IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.11.2020 08:00 do: 02.11.2020 08:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2856/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2019 č. j. 28 Cdo 4660/2018-1728, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2018 č. j. 25 Co 96/2018-1578 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 18 C 190/2009-1407, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. prosince 2017 č. j. 18 C 190/2009-1535.
Stručná charakteristika:  Otázka dobré víry v nabytí vlastnického práva k pozemkům podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd
Označení navrhovatelů:  obchodní společnost Sallerova výstavba Emporium II k.s., zastoupená Ass. jur. Denisem Dietrem Riedigerem, advokátem,
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Vedlejší účastnice 1), společnost UNITED BAKERIES a.s., užívá 19 pozemků nacházejících se v Praze v katastrálním území Jinonic. Tyto pozemky užívá jako vlastnice staveb na nich postavených. V minulosti tak činila vedlejší účastnice 2), společnost OK REST a.s. (dříve ODKOLEK a.s.), která je bývalou vlastnicí těchto staveb. Vlastnické právo k předmětným pozemkům bylo v katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch stěžovatelky, jejíž právní předchůdkyně, společnost Sallerova výstavba Plan V s.r.o., je měla nabýt na základě kupních smluv uzavřených s vedlejšími účastníky 4) až 8), případně s jejich právními předchůdci, jimž měl být tento majetek vydán v roce 1992 v rámci restitucí podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Podle vedlejších účastnic 1) a 2) byla ale vlastníkem předmětných pozemků vedlejší účastnice 3), tedy Česká republika, a právo hospodaření s nimi mělo svědčit vedlejšímu účastníkovi 9), státnímu podniku Pražské pekárny a mlýny. Vedlejší účastnice 1) a 2) se žalobou proti stěžovatelce a ostatním vedlejším účastníkům domáhaly určení, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika. Obecné soudy shledaly neplatnost dohod o vydání věci podle § 39 občanského zákoníku 1964 v tom, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání předmětných pozemků podle § 4 odst. 1 a § 10 odst. 1 a 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd.

Stěžovatelka je přesvědčena, že je vlastnicí předmětných pozemků, a ústavní stížností proti napadeným rozhodnutím rozporuje závěry obecných soudů, podle nichž je vlastníkem těchto pozemků stát. Stěžovatelka podotýká, že po 27 letech jsou předmětné pozemky opět v dispozici státu, který tak nabyl majetek v hodnotě stovek milionů korun, i když jej původně ani nechtěl, jak plyne například z jeho prvního procesního vyjádření ve sporu o určení vlastnického práva. Restituenti naopak nemají nic a stěžovatelce nezbývá než se domáhat zpět uhrazení kupní ceny za pozemky. Smysl restitucí tím měl být zcela popřen. Nedošlo k žádné nápravě křivd, spíše k jejich mnohonásobnému prohloubení, a to vůči většímu počtu subjektů, než které figurovaly při nápravě majetkových křivd.



