dobu 19 dnů (denní sazba činila 700 Kč). Poškozený měl vůz půjčený od stěžovatelky, která mu za půjčení vozidla fakturovala částku 13 300 Kč. Vedlejší účastnice při likvidaci pojistné události uhradila za půjčení vozidla pouze částku 4 200 Kč, neboť akceptovala pouze zapůjčení náhradního vozidla do doby oznámení totální škody, tj. do 15. 1. 2019. Zbývající částka ve výši 9 100 Kč se stala předmětem sporu v řízení před Městským soudem v Brně. Ten v napadeném usnesení dospěl k závěru, že účelně vynaložené náklady na náhradní vozidlo lze poškozenému, resp. jeho právní nástupkyni, přiznat jen do 15. 1. 2019, neboť to je den, kdy bylo vedlejší účastnicí rozhodnuto o totální škodě. K vyplacení pojistného došlo dne 25. 1. 2019.
Stěžovatelka se závěry městského soudu nesouhlasila, přičemž ve své argumentaci vyšla z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3831/17, který ve skutkově obdobném případu poukázal na účel poskytování náhradního vozidla. K tomu stěžovatelka mimo jiné uvedla, že plnění od vedlejší účastnice bylo poškozenému připsáno na účet 25. 1. 2019, což byl pátek, 26. a 27. 1. tudíž připadlo na sobotu a neděli a v pondělí 28. 1. tedy v nejbližší možný termín, poškozený náhradní vůz vrátil. Podle stěžovatelky napadené rozhodnutí městského soudu nereflektuje rozhodné skutečnosti tvrzené stěžovatelkou a nijak nezohledňuje shora citovaný nález Ústavního soudu.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.01.2021 09:00 do: 28.01.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3315/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2020, č. j. 3 To 134/2019-393.
Stručná charakteristika: náklady zastoupení
Označení navrhovatelů: J. L.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo vyhověno stížnosti stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě a bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovateli jakožto zmocněnci poškozených přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové sumě 227 162 Kč vč. DPH. Vrchní soud takto rozhodl na podkladě nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 146/20, vydaného v téže věci. Stěžovatel přípisem ze dne 25. 9. 2020 požádal vrchní soud o opravu zjevné nesprávnosti i v tomto výše nadepsaném usnesení vrchního soudu (v pořadí již druhém), spočívající v chybném výpočtu sazby odměny stěžovatele u jedné z poškozených. V napadeném usnesení totiž vrchní soud vyčíslil sazbu odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) na částku 960 Kč. Uvedená sazba je však zcela zjevně nesprávná, když sazba odměny má činit 4 000 Kč - obdobně, jako vrchní soud vypočetl u ostatních poškozených. Odstranění této vady inicioval stěžovatel návrhem na vydání opravného usnesení. Vrchní soud však přípisem ze dne 2. 10. 2020 odpověděl, že uvedený výpočet považuje za správný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud svévolně rozhodl o výši sazby u jedné z poškozených na částku 960 Kč, kdy tento výpočet je chybný a nemá oporu v advokátním tarifu. Takové rozhodnutí vrchního soudu bylo pro stěžovatele značně překvapivé. Podle § 7 položky 5 advokátního tarifu je totiž sazba za úkon v daném případě 9 100 Kč (při výši přiznané částky poškozené 200 000 Kč), redukovaná při aplikaci § 12a advokátního tarifu na 5 000 Kč a dále redukovaná postupem podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu na výsledných 4 000 Kč. Závěry soudu o částce 960 Kč za jeden právní úkon proto nenachází v advokátním tarifu ani v jiném právním předpise oporu. Takový postup obecného soudu, který neaplikuje ustanovení příslušného právního předpisu, který na daný případ jasně dopadá, bez přesvědčivého odůvodnění, je zcela svévolný a nemůže požívat právní ochrany. Stěžovatel zdůrazňuje, že se v jeho případě nejedná o tzv. bagatelní věc, která by nepodléhala přezkumu Ústavního soudu, neboť rozdíl mezi uplatněným nárokem na odměnu a přiznanou odměnou činí více než 74 000 Kč. I s ohledem na výši této sporné částky tak stěžovatel zdůrazňuje intenzitu zásahu do jeho základních práv a žádá, aby Ústavní soud napadené usnesení vrchního soudu zrušil.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.01.2021 13:00 do: 28.01.2021 13:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3395/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 1. 10. 2020 č. j. 60 Co 340/2018-278
