IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.10.2021 08:30 do: 26.10.2021 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1109/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2021 č. j. 6 Cmo 310/2020-1560 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. srpna 2020 č. j. 45 Cm 216/2013-1519
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  Mgr. J. K., LL.M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Krajský soud v Plzni usnesením vydaným v řízení o žalobě vedlejší účastnice proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení 40 837 687 Kč s příslušenstvím nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků (výrok I), podle § 104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), řízení zastavil (výrok II) a podle § 146 odst. 2 a § 150 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel k podání žaloby a zastupování v tomto sporu přijal dne 30. 9. 2013 plnou moc od jednatele žalobkyně, ač ten byl již dne 22. 8. 2012 z funkce jednatele odvolán, tedy od osoby, která nebyla oprávněna za žalobkyni činit žádné úkony. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesení ve výroku III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání, načež Nejvyšší soud zrušil jak usnesení vrchního soudu, tak usnesení krajského soudu ve výroku III. V jeho odůvodnění konstatoval, že stěžovatel z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, neboť ani přes opatření soudu nedoložil své právo zastupovat žalobkyni, a lze mu tak podle § 147 odst. 1 o. s. ř. uložit, aby žalovanému nahradil náklady řízení, případně za podmínek uvedených v § 150 o. s. ř. žalovanému náhradu nákladů (vůči stěžovateli) nepřiznat. Následně krajský soud usnesením („v řízení o zaplacení 40 837 687 Kč s příslušenstvím“) uložil stěžovateli podle § 147 odst. 1 o. s. ř. nahradit žalovanému na nákladech řízení 703 005,70 Kč (výrok I), a dále rozhodl, že vedlejší účastníci nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), že se stěžovateli ukládá povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení 139 004,80 Kč (výrok III) a že (v něm) stěžovatel a žalobkyně nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že stěžovatel z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, neboť nedoložil právní zastoupení žalobkyně, a tudíž mu podle uvedeného ustanovení lze uložit, aby žalovanému uhradil náklady řízení (tzv. separace nákladů řízení), a dále neshledal, že by majetkové poměry stěžovatele či žalovaného odůvodnily aplikaci § 150 o. s. ř. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka vrchní soud napadeným usnesením usnesení krajského soudu ve výrocích I a III potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 10 083 Kč. Vrchní soud se plně ztotožnil s názorem krajského soudu, že stěžovatel zavinil zastavení řízení a že nelze aplikovat ani § 150 o. s. ř., neboť jej – jakožto výjimku z pravidla – nutno vykládat restriktivně, a navíc neobstojí-li důvody jeho použití ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, tím méně mohou obstát důvody ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti mj. namítá, že soudy obou stupňů pominuly, že nebyl vyzván, aby doložil své oprávnění zastupovat žalobkyni. Výzva byla adresována opatrovníkovi žalobkyně a ten mu názor krajského soudu, že žalobu podal jako neoprávněná osoba, nesdělil. On sám vycházel ze zápisu v obchodním rejstříku, podle něhož mu plnou moc udělil řádný jednatel žalované. Dále stěžovatel tvrdí, že vrchní soud se nevypořádal s jeho argumenty obsaženými v odvolání a že nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, resp. že ignoroval jeho podání a předložené důkazy.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.10.2021 14:00 do: 26.10.2021 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2208/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. května 2021 č. j. 40 Co 212/2021-102
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu a právo vlastnit majetek
Označení navrhovatelů:  L. J.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Platebním rozkazem ze dne 2. 11. 2005 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit obchodní společnosti GE Money Multiservis, a. s. (v současné době v likvidaci) pohledávku ve výši 22 028 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně od 1. 3. 2005 do zaplacení s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 17 402 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 10 352,40 Kč. Žádostí došlou dne 20. 5. 2010 Okresnímu soudu v Bruntále požádal soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána o pověření k provedení exekuce, a to toliko pro jistiny ve výši 22 028 Kč, náklady nalézacího řízení ve výši 10 352,40 Kč a úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 17 402 Kč od 1. 3. 2005 do zaplacení. Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 25. 6. 2010 vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Olomouci, v jehož obvodu měl stěžovatel bydliště. Usnesením ze dne 23. 7. 2010 nařídil okresní soud exekuci podle platebního rozkazu a současně pověřil provedením exekuce soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu. Soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, který byl pověřen provedením exekuce, zanikl výkon úřadu ke dni 31. 3. 2016 a do uvolněného úřadu byl počínaje dnem 1. 4. 2016 jmenován nový soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, který dále vedl exekuční řízení proti stěžovateli. Usnesením soudního exekutora ze dne 23. 11. 2018 bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně oprávněného, a to z oprávněné obchodní společnosti MONETA Money Bank, a. s. (dříve GE Money Bank, a. s.), na nového oprávněného, obchodní společnost B2 Kapital Czech Republic s. r. o., která má v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejší účastnice. Usnesením ze dne 5. 8. 2020 rozhodl soudní exekutor o zrušení všech pěti exekučních příkazů vydaných v daném exekučním řízení. Toto rozhodnutí odůvodnil tak, že „dne 20. 7. 2020 bylo dosaženo účelu exekuce tím, že byla pohledávka i náklady exekuce vymoženy“. Později však soudní exekutor vydal písemnost označenou jako „úřední záznam“ ze dne 14. 10. 2020, v níž uvádí, že „bylo zjištěno, že na základě podaného exekučního návrhu oprávněného bylo v elektronickém exekučním spise nesprávně založeno vymáhané plnění“, přičemž „chybné zadání bylo uvedeno i v elektronické žádosti o pověření k provedení exekuce“. V předmětném úředním záznamu se dále uvádí, že „soudní exekutor tímto konstatuje, že exekuce bude dále prováděna k vymožení nedoplatku na pohledávce oprávněného a k vymožení dalších nákladů exekuce“, pročež byl stěžovatel vyzván, aby telefonicky kontaktoval soudního exekutora za účelem zaplacení „nedoplatku v exekuci“ ve výši cca 54 500 Kč. V písemnosti označené jako „oznámení“ ze dne 14. 10. 2020, které bylo doručeno stěžovateli, soudní exekutor uvedl, že „žádá, nechť usnesení ze dne 5. 8. 2020 č. j. 203 Ex 17100/10-146 není bráno v potaz, neboť skutečnosti uvedené v daném usnesení (tedy, že byla pohledávka i náklady exekuce vymoženy) neodpovídají aktuálnímu reálnému stavu exekuce. Nadále je v exekuci pokračováno, přičemž žádáme, nechť jsou případně nadále prováděny srážky z majetku povinného ve prospěch této exekuce“. Dne 8. 1. 2021 podal stěžovatel návrh na zastavení exekuce, spolu s návrhem na odklad jeho výkonu. Uvedl přitom, že exekuce byla pravomocným usnesením soudního exekutora skončena. Jestliže soudní exekutor na základě prostého úředního záznamu „obnovil“ již zrušené exekuční příkazy a pokračuje dále v provádění exekuce, jde o postup v rozporu se zákonem. Zdůraznil, že „pakliže soudní exekutor ukončil exekuci v důsledku vlastní chyby, která je mu plně přičitatelná, odpovídá za škodu vzniklou oprávněnému on, nikoliv povinný“. Vedlejší účastník projevil se zastavením exekuce nesouhlas, načež soudní exekutor postoupil návrh stěžovatele na zastavení exekuce okresnímu soudu. Okresní soud usnesením ze dne 19. 1. 2021 nejprve odložil provedení exekuce do pravomocného rozhodnutí o návrhu na její zastavení, neboť bylo možno očekávat, že exekuce bude zastavena. Usnesením ze dne 5. 3. 2021 okresní soud vyhověl žádosti stěžovatele a rozhodl, že exekuce nařízená usnesením téhož soudu ze dne 23. 7. 2020 se zastavuje (výrok I.). Náhradu nákladů řízení nepřiznal soudnímu exekutorovi (výrok II.), ani stěžovateli a vedlejší účastnici (výrok III.). V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že „exekuce pokračuje neoprávněně, když soudní exekutor po právní moci usnesení ze dne 5. 8. 2020 č. j. 203 EX 17100/10-146 pokračuje i nadále v provádění exekuce. Rovněž nelze obnovit zrušené exekuční příkazy neformálním úkonem soudního exekutora. Pokud bylo vydáno usnesení o ukončení exekuce a nebyla vymožena celá částka, je potřeba podat nový exekuční návrh popřípadě po soudním exekutorovi vymáhat náhradu za způsobenou škodu“. Jelikož podle okresního soudu vydal soudní exekutor usnesení, kterým zrušil veškeré v exekuci vydané a platné exekuční příkazy, jsou splněny předpoklady, aby nařízená exekuce byla zastavena, a to z důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Proti rozhodnutí okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání v celém jeho rozsahu, stěžovatel podal odvolání toliko proti III. výroku o náhradě nákladů řízení. Napadeným usnesením změnil krajský soud usnesení okresního soudu tak, že návrh stěžovatele na zastavení předmětné exekuce zamítl. Uvedl, že podle § 51 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, zaniká pověření exekutora toliko tehdy, byla-li pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce vymoženy. K tomuto vymožení však podle krajského soudu ve skutečnosti nedošlo, pročež není možné považovat exekuci za provedenou. Právně významné je pouze to, že nedošlo k zániku pověření soudního exekutora podle § 51 písm. c) exekučního řádu, a že „oznámení o skončení exekuce dle § 46 odst. 8 exekučního řádu slouží k jiným účelům, než k vlastnímu ukončení exekuce“. Navíc platí, že oznámení o skončení exekuce není rozhodnutím, nýbrž pouhým potvrzením o skutečnosti vyplývající z exekučního spisu. Zastavení exekuce provedené okresním soudem by bylo v rozporu se základní zásadou exekučního řízení v podobě maximálního rozsahu exekuce. Zdůraznil přitom, že „zastavení exekuce je způsobem skončení exekučního řízení, k němuž dochází dříve, než bylo plnění povinnosti vymoženo a z jiných důvodů než proto, že by vymáhaná povinnost byla splněna, což se v souzené věci dosud nestalo, neboť pohledávka oprávněné dosud nebyla v celém rozsahu vymožena“.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že se soudní exekutor podle něj dopustil nepřípustné svévole, když svěřenou veřejnou moc vykonával mimo meze zákona, přičemž krajský soud stěžovateli neposkytl právní ochranu. Krajský soud se podle stěžovatele dopustil zjevné účelovosti výkladu práva, jehož výsledkem je tolerance chyb soudního exekutora. Stěžovatel uvádí, že bylo na soudním exekutorovi, aby si před vydáním usnesení, kterým zrušil veškeré vydané exekuční příkazy, ověřil správnost svého zjištění o vymožení povinnosti stěžovatele v plné výši. Neučinil-li tak, popř. tak učinil vadně, jde o jeho odpovědnost a důsledky je třeba vyvozovat pouze vůči němu.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.10.2021 15:00 do: 26.10.2021 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2116/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 4. 6. 2021, č. j. MV-43358-3/SO-2021, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 19. 2. 2021, č. j. MV-52562/17/VS-2020.
Stručná charakteristika:  státní občanství
Označení navrhovatelů:  T. J. V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Ve správním řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, stěžovatelka požádala dne 2. 3. 2020 o udělení státního občanství České republiky, kterou odůvodnila tím, že je státní občankou Ukrajiny, nicméně svou zemi opustila před deseti lety a od té doby žije na území České republiky, kde má od roku 2013 trvalý pobyt, což také doložila. V České republice má  pevné pracovní zázemí a přátelské vazby; bydlí zde i její dvě děti se svými rodinami. K žádosti o udělení státního občanství stěžovatelka připojila řadu listin, obsahujících - mimo jiné - doporučující stanovisko Úřadu městské části Praha 3, osvědčení o vykonání zkoušky znalosti z českého jazyka, základní znalosti ústavního systému České republiky a základní orientace v reáliích pro účely udělování státního občanství a potvrzení o bezdlužnosti. Stěžovatelka doložila rovněž potvrzení o neevidování přestupku  a výpis z evidence rejstříku trestů fyzických osob, ze kterého se podává, že ve vztahu k osobě stěžovatelky nejsou ke dni 25. 11. 2020 žádné informace o jejím odsouzení. Ministerstvo vnitra tuto žádost zamítlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů. Následný rozklad proti tomuto rozhodnutí zamítl rovněž napadeným rozhodnutím ministr vnitra.

Obě tato rozhodnutí napadá stěžovatelka ústavní stížností s tvrzením, že správní orgány porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2  Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 22/20 ze dne 29. 9. 2020 a namítá, že nemá žádnou představu o důvodech, pro které byla její žádost o udělení státního občanství zamítnuta a neví, jaké informace o ní zpravodajské služby shromažďují. Stěžovatelka splňuje podmínku trestní bezúhonnosti, nicméně je si vědoma skutečnosti, že v minulosti byla trestně stíhána a odsouzena; toto odsouzení však již bylo zahlazeno.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.10.2021 10:00 do: 27.10.2021 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1854/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3521/2019-293 ze dne 24. 3. 2020 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 30/2019-268 ze dne 20. 6. 2019
Stručná charakteristika:  Právo na spravedlivou odměnu za práci a právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  P. S.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel pracoval u vedlejšího účastníka řízení - Letiště Ostrava, a. s. - v pracovním poměru od 1. 4. 1997 do 31. 1. 2007 jako hasič a od 1. 2. 2007 do 31. 12. 2016 jako hasič - strojník. Na výkon jeho práce se vztahoval mimo jiné předpis Ministerstva dopravy ČR, Úřadu pro civilní letectví č. L14, který po celou dobu fyzické přítomnosti stěžovatele na pracovišti závazně určoval limit akceschopnosti a povinného zásahu nejpozději do 3 minut na nejvzdálenějším místě letiště. Podstatou pracovní činnosti stěžovatele tak byla mimo jiné i neustálá připravenost k zásahu, která trvala i během přestávek na jídlo a oddech. 

Pracovní poměr stěžovatele u vedlejšího účastníka skončil dne 31. 12. 2016 z důvodu výpovědi ze strany stěžovatele. Stěžovatel následně vyzval vedlejšího účastníka k proplacení nečerpaných přestávek v práci za období od 1. 2. 2014 do 31. 12. 2016, to však vedlejší účastník odmítl. Spor mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem spočíval v právní povaze přestávek v práci na jídlo a oddech ve smyslu § 88 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších, konkrétně v otázce, zda se doba těchto přestávek započítává či nezapočítává do pracovní doby, tedy zda za dobu těchto přestávek náleží stěžovateli jakožto zaměstnanci odměna, či nikoli. Stěžovatel se obrátil na Okresní soud v Novém Jičíně, který jeho žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě zrušil uvedený rozsudek okresního soudu se závazným právním názorem, že pokud musí zaměstnanci jíst, aniž mohou práci přerušit a nerušeně čerpat přestávku v práci, jde u nich v této době o výkon práce a celá směna se jim započítá jako odpracovaná doba, za kterou mají nárok na mzdu nebo plat. Po uvedeném rozhodnutí krajského soudu rozhodoval v obdobné věci pracovně-právní senát Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 12. 6. 2018, č. j. 21 Cdo 6013/2017-448). Ten v případě hasiče Dopravního podniku hlavního města Prahy, a. s., ve skutkově shodné věci dospěl k závěru, že charakter práce hasiče umožňuje, aby denní řád zaměstnavatele mimo jiné stanovil přesný čas, kdy mají zaměstnanci čerpat přestávky na jídlo a oddech, aniž by tím byl jakkoli dotčen výkon služby. Nejvyšší soud tedy hasiči ve skutkově stejných okolnostech nárok nepřiznal. Jelikož Nejvyšší soud rozhodoval ve skutkově totožné věci, Okresní soud v Novém Jičíně považoval za účelné reagovat na dané rozhodnutí Nejvyššího soudu mezitímním rozsudkem, aby v případě odvolání postavil odvolací soud na jisto, zda bude či nebude po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018 revokovat své závěry vyslovené v usnesení ze dne 10. 4. 2018. Okresní soud v mezitímním rozsudku uvedl, že nárok stěžovatele je co do právního základu zcela opodstatněn. Krajský soud v Ostravě však k odvolání vedlejšího účastníka změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že při respektování role Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu zajišťujícího jednotu a zákonnost rozhodování změnil svůj právní názor vyslovený v předcházejícím usnesení ze dne 10. 4. 2018. K dovolání stěžovatele se věcí zabýval Nejvyšší soud. Dovolání stěžovatele označil za přípustné, neboť dovolací soud ve své rozhodovací činnosti dosud nevyřešil ve všech souvislostech otázku, za jakých podmínek se zaměstnancům poskytuje přestávka v práci na jídlo a oddech nebo přiměřená doba na oddech a jídlo. Zdůraznil, že tyto dva pojmy nelze ztotožňovat, neboť během přestávky v práci dochází k suspenzi pracovního závazku a přerušení výkonu práce za účelem odpočinku, zatímco během přiměřené doby na oddech a jídlo se provoz práce nepřerušuje a jedná se o pracovní dobu, za kterou zaměstnanci náleží mzda. Ve vztahu k pracovní činnosti hasiče vykonávané stěžovatelem došel Nejvyšší soud k závěru, že nejde o práci, která nemůže být přerušena, neboť stěžovateli nic nebránilo v tom, aby čerpal přestávky na jídlo a oddech, aniž by tím byl jakkoli dotčen výkon jeho pracovních povinností. Samotné „držení pohotovosti na pracovišti“ dle Nejvyššího soudu není nepřetržitě probíhajícím technologickým nebo pracovním procesem vyžadujícím průběžnou kontrolu nebo jinou aktivitu zaměstnance. Sice není možné vyloučit, že by mohlo i během přestávky dojít k nepředpokládanému výkonu práce (tedy k zásahu hasiče v případě požáru), takovýto případný zásah je však ze své podstaty nahodilou skutečností, která postrádá povahu soustavnosti. Co se týče unijního rozměru projednávané věci, Nejvyšší soud sice souhlasil se stěžovatelem v tom, že ustanovení § 88 odst. 1 zákoníku práce zapracovává předpisy Evropské unie, a že proto musí být při jeho výkladu respektovány i rozsudky Soudního dvora, které tuto právní normu vykládají. Dle Nejvyššího soudu však závěry Soudního dvora v rozsudku ve věci C-518/15 Matzak nelze na projednávanou věc vztáhnout, neboť citovaný případ se zabýval otázkou doby pracovní pohotovosti, kterou pracovník tráví doma s povinností reagovat na povolání svým zaměstnavatelem do 8 minut, zatímco projednávaná věc se týká otázky čerpání přestávek v práci na jídlo a oddech na pracovišti, resp. otázkou posouzení prací, které nemohou být přerušeny.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že odvolací i dovolací soud provedly výklad právních norem v rozporu s obecnými výkladovými pravidly a také s precedenční českou i evropskou judikaturou. Obecné soudy dle stěžovatele vyložily ustanovení § 88 zákoníku práce v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy přestávek v práci, které jsou – na rozdíl od přiměřené doby na jídlo a oddech – neplacenými dobami odpočinku, s nimiž může zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy. Během přestávky v práci se zaměstnanec může věnovat v zásadě jakékoli formě oddechu, například vyřizování soukromých telefonických hovorů či e-mailů, sportování atd. Stěžovatel jako hasič však nikdy neměl možnost čerpat skutečnou přestávku v práci, neboť po celou dobu přítomnosti na pracovišti musel stále konat práci či držet pracovní pohotovost.