III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.11.2020 08:30 do: 02.11.2020 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1231/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2020 č. j. KSCB 28 INS 21373/2017, 102 VSPH 836/2019-39.
Stručná charakteristika:  Uplatňování nároku soudního exekutora na odměnu v insolvenčním řízení při povolení oddlužení
Označení navrhovatelů:  Mgr. M. S., soudní exekutor, zastoupený Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Před Krajským soudem v Českých Budějovicích je vedeno řízení v insolvenční věci dlužníka. Ještě před zahájením insolvenčního řízení byl JUDr. M. S., soudní exekutor, pověřen usnesením Okresního soudu v Benešově vedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky proti dlužníkovi jako povinnému v celkové výši 16 168 Kč a k vymožení nákladů exekuce a nákladů oprávněné. Protože usnesením krajského soudu byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno oddlužení, uvedený soudní exekutor, který mezitím po dlužníkovi nic nevymohl, dne 10. 4. 2018 přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku vůči dlužníkovi ve výši 7 865 Kč. Tato částka sestávala z odměny exekutora ve výši 3 000 Kč a náhrady hotových výdajů ve výši 3 500 Kč, obou zvýšených o daň z přidané hodnoty. Insolvenční správce tuto pohledávku uznal, pokud jde o částku 4 235 Kč. V rozsahu zbylé částky 3 630 Kč ji popřel, neboť nárok na odměnu vzniká soudnímu exekutorovi jen v případě, že vymůže pohledávku nebo její část. Dne 7. 6. 2018 podal soudní exekutor JUDr. M. S. proti insolvenčnímu správci dlužníka žalobu o určení pravosti popřené pohledávky. Protože mu dne 31. 12. 2018 zanikl výkon úřadu, v dalším řízení měl postavení žalobce stěžovatel jako soudní exekutor, který od 1. 1. 2019 nahradil v exekutorském úřadu původního žalobce. Rozsudkem krajského soudu bylo určeno, že pohledávka, kterou do insolvenčního řízení přihlásil původní žalobce, byla přihlášena po právu i co do částky 3 630 Kč (výrok I). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Posouzení žaloby záviselo na zodpovězení otázky, zda má soudní exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce již od okamžiku, kdy byl pověřen jejím provedením, nebo až poté, co vymohl nějaké plnění, či byl vydán příkaz k náhradě nákladů exekuce. Krajský soud si byl vědom nejednotnosti rozhodování soudů o této otázce. Při jejím řešení se nicméně přiklonil k právnímu názoru obsaženému v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14. Tento právní názor lze shrnout tak, že pokud soudnímu exekutorovi, který nic nevymohl, náleží odměna, byť v minimální výši, jestliže mu zaniklo pověření exekutora k vedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo zastavením exekuce nebo změnou exekutora, pak mu tato odměna musí náležet i tehdy, kdy jeho pověření k vedení exekuce nezaniklo, po dobu insolvenčního řízení proti povinnému v něm však nebylo možné pokračovat. K odvolání insolvenčního správce dlužníka Vrchní soud v Praze změnil rozsudek krajského soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I). Kromě toho uložil stěžovateli povinnost zaplatit insolvenčnímu správci dlužníka náhradu nákladů řízení ve výši 13 600 Kč (výrok II). V rámci svého odlišného právního posouzení vrchní soud zohlednil právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněném pod č. 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že nevykonatelná pohledávka z titulu odměny soudního exekutora (jako pohledávka, která může být přihlášena a zjištěna v insolvenčním řízení vedeném na majetek dřívějšího povinného) vzniká soudnímu exekutorovi v okamžiku, kdy při provádění exekuce vymohl pohledávku nebo její část. Rovněž zohlednil závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 1739/19, podle něhož lze o legitimním očekávání exekutora na odměnu uvažovat pouze v případě, kdy se mu podařilo vymoci alespoň nějakou část plnění, z něhož by si případně mohl odečíst svou odměnu.

Stěžovatel má za to, že napadený rozsudek vrchního soudu odporuje právním závěrům obsaženým v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14, podle něhož má soudní exekutor vůči povinnému, proti němuž bylo zahájeno insolvenční řízení, nárok na náhradu nákladů exekuce zahrnující náhradu hotových výdajů i odměnu v minimální zákonné výši již v okamžiku zahájení tohoto řízení, a to bez ohledu na to, že jím nebylo vymoženo žádné plnění. Odměna exekutora je legitimním očekáváním soudního exekutora a ve vztahu k přihlášené pohledávce je nedílnou součástí nákladů exekuce, které je soudní exekutor povinen do insolvenčního řízení přihlásit.


III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.11.2020 14:00 do: 03.11.2020 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2410/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. dubna 2018 č. j. KZT 681/2015-170 a vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 12. ledna 2018 č. j. 0 ZK 142/2015-139, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5
Stručná charakteristika:  zákaz libovůle při výkonu státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. Listiny
Označení navrhovatelů:  Z. B., M. S., M. Ď.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Proti stěžovatelům byl v květnu 2015 v usedlosti Cibulka v pražských Košířích proveden policejní zásah, spočívající v pronesení výzvy k opuštění objektu pod hrozbou násilí a následném vyvedení osob, které uvnitř zůstaly. Policie jednala na popud vlastníka objektu, který tvrdil, že se v objektu neoprávněně zdržuje blíže neurčený počet osob. Faktickým dopadem zásahu bylo vyklizení nemovitosti dosud užívané stěžovateli a zabránění v jejím dalším užívání. Jeden ze stěžovatelů byl zadržen, trestně stíhán a následně odsouzen (ostatní stěžovatelé byli stíháni za spáchání přestupku). Tento stěžovatel poté podal podnět k dohledu nad postupem dozorového státního zastupitelství a současně podal žádost o přezkum postupu policie a jejího zásahu podle § 157a trestního řádu. Státní zástupce zaslal stěžovateli vyrozumění odložení podání. K tomu uvedl, že zadržení stěžovatele bylo důvodné a způsob jeho provedení je záležitostí a odpovědností policejního orgánu. Stěžovatel dospěl k závěru, že se soustava státních zastupitelství necítí být kompetentní k posouzení zásahu policie spočívajícího ve vyklizení nemovitosti a společně s ostatními stěžovateli podal správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Městský soud v Praze žalobu zamítl, Nejvyšší správní soud však toto rozhodnutí zrušil a žalobu odmítl. Dospěl totiž k závěru, že je nepřípustné, aby správní soud přezkoumával zákonnost postupů provedených orgány činnými v trestním řízení podle trestního řádu. Stěžovatelé se následně obrátili na Ústavní soud s tvrzením, že došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, protože se ochrany před nezákonným zásahem zkoušeli domoci ve dvou odlišných systémech ochrany práv, ale každý je pouze odkázal na ten druhý. Ústavní soud ve věci rozhodl nálezem ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3173/16 se závěrem, že věcný přezkum a případnou ochranu měla poskytnout soustava státního zastupitelství, pročež zrušil napadená vyrozumění státního zastupitelství (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3kDDZ8g ).  

Městské státní zastupitelství v návaznosti na kasační nález Ústavního soudu postoupilo podnět k výkonu dohledu a návrh na přezkum postupu policie obvodnímu státnímu zastupitelství. Stěžovatelé následně vznesli námitku podjatosti všech státních zástupců obvodního státního zastupitelství. Námitku podjatosti obvodní státní zástupkyně usnesením vyřídila tak, že se necítí být podjatá; stěžovatelé napadli toto usnesení stížností, která byla jako nedůvodná městským státním zastupitelstvím zamítnuta. Obvodní státní zastupitelství následně věcně vyřídilo původní podnět k dozoru a k přezkumu postupu policejního orgánu, který byl vyhodnocen jako nedůvodný, a to nyní napadeným vyrozuměním ze dne 12. 1. 2018. Obvodní státní zastupitelství se neztotožnilo s námitkami stěžovatelů ohledně právní povahy Dohody o spolupráci, když odmítlo verzi stěžovatelů, že šlo o nájem, neboť Dohoda o spolupráci jej výslovně vyloučila. Argumentaci týkající se zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí pak odmítlo jako zcela účelovou. Účastník naopak zdůraznil existenci reálného podezření ze spáchání trestného činu podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku, které opravňovalo policii k provedení zásahu. Stěžovatelé vyrozumění obvodního státního zastupitelství nechali přezkoumat prostřednictvím podnětu k výkonu dohledu podanému k městskému státnímu zastupitelství, které nyní napadeným vyrozuměním ze dne 18. 4. 2018 aprobovalo postup obvodního státního zastupitelství.    

Stěžovatelé namítají, že obvodní státní zastupitelství ani městské státní zastupitelství nerespektovaly dva nálezy Ústavního soudu, kterými jsou obě státní zastupitelství vázána, neboť byla v obou případech účastna řízení. Prvním byl nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3080/16 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/34E8Vj9 ), který kvalifikoval jednání stěžovatelů jako civilní delikt. Druhým byl nález sp. zn. II. ÚS 3173/16, který stanovil požadavek, aby státní zastupitelství přezkoumalo zásah policie ve všech ohledech, a to včetně důvodnosti z hlediska objektivního a z hlediska přiměřenosti, přičemž nález předpokládá, že ochrana bude srovnatelná s ochranou soudní, kterou má státní zastupitelství pro účely dopadů trestního řízení nahrazovat. Státní zastupitelství bylo podle názoru stěžovatelů povinno poté, co bylo nálezem konstatováno, že v případě užívání nemovitosti Cibulka šlo pouze o civilní delikt, to respektovat a vyvodit z toho důsledky, když kvůli civilnímu deliktu nelze nemovitost vyklidit postupem, který se blíží spíše postupu armády, než policejnímu zásahu. Z hlediska přiměřenosti byl tento zásah podle nich nepřípustný s ohledem na princip minimalizace zásahů.