I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.10.2021 09:00 do: 19.10.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2174/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výrokům II a III usnesení Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 137/2020-283 ze dne 18. 5. 2020
Stručná charakteristika:  K ústavně konformnímu posuzování zavinění ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o.s.ř. při zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci k projednání a rozhodnutí sporu.
Označení navrhovatelů:  ČEZ Distribuce, a.s.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka podala dne 18. 11. 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 8 proti obchodní korporaci OTE, a. s. (v tomto řízení vedlejší účastnici) žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 871 829 200 Kč s příslušenstvím, jež byla posléze z téhož právního titulu stěžovatelkou rozšířena o požadavek na zaplacení dalších 2 584 111 121 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se proti vedlejší účastnici domáhala vrácení zaplacené složky ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů na podporu elektřiny ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o POZE“). Stěžovatelka dovozovala pravomoc obecných soudů k projednání a rozhodnutí věci z výkladu § 7 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), § 17 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, § 52 zákona o POZE a z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“). Usnesením obvodního soudu ze dne 28. 4. 2017 (dále jen „první usnesení obvodního soudu“) bylo řízení o žalobě stěžovatelky zastaveno a věc postoupena Energetickému regulačnímu úřadu (dále jen „ERÚ“), neboť obvodní soud dospěl k závěru, že pravomoc obecných soudů není v projednávané věci dána. Usnesením Městského soudu v Praze bylo první usnesení obvodního soudu potvrzeno. K dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu první usnesení obvodního soudu a usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena obvodnímu soudu s tím, že pravomoc rozhodnout v projednávané věci mají obecné soudy, nikoli ERÚ. V jiné obdobné věci vydal zvláštní senát usnesení č. j. Konf 45/2017-14 ze dne 15. 1. 2019, v němž dospěl k závěru, že pravomoc ERÚ jakožto správního orgánu dopadá v zásadě na všechny spory, ve kterých je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona o POZE, tedy i na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo být získáno přijetím plateb na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů. Přestože byl obvodní soud vázán právním názorem o pravomoci obvodních soudů vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu, bylo řízení usnesením obvodního soudu opětovně zastaveno podle § 104 odst. 1, věta druhá, ve spojení s § 7 o. s. ř. a věc postoupena ERÚ, a to s ohledem na pozdější usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 45/2017-14 v obdobné věci. Současně byla ve výroku IV stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 8 712 Kč s odůvodněním, že vedlejší účastnice byla ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř ve věci plně úspěšná. K odvolání vedlejší účastnice i stěžovatelky odvolací soud v záhlaví citovaným usnesením změnil výrok IV druhého usnesení obvodního soudu tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 7 770 196,50 Kč (výrok II napadeného usnesení) a na náhradě nákladů odvolacího řízení 96 025,60 Kč (výrok III napadeného usnesení); řízení o odvolání stěžovatelky zastavil (výrok I napadeného usnesení). Podle odvolacího soudu obvodní soud pochybil, odůvodnil-li výrok o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., namísto správného § 146 odst. 2, věty první, o. s. ř., a kromě toho nesprávně určil výši nákladů právního zastoupení, nevycházel-li z hodnoty předmětu řízení. Odvolací soud dále k aplikaci § 146 odst. 2, věty první, o. s. ř. uvedl, že stěžovatelka jednoznačně procesně zavinila zastavení řízení, neboť podala žalobu u soudu, který nemá pravomoc spor projednat a rozhodnout. Stran možné aplikace § 150 o. s. ř. odvolací soud uvedl, že s poukazem na ustálenou soudní praxi Nejvyššího soudu nelze považovat změnu judikatury za specifické okolnosti případu, jež by odůvodnily výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi.

