III. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 24.01.2022 09:00 do: 24.01.2022 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: III. senát

Spisová značka: III. ÚS 2856/21

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151

Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.

Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výrokům II., III. a IV. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, č. j. 20 Co 1/2021-154.

Stručná charakteristika:  náklady exekuce

Označení navrhovatelů:  D. S.

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 31. 10. 2020 zamítl návrh povinné R. K. na zastavení exekuce. Okresní soud totiž učinil závěr, že složila-li povinná na účet soudního exekutora částku 1.700.000 Kč, pak tím zástavní právo nezaniklo, neboť cena zástavy (blíže specifikované bytové jednotky) činí 3.400.000 Kč a zajištěná pohledávka tak nebyla zcela uspokojena. Okresní soud přitom vyšel z toho, že v řízení pověřil soudního exekutora vedením exekuce k vymáhání pohledávky ve výši 4.024.325,96 Kč prodejem zástavy. Exekučním titulem v dané věci přitom bylo usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016, jímž bylo ve věci stěžovatelky jako žalobkyně v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto, že se nařizuje prodej zástavy (bytové jednotky). K odvolání povinné změnil krajský soud nyní napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu tak, že se předmětná exekuce zastavuje (výrok I.), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit povinné na náhradě nákladů exekučního řízení částku 18.997 Kč (výrok II.), stanovil jí povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 12.330 Kč (výrok III.) a konečně stěžovatelce stanovil povinnost zaplatit povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 23.374 Kč (výrok IV.). K zastavení exekuce krajský soud přistoupil proto, že stěžovatelka jako zástavní věřitelka zajištěnou pohledávku označila ve svém návrhu pouze v rámci tvrzení, nikoliv žalobním petitem, a ani okresní soud (aniž by stěžovatelku vyzval k odstranění této vady) ve výroku svého usnesení ze dne 12. 10. 2016  o nařízení prodeje zástavy uvedenou pohledávku včetně jejího příslušenství ve výroku tohoto usnesení neoznačil (nápravu v tomto směru nezjednal ani odvolací soud). Proto krajský soud uzavřel, že usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, které neobsahuje označení výše zajištěné pohledávky, popřípadě též výši jejího příslušenství, je z materiálního hlediska nevykonatelné. O náhradě nákladů řízení pak krajský soud rozhodl v rámci výroků napadených ústavní stížností na základě kritéria procesního zavinění podle ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“ nebo „e. ř.“), kdy stěžovatelka jako oprávněná podle názoru krajského soudu navrhla provedení exekuce na základě materiálně nevykonatelného exekučního titulu. Zavinila tedy, že exekuční řízení muselo být zastaveno.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že krajský soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl zcela formalisticky bez zohlednění podstaty věci. Materiální nevykonatelnost exekučního titulu přitom byla v prvé řadě zaviněna samotným soudem, který si měl být nedostatku v podání stěžovatelky vědom, nikoliv tento nedostatek bez dalšího převzít.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu

od: 25.01.2022 13:00 do: 25.01.2022 13:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: Plénum

Spisová značka: Pl. ÚS 43/18

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151

Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.

Návrh na přezkoumávané akty:  návrh na zrušení § 60b zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 206/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a čl. II bodů 3 a 4 zákona č. 206/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

Stručná charakteristika:  zrušení právního předpisu

Označení navrhovatelů:  Krajský soud v Ostravě

Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Navrhovatel – Krajský soud v Ostravě se domáhá, aby Ústavní soud zrušil § 60b zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), a čl. II bodů 3 a 4 zákona č. 206/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Před navrhovatelem je vedeno soudní řízení o správní žalobě, kterou se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – generálního ředitelství, jímž bylo rozhodnuto o zastavení správního řízení ve věci žádosti o posečkání úhrady kauce [§ 106 odst. 1 písm. b) a § 156 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce se žádostí domáhal rozložení úhrady kauce podle § 60b odst. 1 zákona o zaměstnanosti ve výši 500 000 Kč do splátek. Správní orgány žádosti nevyhověly, neboť podle čl. II zákona č. 206/2017 Sb. měla osoba, které bylo přede dnem účinnosti tohoto zákona vydáno povolení ke zprostředkování zaměstnání, povinnost uhradit kauci podle § 60b odst. 1 zákona o zaměstnanosti do 30. 10. 2017, přičemž s nesplněním této povinnosti zákon spojil zánik povolení ke zprostředkování zaměstnání. Ke dni podání žádosti tak již žalobce (žadatel) nebyl povinen poskytnout kauci. Dále správní orgány uvedly, že na poskytnutí kauce nelze vůbec § 156 daňového řádu (posečkání úhrady daně či rozložení její úhrady na splátky) aplikovat. Kauce je buď složena v plné výši, anebo není uděleno povolení; nesložením kauce však nevzniká daňový dluh.

