Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.11.2021 14:00 do: 01.11.2021 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 17/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: návrh na zrušení § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů
Označení navrhovatelů: Veřejný ochránce práv
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Napadené ustanovení advokátního tarifu stanoví, že při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného správním orgánem účastníku řízení nebo ustanoveného soudem účastníku řízení, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat, se považuje za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč. Veřejný ochránce práv (navrhovatel) využil svého práva na podání návrhu na zrušení celého ustanovení, neboť jeho novelizaci lze podle informací ministerstva spravedlnosti očekávat nejdříve v roce 2022. Do té doby by však podle jeho názoru i nadále docházelo k jeho aplikaci v jednotlivých případech, a tím i k neústavnímu zásahu do práva na právní pomoc účastníků řízení, kteří byli stiženi duševní poruchou nebo kteří nejsou schopni se srozumitelně vyjadřovat.
Ústavní soud se přitom významem opatrovníka při zastupování účastníka zvláště v soudním řízení zabýval opakovaně, včetně řízení o kontrole norem. Dovodil, že normotvůrcem rozdílně stanovená odměna pro advokáty jako opatrovníky je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací i právem podnikat, vztaženo zejména k ustanoveným zástupcům podle § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Odměna advokáta za výkon funkce opatrovníka ustanoveného osobě neznámého pobytu (nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3FO9I1s 
), osobě, která se z jiných zdravotních důvodů dlouhodobě nemůže účastnit řízení (nález sp. zn. Pl. ÚS 22/19, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3j2lE5W ), opatrovníka ustanoveného soudem podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (nález sp. zn. Pl. ÚS 23/19, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2XfVAgf ) a jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní (nález sp. zn. Pl. ÚS 26/19, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3FRXUeD) se tak dle derogačních nálezů nesmí odvíjet od tarifní hodnoty ve výši 1000 Kč stanovené v různých částech (hypotézách) nyní napadeného ustanovení.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.11.2021 10:30 do: 03.11.2021 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1778/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 979/2021-465 ze dne 28. 4. 2021, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 199/2020-427 ze dne 2. 12. 2020 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 8 C 232/2019-378 ze dne 18. 6. 2020
Stručná charakteristika: Právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: Česká republika - Státní pozemkový úřad
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud v Mladé Boleslavi ústavní stížností napadeným rozsudkem nahradil projev vůle stěžovatelky (žalované v řízení před obecnými soudy) uzavřít s vedlejším účastníkem (žalobcem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků nově oddělených geometrickým plánem, které jsou ve vlastnictví České republiky. Vedlejší účastník je podle okresního soudu osobou oprávněnou podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě) a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání překážky předvídané v § 11a odst. 1 zákona o půdě. Okresní soud posoudil dosavadní postup stěžovatelky ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi jako liknavý ve smyslu judikatury Ústavního soudu [např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 anebo nález sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004, a to z důvodu dlouhodobého neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, na základě čehož vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok vedlejšího účastníka mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož některé pozemky navržené k vydání byly částečně dotčeny plánovanou veřejně prospěšnou stavbou, což představuje zákonnou překážku převodu z vlastnictví státu ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o půdě ve spojení s § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, okresní soud rozhodl o oddělení těchto částí pozemků geometrickým plánem, jenž se stal součástí rozsudku. Součástí převodu se tak staly pozemky tímto způsobem nově vzniklé. Krajský soud svým napadeným rozhodnutím následně rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Obecné civilní soudy přitom podle Nejvyššího soudu mají pravomoc rozhodnout o dělení pozemku v situaci, kdy sice pozemek není vhodný k vydání celý, ale část tohoto pozemku oddělená geometrickým plánem už k převodu vhodná je. Tento závěr plyne z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jenž přes odlišný právní názor Ústavního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 3804/19 ze dne 5. 1. 2021 (text nálezu je dostupný zde: https://bit.ly/3BkecJZ ) neshledal dle svých slov rozumný důvod se od své konzistentní judikatury odchýlit (odkazuje k tomu zejména na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 509/2021 ze dne 27. 4. 2021, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2060/2010 ze dne 11. 12. 2013 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2669/2015 ze dne 28. 4. 2016; citovaná judikatura Nejvyššího soudu je dostupná na www.nsoud.cz ).
Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti odvolává na výše zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 3804/19, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení podle § 11a zákona o půdě obecné soudy k rozhodnutí o dělení pozemku neměly pravomoc, v důsledku čehož porušily práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v tomto nálezu podle stěžovatelky jednoznačně konstatoval, že z procesu dělení pozemku není přípustné vynechat ani stěžovatelku coby vlastníka pozemku, ani stavební úřad coby orgán kompetentní k územnímu řízení o dělení pozemku. Stěžovatelka s odkazem na tento nález míní, že k převodům části pozemků vymezených geometrickým plánem nejsou soudy v restitučních řízeních oprávněny. Má-li smlouva o převodu náhradních pozemků účinky pouze obligační a ke změně vlastnictví dojde až konstitutivním vkladem do katastru nemovitostí, stejně tomu tak dle stěžovatelky musí být tehdy, domáhá-li se oprávněná osoba převodu náhradního pozemku soudní cestou prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.11.2021 11:00 do: 03.11.2021 11:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2191/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 22/2019-43 ze dne 11. 6. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Af 40/2016-56 ze dne 12. 12. 2018, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 24/2019-44 ze dne 25. 6. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Af 39/2016-62 ze dne 12. 12. 2018
Stručná charakteristika: Právo na ochranu majetku
Označení navrhovatelů: Svazek obcí Čistá Odra
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel je svazkem obcí, který byl příjemcem dotace ze Státního fondu životního prostředí České republiky v rámci Operačního programu Životní prostředí k pokrytí části nákladů na výstavbu kanalizace. Stěžovatel byl v roce 2011 zadavatelem veřejné zakázky s cílem vybudovat tuto kanalizaci. V roce 2015 správní orgány uložily stěžovateli vrátit část dotace, protože stěžovatel podle nich nedodržel zásadu transparentnosti při losování za účelem snížení počtu zájemců ve veřejné zakázce.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda požadavky, které správní orgány kladly na průběh losování, neporušily legitimní očekávání a stěžovatelovu důvěru v právo tím, že tyto požadavky dovodily správní orgány z rozhodnutí soudů vynesených poté, co se uskutečnilo losování v rámci předmětné zakázky.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.11.2021 12:30 do: 05.11.2021 13:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1413/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 Ko 1/2021-249 ze dne 31. 3. 2021
Stručná charakteristika: Právo na ochranu majetku
Označení navrhovatelů: HSK Invest, a.s.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka vystupuje jako věřitelka v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 79/99 ohledně majetku úpadkyně ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s., na nějž krajský soud v březnu 2000 prohlásil konkurs. Společnost NEVET, a. s. (v tomto řízení vedlejší účastnice) jakožto další věřitelka měla v konkursním řízení přihlášenou pohledávku, která byla z části uspokojena na základě usnesení o částečném rozvrhu v konkursním řízení a ve zbývající části ji následně v září 2020 uspokojila mimo konkursní řízení stěžovatelka, a to za souhlasu úpadce postupem dle § 332 odst. 1 ve spojení s § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (uspokojovaná pohledávka vznikla v 90. letech, a proto se na ni podle § 3028 odst. 3 občanského zákoníku použila předchozí právní úprava). Jelikož vedlejší účastnice svou přihlášku pohledávky nevzala zpět, navrhla stěžovatelka krajskému soudu, aby rozhodl o ukončení účasti vedlejší účastnice v konkurzním řízení z důvodu zániku její pohledávky splněním. Krajský soud usnesením ze dne 19. 11. 2020 návrhu vyhověl a účast vedlejší účastnice v konkursním řízení ukončil. Podle krajského soudu zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění do 31. 12. 2007 (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), neobsahuje žádné speciální ustanovení vztahující se k účastenství věřitele a ve smyslu § 66a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání tak postupoval podle obecné úpravy – nikoliv však podle občanského soudního řádu, jak citované ustanovení vyžaduje, ale podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Na projednávaný případ aplikoval § 7 odst. 2 z. ř. s., jehož znění se podle krajského soudu prakticky shoduje s již neúčinným § 94 odst. 4 občanského soudního řádu a podle kterého soud usnesením ukončí účast v řízení takového účastníka, o jehož právech nebo povinnostech se v řízení nejedná. Krajský soud tedy uzavřel, že přihlášená pohledávka vedlejší účastnice byla zcela uspokojena a v řízení již neexistuje žádné její právo, o němž by se jednalo. Vrchní soud v Olomouci v ústavní stížností napadaném usnesení naopak vyhověl odvolání vedlejší účastnice a rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že se účast vedlejší účastnice v řízení neukončuje. Vrchní soud se ztotožnil s krajským soudem v tom, že došlo k zániku přihlášené pohledávky mimo konkursní řízení splněním ve smyslu § 332 odst. 1 obchodního zákoníku, avšak na její účastenství v konkursním řízení tato skutečnost podle vrchního soudu nemá vliv. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 828/2006 ze dne 30. 7. 2008 uvedl, že zanikla-li přihlášená pohledávka jinak než poměrným uspokojením z majetku konkursní podstaty a nevzala-li vedlejší účastnice přihlášku pohledávky v příslušném rozsahu zpět, jde v rozsahu takového zániku o pohledávku spornou, ke které se v rozvrhovém usnesení nebude přihlížet, účastenství vedlejší účastnice ale nezaniká. Na základě svého dřívějšího usnesení pak vrchní soud dodal, že konkursní věřitel přestává být účastníkem konkursního řízení v jeho průběhu pouze v případech, kdy nastane fikce, že se k jeho pohledávce nepřihlíží, tedy pouze v případech dle § 20 odst. 3, § 23 odst. 4 a § 24 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Vrchní soud má za to, že k naplnění některého z těchto případů nedošlo, a účastenství proto zaniknout nemohlo.
Podle stěžovatelky bylo napadeným usnesením porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že se jakožto největší konkursní věřitelka přihlášených pohledávek v řádu desítek milionů korun rozhodla pro opakované obstrukce úpadkyně a některých konkursních věřitelů včetně vedlejší účastnice mimo jiné právě vedlejší účastnici z konkursního řízení lidově řečeno vyplatit, tedy na vlastní náklady uspokojit její pohledávku vůči úpadkyni. Přestože tak za souhlasu úpadkyně v souladu s § 332 odst. obchodního zákoníku učinila, svého deklarovaného záměru – zbavit se obstrukčního potenciálu vedlejší účastnice – nedosáhla. Vrchní soud podle stěžovatelky totiž dostatečně nereflektoval existenci mezery v zákoně, čímž se v důsledku dopustil odepření spravedlnosti.