Stručná charakteristika: Právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: VOP 014, spol. s r. o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
V roce 2008 byla uzavřena úvěrová smlouva mezi věřitelkou Volksbank CZ, a.s. a dlužníkem ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím, její plnění bylo zajištěno zástavním právem na nemovitostech stěžovatelky. Dlužník včas nesplnil, proto mělo dojít k uhrazení dluhu z prodeje zástavy (nemovitostí stěžovatelky). Prodejem zástavy (vedením exekuce) byl v roce 2014 soudně pověřen Mgr. Jan Krejsta, soudní exekutor Exekutorského úřadu Brno-město. Po zahájení exekuce došlo k postoupení pohledávky a novou věřitelkou (oprávněnou v exekučním řízení) se stala WF Group, s.r.o.; s touto oprávněnou se koncem roku 2014 stěžovatelka písemně dohodla, že pohledávka bude splněna „jiným způsobem než vymožením v exekuci“ a oprávněná podá návrh na zastavení exekuce. Později, ke konci roku 2015, opět došlo k postoupení pohledávky a novou věřitelkou (oprávněnou) se stala sama stěžovatelka (došlo tedy ke splynutí osoby věřitele a zástavního dlužníka). Po zahájení exekuce bylo podáno několik návrhů na její zastavení. První návrh na zastavení exekuce podala v prosinci roku 2014 na základě dohody se stěžovatelkou (viz předchozí bod nálezu) oprávněná WF Group, s.r.o.; tento návrh byl úspěšný jen zčásti, neboť byl odvolacím soudem povolen prodej zástavy za účelem vymožení nákladů exekuce. Ty soudní exekutor vyčíslil na 666 092,69 Kč. Námitky stěžovatelky proti příkazu soudního exekutora k úhradě těchto nákladů byly prvostupňovým soudem zamítnuty. Proti příkazu soudního exekutora a rozhodnutí prvostupňového soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 1776/16 ze dne 13. 12. 2016 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud tehdy neshledal důvod, aby „z ústavního hlediska zpochybňoval závěry soudu o adekvátnosti výše vyčíslených nákladů“.
Druhý návrh na zastavení exekuce podala stěžovatelka v dubnu roku 2016, přičemž oprávněná WF Group, s.r.o., s ním souhlasila. Tento návrh, odůvodněný nepřípustností prodeje zástavy přes nesouhlas zástavního věřitele, byl odvolacím soudem zamítnut.
Třetí návrh na zastavení exekuce podala stěžovatelka v listopadu roku 2017 a odůvodnila jej zánikem pohledávky v důsledku splynutí osoby věřitele a zástavního dlužníka (k němuž došlo ale již ke konci roku 2015, aniž by bylo soudnímu exekutorovi oznámeno). Tento návrh byl úspěšný. Odvolací soud rozhodl, že se exekuce zastavuje (výrok I.) a že stěžovatelka je povinna soudnímu exekutorovi uhradit náklady exekuce ve výši 17 569 Kč (výrok II.). Dovolání soudního exekutora Nejvyšší soud odmítl. Na základě ústavní stížnosti soudního exekutora se pak věcí zabýval Ústavní soud. Ten v nálezu sp. zn. I. ÚS 905/19 ze dne 14. 1. 2020 označil ústavní stížnost jako částečně důvodnou a zrušil výrok II., neboť při vyčíslení nákladů soudního exekutora odvolací soud „neposoudil věc v jejím celém kontextu s přihlédnutím k předchozímu procesnímu vývoji“. Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 905/19 bylo zjištěno, že ústavní stížnost byla tehdy zaslána k vyjádření toliko WF Group, s.r.o. (která svého oprávnění nevyužila), a nikoliv stěžovatelce, a stěžovatelce nebylo tedy zasláno ani rozhodnutí. Rozhodnutí Ústavního soudu nebylo ani prvostupňovým, ani odvolacím soudem nikomu zasíláno. Odvolací soud následně rozhodl touto ústavní stížností napadeným usnesením, že je stěžovatelka povinna soudnímu exekutorovi uhradit náklady exekuce ve výši 669 722,90 Kč. Do odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zcela převzal odůvodnění vyčíslení nákladů exekuce, které provedl soudní exekutor.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména zdůrazňuje, že jí nebylo známo, že soudní exekutor podal k Ústavnímu soudu ústavní stížnost a že tato byla úspěšná a vedla ke zrušení nákladového výroku v již pravomocném rozhodnutí odvolacího soudu. Možnost reagovat na tuto situaci nedostala ani v řízení, z nějž vzešlo touto ústavní stížností napadené rozhodnutí.