Podle navrhovatele žaloba, o které má rozhodnout, obsahuje z velké části ústavněprávní argumentaci, se kterou se ztotožňuje. Napadená ustanovení jsou podle něj v rozporu s čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a neobstojí ve světle závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 44/13 (zrušení jednotné kauce pro distributory pohonných hmot, text nálezu je dostupný zde: https://bit.ly/3qFHrVq ).

Těžiště námitek proti napadeným ustanovením spočítá ve stanovení povinnosti právnických nebo fyzických osob žádajících o povolení ke zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti poskytnout na zvláštní účet generálního ředitelství Úřadu práce kauci ve výši 500 000 Kč. Tato povinnost se vztahuje nejen na žadatele, kteří teprve žádají o povolení ke zprostředkování, nýbrž i na ty, u kterých toto řízení o takové žádosti již běží, a konečně na ty (což je žalobce v řízení před navrhovatelem v nynější věci), kteří je již získali, ale podle dosavadní právní úpravy. Jinak řečeno, je napadena i nepravá zpětná účinnost stanovená zákonem č. 206/2017 Sb. Tento zákon nabyl platnosti dne 14. 7. 2017 a napadená ustanovení účinnosti dne 29. 7. 2017. Podle navrhovatele proporcionalita přijatého řešení ve vztahu k vytyčenému cíli absentuje jak co do volby užitého regulačního prostředku (stanovení kauce), tak co do jeho plošného uplatnění (vůči všem subjektům a ve vztahu ke všem povolením), tak i co do jeho výše (arbitrárně zvolená částka, která byla pro nezanedbatelný počet subjektů likvidační).

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 25.01.2022 14:00 do: 25.01.2022 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: II. senát

Spisová značka: II. ÚS 1587/20

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152

Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř

Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2020, č. j. 22 Cdo 4011/2019-300, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. června 2019, č. j. 61 Co 138/2019-278, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 3. ledna 2019, č. j. 7 C 388/2009-221

Stručná charakteristika:  břemena; vlastnictví

Označení navrhovatelů:  M. Š., JUDr. J. Š.

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Klatovech se stěžovatelé domáhali zřízení věcného břemene s právem chůze a jízdy po pozemku parc. č. XX v k. ú. Železná Ruda, jehož vlastnicí je vedlejší účastnice. Zřízení tohoto věcného břemene se stěžovatelé domáhali, aby si zajistili přístup k nemovitosti (rekreační chatě) stojící na jiném pozemku (parc. č. XY), který je rovněž ve vlastnictví vedlejší účastnice. V řízení před okresním soudem bylo mimo jiné zjištěno, že stěžovatelé nabyli rekreační chatu na základě smlouvy, v níž bylo výslovně stanoveno, že chata stojí na cizím pozemku a je prodávána bez přístupové cesty. Stěžovatelé se přístupovou cestu ke své nemovitosti snažili vyřešit po nabytí vlastnického práva k ní tím, že se pokusili koupit spoluvlastnický podíl k pozemkům parc. č. XX a parc. č. XY. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 6. 2005 jednomu ze stěžovatelů uložena povinnost převést nabyté spoluvlastnické podíly na O. B., neboť převodcem nebylo respektováno jeho předkupní právo. Vedlejší účastnice pak vlastnické právo k oběma pozemkům nabyla na základě darovací smlouvy. Okresní soud v Klatovech žalobu stěžovatelů zamítl. Právo jízdy po pozemku podle soudu nebylo možno zřídit již z toho důvodu, že se pozemek nachází v Chráněné krajinné oblasti Šumava a vztahuje se na něj zákaz vjezdu motorových vozidel. Nepovažoval přitom za rozhodné, že stěžovatelé jsou majiteli nemovitosti a že se domáhali vjezdu k ní. Pokud se týkalo práva chůze po pozemku (resp. zřízení odpovídajícího věcného břemene), zamítl okresní soud žalobu na základě ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Hrubou nedbalost stěžovatelů nebylo dle okresního soudu třeba spatřovat jen v tom, že se nepokusili zajistit si přístup k nemovitosti před jejím nabytím, nýbrž i v nerespektování překupního práva O. B., jež splňovalo znaky jisté bezohlednosti. S rozsudkem Okresního soudu v Klatovech se v zásadě ztotožnil i Krajský soud v Plzni, který rozhodoval o odvolání stěžovatelů. Aniž by se podrobněji věnoval argumentu, podle něhož na pozemek nelze vjíždět motorovými vozidly již s ohledem na úpravu v zákoně o ochraně přírody a krajiny, konstatoval, že bylo na místě uplatnit ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Dále krajský soud konstatoval, že stěžovatelům není (resp. v době rozhodování nebylo) v přístupu na pozemek bráněno. Naopak zdůraznil, že zřízení služebnosti cesty nemá sloužit k tomu, aby vlastník stavby jeho prostřednictvím těžil ze skutečnosti, že ji nabyl za sníženou cenu, reflektující absenci přístupové cesty.

