II. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 25.10.2022 09:00 do: 25.10.2022 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: II. senát

Spisová značka: II. ÚS 1693/22

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151

Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník

Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydanému Městským soudem v Praze dne 26. 4. 2022 č. j. 45 T 10/2019-7066, jakož i proti následnému zadržení stěžovatele a jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody

Stručná charakteristika:  Právo na spravedlivý proces - doručování příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody

Označení navrhovatelů: F. Ü., zastoupený advokátkou Mgr. Lenkou Balkovou

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl pravomocně uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve spolupachatelství, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou a peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč. Stěžovatel následně podal dovolání, o kterém zatím nebylo rozhodnuto. Městský soud v Praze vydal výzvu k nástupu stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, která dle názoru stěžovatele nebyla řádně doručena, neboť byla zaslána na nesprávnou adresu. Městský soud na základě zjištění, že si stěžovatel výzvu nevyzvedl v úložní době, dne 26. 4. 2022 vydal příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu. Policie České republiky stěžovatele dne 30. 4. 2022 zadržela a dodala do vazební věznice.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že příkaz k jeho dodání do výkonu trestu byl vydán, aniž mu předtím byla řádně doručena výzva k nástupu. V důsledku chybného postupu městského soudu si tak nemohl zařídit osobní, rodinné a pracovní záležitosti a vyřídit veškeré urgentní věci.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 25.10.2022 09:00 do: 25.10.2022 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: IV. senát

Spisová značka: IV. ÚS 579/22

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152

Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.

Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2021 č. j. 23 Co 319/2021-135, Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021 č. j. 58 Co 357/2021-167, Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 35 Co 301/2021-121, Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 30 Co 344/2021-168 a další (ústavní stížnosti spojené pod sp. zn. IV. ÚS 579/22)

Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu

Označení navrhovatelů: V. B. a další

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelé se jako neuvolnění funkcionáři obcí v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhali po České republice – Ministerstvu spravedlnosti (v tomto řízení vedlejší účastnice) zaplacení náhrady nemajetkové újmy, a to v částce vždy nižší než 50 000 Kč. Tato újma jim měla vzniknout v důsledku zveřejnění oznámení o jejich osobním zájmu, o činnostech, majetku, příjmech a závazcích podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném do 31. 12. 2020. Současně se domáhali omluvy za porušení jejich práva na ochranu soukromí, které spatřovali v plošném zveřejnění oznámení o jejich osobě až do listopadu 2020, a to navzdory nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým došlo ke zrušení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, v tehdy účinném znění (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: bit.ly/3gnkYtC) . Podle stěžovatelů na protiprávnosti postupu nic nemění ani skutečnost, že Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu až uplynutím dne 31. 12. 2020. Vedlejší účastnice přitom podle stěžovatelů  od svého protiprávního postupu upustila až v listopadu 2020 na základě předžalobní výzvy a tlaku organizací hájících zájmy samospráv. Před podáním žaloby stěžovatelé vůči vedlejší účastnici uplatnili podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nárok na přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Obecné soudy dospěly k závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy i nárok na omluvu je třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb. a nikoliv jako žalobu na ochranu osobnosti. O nesprávný úřední postup přitom nešlo, protože vedlejší účastnice postupovala v souladu s § 14b zákona o střetu zájmů v tehdy účinném znění. Ustavení, na základě kterého byla oznámení stěžovatelů v registru zveřejněna, sice bylo dotčeno derogačním nálezem Ústavního soudu, ale ten byl vykonatelný až uplynutím dne 31. 12. 2020. Pokud tedy ještě v listopadu vedlejší účastnice zveřejňovala oznámení stěžovatelů v jí spravovaném informačním systému veřejné správy, postupovala v souladu se zákonem, neboť po dobu odložené vykonatelnosti je třeba považovat předmětnou úpravu za ústavně souladnou.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zejména namítají, že je nepřijatelné odvolávat se na odloženou vykonatelnost nálezu. Ta byla podle nich stanovena pro zákonodárce, aby protiústavní úpravu nahradil ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, nikoliv pro stát, aby mohl porušovat ústavně zaručená práva a svobody až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 26.10.2022 14:00 do: 26.10.2022 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: I. senát

Spisová značka: 1 ÚS 766/22

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152

Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Vladimír Sládeček DrSc.

Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost Státního pozemkového úřadu proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 č. j. 28 Cdo 3280/2021-363, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021 č. j. 23 C0 92/2021-313 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 3. 2021 č. j. 10 C 163/2019-284.

Stručná charakteristika:  Restituce

Označení navrhovatelů:  Česká republika - Státní pozemkový úřad

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Krajský soud v Praze (v souzené věci prvním) rozsudkem ze dne 26. 5. 2020 potvrdil (první) rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 11. 2019, jímž byla zamítnuta žaloba dvou žalobců (v tomto řízení vedlejší účastníci) o nahrazení projevu vůle žalované České republiky – Státního pozemkového úřadu (stěžovatelky) uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu tam označených pozemků. Podle shodných závěrů obou soudů nebyli žalobci ani jejich právní předchůdci při uspokojování zbývající malé části restitučních nároků dostatečně aktivní; neúčastnili se v potřebné míře veřejných nabídek. Za této situace oba soudy postup stěžovatelky neshledaly liknavým či svévolným, a to ani v poměrech, kdy stěžovatelka o nevydání zbývající části odňatých pozemků pro zákonné překážky rozhodla až po 26 letech od zahájení restitučního řízení (1991). Nejvyšší soud na základě dovolání žalobců oba (první) rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvody pro tento postup shledal v tom, že odvolací soud v nedostatečné míře zohlednil závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, „nepřihlédl ke všem relevantním kritériím a oproti nim akcentoval hlediska, jež jsou méně právně významná“. Sice připomněl, že délka řízení před pozemkovým úřadem bez dalšího (sama o sobě) nemusí zakládat mimořádné okolnosti odůvodňující převod konkrétních pozemků nezařazených do veřejné nabídky stěžovatelky oprávněným osobám, avšak nelze přehlížet, že o nevydání odňatých pozemků pro zákonné překážky bylo v souzené věci rozhodnuto až v roce 2017. Aktivitě žalobců při uspokojování restitučního nároku formou účasti na veřejné nabídce pozemků a nikoliv „jen“ prostřednictvím žaloby o nahrazení projevu vůle „přitom nasvědčuje jejich účast v nabídkových řízeních konaných v roce 2017“. Závěry soudů nižšího stupně o nedostatku aktivity žalobců se proto dovolacímu soudu „nejeví být zcela přiměřenými“. Nejvyšší soud konečně připomněl, že jeho právní názor je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Okresní soud v Berouně ústavní stížností napadeným (v souzené věci druhým) rozsudkem nahradil projev vůle stěžovatelky spočívající v přijetí návrhu předmětné smlouvy o převodu pozemků. Soud konstatoval, že takový postup stěžovatelky, kdy žalobci čekali na rozhodnutí o nevydání (zbývajících) pozemků 26 let, je liknavým a svévolným postupem, a to za situace, kdy žalobci byli dostatečně aktivní v účasti na veřejných nabídkách. Krajský soud v Praze napadeným (druhým) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění mimo jiné připomněl, že v souzené věci „[Z]a stavu, kdy Nejvyšším soudem ČR byla aktivita žalobců při uspokojování jejich restitučního nároku před podáním žaloby v této věci shledána jako dostatečná, rozhodl soud prvního stupně zcela správně, pokud žalobě v plném rozsahu vyhověl“. Nejvyšší soud následně ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost odmítl. Poukázal na to, že hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu stěžovatelky při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem, do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobců, jejichž právní předchůdkyně tento nárok uplatnily již před 26 lety. Dovolací soud k argumentaci stěžovatelky rozporem závěrů vyslovených ve výše citovaném rozsudku a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 sp. zn. 28 Cdo 887/2020 (v němž bylo odmítnuto dovolání týchž žalobců směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba pro neprokázání liknavosti a svévole stěžovatelky zamítnuta) vycházely soudy oproti přítomnému sporu z odlišného skutkového stavu věci, kdy účast žalobců ve veřejných nabídkách organizovaných stěžovatelkou nevyšla najevo. Stěžovatelkou předestíraný rozkol v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu tudíž dán není.

Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na vlastnictví majetku podle čl. 11 odst. 1 a základního práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.