Stěžovatelka zejména namítá, že došlo k porušení principu ochrany legitimního očekávání, principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, jehož se měl dopustit odvolací soud, uzavřel-li, že zastavení řízení u obvodního soudu zavinila stěžovatelka, a tudíž jí uložil povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici ve výši téměř 8 mil. Kč. Uvedený závěr stěžovatelka považuje za extrémně nepřiměřený a odporující principu spravedlnosti. Stěžovatelka vycházela z právního názoru, že obecné soudy mají pravomoc jí zahájený spor projednat a rozhodnout, jenž byl v době zahájení řízení dovozen ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i zvláštního senátu a v průběhu řízení také potvrzen usnesením Nejvyššího soudu. Zastavení řízení z důvodu pozdější změny judikatury nemohla stěžovatelka v době zahájení řízení jakkoli předvídat ani ovlivnit; nelze ji proto klást zastavení řízení za vinu.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.10.2021 14:00 do: 19.10.2021 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2148/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti jinému zásahu spočívajícím ve faktickém zbavení osobní svobody stěžovatele na základě usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. PP 107/99, a nařízení výkonu trestu ze dne 6. 9. 2009, jinému zásahu Okresního soudu v Sokolově spočívajícím v nečinnosti při vydání příkazu k propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody na základě usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. PP 107/99, a proti jinému zásahu Okresního soudu v Sokolově spočívajícímu ve sdělení protokolující úřednice ze dne 6. 8. 2021, sp. zn. 6 T 132/95
Stručná charakteristika:  Výkon trestu odnětí svobody
Označení navrhovatelů:  R. T., zast. advokátem JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovateli byl v roce 1996 uložen trest odnětí svobody v délce pěti let a šesti měsíců. Z výkonu tohoto trestu byl později podmíněně propuštěn, avšak jelikož se ve zkušební době dopustil trestného činu loupeže, rozhodl soud, že vykoná zbytek trestu v délce 457 dní, a  za loupež mu uložil trest odnětí svobody v délce 10 let. Jelikož byl následně stěžovatel odsouzen za spáchání další loupeže ve stejném období, byl tento trest nahrazen souhrnným trestem v délce 13 let a šest měsíců. S výkonem zbytku trestu v délce 457 dní mělo být započato po vykonání  souhrnného trestu dne 27. 5. 2015. V průběhu výkonu souhrnného trestu byl však stěžovatel odsouzen pro trestný čin vraždy k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí, jímž byl současně zrušen předchozí souhrnný trest.

Rozsudek ve věci vraždy však byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 110/20 ze dne 27. 7. 2021 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3atNWSe ). Po zrušení výjimečného trestu stěžovateli vězeňská služba dne 5. 8. 2021 přikázala nastoupit výkon zbytku trestu v délce 457 dní. Stěžovatel, který měl za to, že všechny nezrušené tresty již vykonal, se proto obrátil na Okresní soud v Sokolově s návrhem, aby nařízení výkonu zbytku trestu bylo zrušeno či aby byl nařízen odklad výkonu předmětného zbytku trestu do doby, než okresní soud rozhodne o jeho promlčení či o započítání nezákonně vykonávaného předmětného výjimečného trestu. Vyjádřením ze dne 6. 8. 2021 okresní soud stěžovateli bez bližšího odůvodnění sdělil, že se s jeho právním názorem neztotožňuje, že stěžovateli byl řádně nařízen výkon předmětného zbytku trestu, který stěžovatel bude vykonávat a který nelze odložit ani započíst a ani není promlčen.

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítá, že uvedený zbytek trestu vykonávat nemá, protože buď již byl promlčen, nebo měl být započítán do zrušeného doživotního trestu.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 20.10.2021 10:00 do: 20.10.2021 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1022/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2021 č. j. 1 As 426/2019-32 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019 č. j. 11 A 17/2019-53
Stručná charakteristika:  Právo pokojně se shromažďovat a právo na ochranu soukromí a na informační sebeurčení
Označení navrhovatelů:  Mgr. P. B.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel v červnu 2018 cestoval do obce Louka u Litvínova za účelem účasti na několikadenní společenské akci. Ihned po svém příjezdu do obce byl stěžovatel v prostorách vlakového nádraží hlídkou Policie České republiky vyzván, aby prokázal svou totožnost. Stěžovatel výzvě vyhověl a současně se ptal na její důvody. Policie svůj postup odůvodnila odkazem na ustanovení § 63 odst. 2 písm. l) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení opravňuje policistu vyzvat osobu k prokázání totožnosti „při plnění jiného úkolu, je-li to nezbytné k ochraně bezpečnosti osob a majetku, veřejného pořádku nebo pro předcházení trestné činnosti“. Jeden z policistů provádějících ztotožnění kromě odkazu na zmíněné ustanovení dále uvedl, že „je to k zabezpečení bezpečnosti veřejného pořádku, bezpečnosti osob a majetku“, že není povinen stěžovateli sdělovat, jaký úkol v dané chvíli policie plní, a že se stěžovatel může případně se stížností obrátit na nadřízené. Stěžovatel právě popsaný zásah policie považoval za nezákonný, a proto se s žalobou na určení nezákonnosti výzvy k prokázání totožnosti a na ochranu před případně trvající nezákonnou evidencí zjištěných údajů týkajících se jeho osoby obrátil na městský soud. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl, a to především na základě vyjádření žalovaného Ministerstva vnitra. Ministerstvo konkretizovalo důvody ztotožnění stěžovatele. Uvedlo, že onou akcí, jíž se stěžovatel přijel do obce Louka u Litvínova účastnit, byla akce Klimakemp 2018. Tato akce navazovala na obdobnou akci konanou o rok dříve, během níž docházelo k protiprávnímu jednání ze strany některých účastníků – blokování důlních zařízení v hnědouhelném dole Bílina. Nadto organizátor akce, zapsaný spolek Limity jsme my, v rámci pozvánky na akci Klimakemp 2018 na svém webu otevřeně uváděl, že podobné aktivity spočívající v občanské neposlušnosti budou součástí akce i v roce 2018. Městský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že zákonnost zásahu policie je třeba hodnotit v kontextu těchto skutečností a že si jich měl být stěžovatel vědom, a musel tedy být srozuměn s tím, že vůči němu může dojít k omezujícímu zásahu. To vše, ačkoliv se tvrzeně účastnil uvedené akce toliko s cílem navštívit v rámci ní organizované přednášky a řádně oznámenou demonstraci. Jelikož městský soud dospěl k závěru, že výzva k prokázání totožnosti nebyla nezákonná, konstatoval dále, že nezákonná nemůže být ani evidence zjištěných údajů. Městský soud shledal, že policie svůj postup vůči stěžovateli odůvodnila zcela v souladu se zákonem, neboť uvedla konkrétní ustanovení právního předpisu, na jehož základě úkon prováděla, což bylo přiměřené vzniklé situaci. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Ve svém rozhodnutí v podstatě zopakoval argumentaci městského soudu stran rizikovosti akce Klimakemp 2018 s ohledem na průběh jejího předchozího ročníku. Otázce zákonnosti evidence zjištěných údajů ani otázce (ne)dostatečnosti sdělení důvodů postupu policie se Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí nevěnoval.

Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho právo na ochranu soukromí a na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny. V ústavní stížnosti v prvé řadě tvrdí, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je nepřezkoumatelné, neboť nevypořádává všechny jeho námitky. Nereflektována podle stěžovatele zůstala jeho výtka, že městský soud označil za postačující, jestliže policie výzvu k prokázání totožnosti odůvodnila odkazem na zákonné ustanovení, aniž uvedla konkrétní věcné důvody pod toto ustanovení podřaditelné. Nadto Nejvyšší správní soud nevypořádal ani stěžovatelovu námitku, že zásah policie nebyl nezbytný. Podle stěžovatele jediným faktickým důsledkem zjišťování totožnosti účastníků akce Klimakemp 2018 byla jejich psychologická disciplinace ze strany policie; stát těmto účastníkům prostřednictvím svého represivního aparátu dal symbolicky najevo, že má průběh akce pod kontrolou, a svým zásahem je stigmatizoval.