Nejvyšší soud pak podané dovolání na základě stručného odůvodnění odmítl jako nepřípustné. K tvrzené retroaktivitě aplikace nového občanského zákoníku na případ stěžovatelů uvedl, že musí platit obecné intertemporální pravidlo, tj. že právní úprava obsažená v § 1029 a následujících občanského zákoníku se uplatní i v případě řízení zahájených před 1. 1. 2014 a vztahuje se i na posouzení právně významných skutečností vzniklých před uvedeným datem. Podle Nejvyššího soudu proto nemohla obstát námitka stěžovatelů, že k naplnění podmínky hrubě nedbalého či úmyslného jednání, jímž by si žadatel o nezbytnou cestu způsobil nedostatek přístupu k nemovité věci, by muselo dojít až po 1. 1. 2014.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zejména namítají, že v důsledku rozhodnutí obecných soudů, jež odmítly na základě jejich žaloby zřídit věcné břemeno (služebnost cesty k jejich rekreační chatě stojící na cizím pozemku, k níž je možný přístup jedině přes další cizí pozemek) došlo k významnému narušení jejich vlastnického práva. Stěžovatelé odmítají, že by se chovali „hrubě nedbale“, jak konstatovaly obecné soudy. Zdůrazňují, že se od počátku, tj. od nabytí nemovitosti, pokoušejí zajistit si prostředky práva přístup k této nemovitosti. Jelikož selhalo řešení smluvní, nezbylo stěžovatelům než se obrátit na soud. Konečně stěžovatelé tvrdí, že s ohledem na okolnosti věci (tj. nabytí nemovitosti před 1. 1. 2014) by se na ně pravidla obsažená v novém občanském zákoníku neměla vztahovat a jejich aplikaci považují za retroaktivní.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 26.01.2022 13:00 do: 26.01.2022 13:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: III. senát

Spisová značka: III. ÚS 2618/21

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152

Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.

Stručná charakteristika:  Náhrada nákladů v řízení o výživném

Označení navrhovatelů:  M. H.

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Domažlicích rozsudkem pro uznání ze dne 23. 2. 2021 uložil vedlejšímu účastníkovi přispívat stěžovatelce na její výživu částkou 6 000 Kč měsíčně, a to s účinností ode dne 11. 1. 2021 do dne právní moci rozsudku, kterým bude manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka rozvedeno (I. výrok) a zaplatit stěžovatelce dlužné výživné do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok), dále bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi zaplatit soudní poplatek ve výši 500 Kč (III. výrok) a stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 32 152 Kč (IV. výrok). Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že není přiměřené postupovat při určení odměny advokátky stěžovatelky podle § 8 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), tedy z tarifní hodnoty ve výši pětinásobku ročního plnění, a proto při stanovení nákladů stěžovatelky, která měla v řízení plný úspěch, přihlédl k § 755 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dovodil, že upravená vyživovací povinnost by mohla trvat jen do července 2023. Okresní soud tedy vycházel z tarifní hodnoty dané součtem plnění výživného za 31 měsíců. Proti IV. výroku okresního soudu o nákladech řízení podali stěžovatelka i vedlejší účastník odvolání. Stěžovatelka poukázala na § 8 odst. 2 advokátního tarifu a uvedla, že okresní soud nedůvodně vyšel z předpokladu ukončení manželství účastníků nejpozději v červenci roku 2023, když tento závěr nelze vyvodit ze žádných důkazů či tvrzení účastníků. Návrh na rozvod manželství zatím nikdo z účastníků nepodal, a je proto třeba vycházet ze současného stavu. Správný výpočet tedy vychází z odměny advokátky stěžovatelky za čtyři úkony po 9 740 Kč a čtyři paušální náhrady, z daně z přidané hodnoty a dále z náhrady za jízdné a za ztrátu času, celkem 48 848 Kč. Vedlejší účastník namítl, že stěžovatelka nemá právo na tak vysokou náhradu nákladů, neboť řízení o výživném manželky není skutkově ani právně složité, a tomu by měla odpovídat i výše vyúčtovaných nákladů. Vedlejší účastník uvedl, že manželství může být rozvedeno i dříve než v červenci 2023, s úvahou okresního soudu tedy souhlasit nelze. Okresní soud podle vedlejšího účastníka také nevzal v úvahu, že vedlejší účastník nárok stěžovatelky uznal a navrhl uzavření smíru, stěžovatelka však trvala na nákladech řízení ve výši 36 455 Kč. Vedlejší účastník zdůraznil, že stěžovatelka před podáním žaloby uplatnila nárok na výživné 10 000 Kč měsíčně a dále nárok na výživné pro dceru a na vypořádání majetku, tyto neúměrné požadavky vedlejší účastník důvodně odmítl, a proto žádá, aby právo na náhradu nákladů nebylo přiznáno žádnému z účastníků. Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení změnil ústavní stížností napadeným usnesením tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 10 528 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal náklady odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud měl za to, že okresním soudem zvolený postup vycházející z odhadu doby, do které může manželství účastníků trvat, v dané věci není přiléhavý, neboť není zřejmé, jak dlouho by mohlo rozvodové řízení trvat, pokud vůbec bude zahájeno, a závěr o právní moci rozsudku o rozvodu manželství není podložen žádnou kvalifikovanou úvahou. Krajský soud proto uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že před zahájením řízení stěžovatelka požadovala na výživném manželky 10 000 Kč měsíčně, je třeba vycházet s použitím § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z § 142 odst. 2 o. s. ř., a stanovit výši účelně vynaložených nákladů stěžovatelky podle poměru jejího úspěchu a neúspěchu s jejím předžalobním nárokem. Současně krajský soud uvedl, že vedlejší účastník zahájení soudního řízení nezavinil, neboť předžalobní požadavky stěžovatelky důvodně odmítl. Stěžovatelka požadovala původně částku 10 000 Kč měsíčně, rozsudkem pro uznání jí bylo přiznáno 6 000 Kč měsíčně, úspěch tedy měla z 60 % a při aplikaci zásad § 142 odst. 2 o. s. ř. má právo na úhradu 20 % účelně vynaložených nákladů řízení. Účelně vynaložené náklady představují podle krajského soudu čtyři úkony právní služby z tarifní hodnoty 360 000 Kč, tedy čtyřikrát 9 740 Kč (§ 7 bod 6 advokátního tarifu), čtyři paušální náhrady po 300 Kč, náklady jízdného k jednání okresního soudu 110,40 Kč a náhrada za ztrátu času 100 Kč, to vše s připočtením částky odpovídající dani z přidané hodnoty, celkem 48 848 Kč, z toho 20 % činí 10 258 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že krajský soud při stanovení výše náhrady nákladů řízení pochybil. Má totiž za to, že předmět řízení je určován žalobou, nikoli předžalobní upomínkou, když žalobce je oprávněn s žalobou disponovat a požadovat plnění podle svého uvážení na základě vyhodnocení skutkového stavu. Domáhala-li se stěžovatelka žalobou nároku výživného manželky ve výši 6 000 Kč měsíčně, a s touto částkou vedlejší účastník v průběhu řízení vyslovil souhlas, měla plný úspěch ve věci samé, a náleží jí podle jejího názoru právo na náhradu nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 27.01.2022 09:00 do: 27.01.2022 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: III. senát

Spisová značka: III. ÚS 2049/21

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151

Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.

Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, č. j. 28 Cdo 699/2021-845, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020, č. j. 20 Co 249/2020-818, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 2020, č. j. 29 C 15/2010-758.

Stručná charakteristika:  náhrada užívání veřejného prostranství

Označení navrhovatelů:  Polanecká kreditní a finanční s. r. o.

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Kutné Hoře nejprve nevyhověl stěžovatelčině (původně společnosti UNIMEX-INVEST s.r.o. jako právní předchůdkyni nynější stěžovatelky) požadavku na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků majících povahu veřejných prostranství (pozemní komunikace, související plochy a veřejná zeleň) v jejím vlastnictví. Ačkoliv nárok stěžovatelky okresní soud uznal, nepřiznal jí nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Počínání právní předchůdkyně stěžovatelky, které považoval za spekulativní koupi s úmyslem domáhat se právě bezdůvodného obohacení na žalovaném, současně označil jako rozporné s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku), a tudíž nehodné právní ochrany. Krajský soud v Praze následně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že uložil městu Kutná Hora (v tomto řízení vedlejší účastník) zaplatit stěžovatelce požadovanou částku se zákonným úrokem z prodlení. Toto rozhodnutí však poté právě v této části zrušil Nejvyšší soud a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud poté rozsudek okresního soudu v části týkající se zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení zrušil a uložil soudu prvního stupně zjistit konkrétní okolnosti jednání, která proběhla mezi oběma stranami před a po vydražení pozemků, okolnosti veřejné dražby pozemků, a to z hlediska jak konkrétního postupu žalobkyně, tak i z hlediska zachování náležité opatrnosti žalovaného v souvislosti s touto dražbou s tím, že teprve na podkladě těchto skutkových okolností a jejich celkového posouzení soudem prvního stupně bude možno učinit závěr o tom, zda jsou dány závažné okolnosti, které odůvodňují posouzení jednání žalobkyně jako rozporné s dobrými mravy. Okresní soud následně po doplněném dokazování žalobu stěžovatelky nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť shledal výkon vlastnického práva právní předchůdkyně žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že právní předchůdkyně žalobkyně bezpochyby měla již před dražbou povědomost o charakteru dražených pozemků, že se na nich nachází komunikace, zpevněné plochy a zeleň evidentně tvořící veřejné prostranství, za jehož obecné užívání veřejností je obec (žalovaný) povinna platit, a zjevně právě z tohoto důvodu měla o pozemky zájem, neboť představovaly snadnou vidinu zisku. Z jednání právní předchůdkyně žalobkyně je zřejmé, že smyslem a účelem nabytí pozemků byla toliko maximalizace zisku za použití neseriózního a účelového jednání, neboť po vedlejším účastníkovi požadovala vydání bezdůvodného obohacení ve výši více než poloviny částky a posléze dokonce ve výši převyšující částku, za kterou sama pozemky nabyla. Navazující odvolání stěžovatelky shledal krajský soud jako nedůvodné a proto napadený rozsudek okresního soudu potvrdil. Dospěl totiž ke shodnému závěru, že úmysl právní předchůdkyně stěžovatelky při vydražení předmětných nemovitostí tvořících veřejné prostranství a zeleň okolo obytných domů a při následném vymáhání přemrštěných finančních částek vůči Městu Kutná Hora v bezprostředně navazující době byl ryze spekulativní, a to za účelem obohacení se na městu jako veřejném subjektu. Dovolání stěžovatelky poté Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy neprokázaly zvlášť mimořádné okolnosti, které by teprve svědčily o jejím spekulativním úmyslu při nabývání pozemků, na který by pak navázala výkonem vlastnického práva takovým způsobem, který by bylo možné považovat za rozporný s dobrými mravy. Ke své obraně uvádí, že každá společnost je založena k dosahování zisku, a proto podnikání v oblasti nemovitostí nepovažuje za rozporné s dobrými mravy a nabývání nemovitostí za tímto účelem nelze označovat jako a priori spekulativní úmysl. Svá rozhodnutí soudy v tomto smyslu podle ní dostatečně neodůvodnily. Stěžovatelka se domnívá, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem.