Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.11.2021 13:00 do: 09.11.2021 13:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 15/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Stručná charakteristika:  Exekuční řád
Označení navrhovatelů:  Senátoři Parlamentu ČR
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Skupina 25 senátorů Senátu Parlamentu České republiky (navrhovatelka) se domáhá, aby Ústavní soud zrušil část § 28 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech první věty „kterého v exekučním návrhu označí oprávněný“ a § 38 odst. 1 první větu exekučního řádu, která zní: „V exekučním návrhu musí být označen exekutor, který má exekuci vést, s uvedením jeho sídla.“

Navrhovatelka se svým návrhem požaduje zrušení napadených ustanovení z důvodu jejich tvrzeného rozporu s principem právního státu, právem na soudní ochranu a právem na zákonného soudce. Hlavním argumentem navrhovatelky je to, že neomezená volba soudního exekutora oprávněným, kterou napadená ustanovení umožňují (vyloučení teritoriality), prakticky znemožňuje, aby byly realizovány nosné principy výkonu exekuční činnosti, kterými jsou nezávislost, nestrannost a spravedlivost rozhodování.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.11.2021 14:00 do: 09.11.2021 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1034/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2019 č. j. 51 Co 421/2019-405 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. října 2019 č. j. 19 C 319/2016-387
Stručná charakteristika:  soudní poplatky
Označení navrhovatelů:  ŠKO-ENERGO, s.r.o., zast. Mgr. Petrem Fojtkem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala po vedlejší účastnici, provozující regionální distribuční elektrickou soustavu, zaplacení částky 34 113 767,33 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu tvrzeného bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka požadovala po vedlejší účastnici shora uvedenou částku, kterou jí vedlejší účastnice (dle stěžovatelky neoprávněně) vyfakturovala v souvislosti s poplatkem spojeným s obnovitelnými zdroji energie. Na základě výzvy soudu zaplatila stěžovatelka soudní poplatek za podání žaloby ve výši 1 689 148 Kč. Obvodní soud žalobě částečně vyhověl, částečně žalobu zamítl a v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby řízení zastavil. Stěžovatelka odvoláním napadla výrok o částečném zamítnutí žaloby a zaplatila soudní poplatek za podání odvolání ve výši 1 403 671 Kč. Městský soud v Praze bez jednání usnesením zrušil výše zmíněný rozsudek obvodního soudu a řízení zastavil pro nedostatek pravomoci soudů podle § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) zakládající nedostatek podmínek řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Zároveň věc postoupil Energetickému regulačnímu úřadu (dále jen „ERÚ“). Soud vyšel z rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. Konf 45/2017, ze kterého vyplývá, že v dané věci není dána pravomoc civilních soudů, nýbrž ERÚ.  Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelka se následně domáhala vrácení soudních poplatků. Obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že zaplacené soudní poplatky ve výši 1 689 148 Kč a 1 403 671 Kč se nevrací. Městský soud v praze následně ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nevrácení soudního poplatku za odvolací řízení, změnil tak, že se stěžovatelce vrací 80 % soudního poplatku za odvolací řízení ve výši 1 122 936,80 Kč.  V části, ve které bylo rozhodnuto o nevrácení soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 689 148 Kč, rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.

Stěžovatelka spatřuje pochybení soudů v tom, že jí nebyl vrácen zaplacený soudní poplatek za řízení v prvním stupni ve výši 1 689 148 Kč a nebyla vrácena část zaplaceného soudního poplatku za odvolací řízení ve výši 307 734, 20 Kč. . Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že městský soud rozhodl přepjatě formalisticky, když klade zastavení řízení za vinu stěžovatelce, neboť vyšel z toho, že bylo primárním úkolem žalobkyně (stěžovatelky), aby podala takový návrh, který je schopen meritorního projednání soudem i z hlediska jeho pravomoci. Stěžovatelka namítá, že k zastavení řízení nedošlo z důvodu, že žalovaná strana zanikla bez právního nástupce, že stěžovatelka přes výzvu soudu neodstranila vady podání nebo proto, že v průběhu řízení byla procesně pasivní, a konečně ani proto, že návrh vzala zpět. Městský soud nevzal v potaz, že stěžovatelka v době podání žaloby a ani v době podání odvolání nemohla předvídat, že v budoucnu bude přijato rozhodnutí zvláštního senátu, který kompetenci k rozhodování podobných sporů přisoudí správnímu orgánu namísto civilního soudu.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.11.2021 14:00 do: 09.11.2021 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3195/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. dubna 2020 č. j. 25 D 1412/2014-1056 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2020 č. j. 24 Co 123/2020-1079
Stručná charakteristika:  Právo na odměnu za práci
Označení navrhovatelů:  Mgr. M. J.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel, který je aktivním advokátem, vykonával funkci správce pozůstalosti, do které jej jmenoval Okresní soud v Příbrami svým usnesením ze dne 8. října 2015, a to postupem dle § 157 odst. 1 písm. c) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.ř.s.“) z tzv. „jiného vážného důvodu“. Zůstavitel, který byl rozvedený, měl ve své závěti vydědit obě své dcery, které v reakci na toto zjištění uplatnily v samostatných sporných řízení jim svědčící dědická práva. Sporné otázky týkající se platnosti závěti a vydědění byly vyřešeny soudně schválenými smíry a pozůstalostní řízení bylo skončeno usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. června 2019, které nabylo právní moc dne 11. července 2019. Tímto usnesením určil soud prvního stupně obvyklou cenu majetku, jiných aktiv, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, schválil dohodu o rozdělení pozůstalosti, schválil dohodu o vypořádání povinných podílů pro nepominutelné dědičky (dcery zůstavitele), přiznal České republice právo na náhradu nákladů řízení, uložil závětním dědicům povinnost zaplatit soudním komisařům odměny a hotové výdaje, a to vše s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dne 7. ledna 2020 podal stěžovatel u soudu prvního stupně návrh na přiznání odměny za správu pozůstalosti, kterou vyčíslil dle § 23 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky (notářský tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „notářský tarif“) na částku 319 562,10 Kč bez DPH (386 670,10 Kč vč. DPH), neboť obvyklá cena aktiv pozůstalosti činila částku 4 010 217,66 Kč a správu pozůstalosti vykonával na základě výše uvedeného rozhodnutí soudu po dobu 44 měsíců (od listopadu 2015 do července 2019) a základní částka odměny za 4 měsíce výkonu funkce dle § 13 odst. 1 notářského tarifu činila částku 29 051,10 Kč. Nároku na náhradu hotových výdajů se stěžovatel v podání výslovně vzdal. Na tento návrh stěžovatele nejdříve zareagovala soudní komisařka (pověřená notářka) písemným sdělením ze dne 11. února 2020, ve kterém stěžovatele informovala o tom, že odměna správce pozůstalosti není nákladem pozůstalostního řízení, neboť § 127 z.ř.s., který mezi náklady pozůstalostního řízení výslovně řadí i odměnu správce dědictví, má být „v provázanosti s aktuální právní úpravou správy cizího jmění v této části neúčinnou právní normou, byť je stále formálně platná, a nelze tak podle ní při rozhodování postupovat“. Práva a povinnosti správce pozůstalosti mají být odvozeny z pravidel prosté správy cizího majetku (§ 1405 až 1408 občanského zákoníku), přičemž § 1402 občanského zákoníku zakládá vyvratitelnou domněnku úplatnosti výkonu funkce správce cizího majetku. Stěžovateli tak má náležet „obvyklá odměna podle povahy jeho služeb proti zjištěným dědicům zůstavitele“. Mezi dědici a stěžovatelem měl být dle pověřené notářky založen „hmotněprávní vztah“, byť z rozhodnutí soudu, a pokud se stěžovatel s dědici nedomluvil na přiměřené odměně, nebo dědici tuto odměnu stěžovateli dobrovolně neuhradili, nezbývá mu nic jiného, než aby se svého práva správce pozůstalosti domáhal proti dědicům žalobou o zaplacení konkrétní částky ve sporném civilním nalézacím řízení (mimo řízení pozůstalostní). Podáním ze dne 17. února 2020 požádal stěžovatel o to, aby ohledně jeho návrhu ze dne 7. ledna 2020 bylo „procesně adekvátním způsobem“ rozhodnuto, jelikož jeho návrh na přiznání odměny správce pozůstalosti byl řádným návrhem určeným soudu a „neformální sdělení“ nelze dle názoru stěžovatele považovat za odpovídající vypořádání návrhu v souladu s procesními předpisy. Soud prvního stupně následně rozhodl (pověřenou notářkou) usnesením ze dne 30. dubna 2020 tak, že návrh stěžovatele na přiznání odměny správce pozůstalosti se zamítá s odůvodněním, které je totožné s odůvodněním původního sdělení pověřené notářky. Proti napadenému usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolání ke Krajskému soudu v Praze, který usnesením ze dne 18. srpna 2020 napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.

Stěžovatel ve stížnosti tvrdí porušení jemu ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Věcně je argumentace stěžovatele postavena na neústavním výkladu zákonného ustanovení § 127 z.ř.s. a s tím přímo souvisejícím nepoužitím navazujícího notářského tarifu (jakožto prováděcího podzákonného právního předpisu). Výklad této právní úpravy provedený obecnými soudy je dle názoru stěžovatele ve zřejmém rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nepřihlédly k závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. února 2020 sp. zn. I. ÚS 2002/19 a usnesení ze dne 14. května 2019 sp. zn. III ÚS 1437/19, z nichž má dle stěžovatele plynout, že i Ústavní soud odměnu správce pozůstalosti za náklady pozůstalostního řízení zjevně považuje.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.11.2021 14:30 do: 09.11.2021 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 541/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2020 sp. zn. 7 Tdo 1243/2020 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2020 sp. zn. 9 To 80/2020
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu, právo na zákonného soudce
Označení navrhovatelů:  M. P., zastoupen advokátem Mgr. Václavem Dařbujanem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 9. 12. 2019 stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, za který ho odsoudil podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku stěžovateli uložil přiměřenou povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu, která byla trestným činem způsobena. Dále stěžovateli podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti na náhradu škody částku ve výši 1 163 280 Kč. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že šlo o jeho v pořadí čtvrté rozhodnutí v dané věci (předtím byl stěžovatel třikrát zproštěn obžaloby) a že podle pokynu Krajského soudu v Praze z usnesení ze dne 30. 8. 2019 věc znovu v hlavním líčení projednal v jiném složení senátu a na základě dříve provedeného dokazování uzavřel, že ačkoli stěžovatel spáchání vytýkaného jednání popíral, bylo k dispozici dostatečné množství na sebe navazujících důkazů prokazujících jeho vinu. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku okresního soudu Krajský soud v Praze zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud opakovaně rušil zprošťující rozsudky okresního soudu, kterému podsouval své právní posouzení skutku včetně interpretace důkazů. Poté, co okresní soud vydal v pořadí třetí rozsudek, kterým stěžovatele zprostil obžaloby s odůvodněním, že v obžalobě označený skutek není trestným činem, krajský soud k odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil a vrátil věc okresnímu soudu, přičemž nařídil projednání věci v jiném složení senátu. Následně okresní soud požadavkům krajského soudu vyhověl a rozhodl tak, jak si krajský soud přál, a uznal jej vinným. Tím podle stěžovatele došlo ke zkrácení jeho práva na zákonného soudce.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.11.2021 15:00 do: 09.11.2021 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1765/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021 č. j. 26 Cdo 548/2021-579, rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. 9. 2020 č. j. 69 Co 422/2019-489, a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 14. 8. 2019 č. j. 3 C 42/2018-351.
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  J. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Centrum sociálních služeb Jeseník (dále též jen „žalobce“ nebo „vedlejší účastník“) a stěžovatel uzavřeli dne 6. 12. 2015 smlouvu o poskytování sociální služby v domově pro seniory na dobu určitou jednoho roku v souladu s ustanovením § 49 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), a to i přesto, že stěžovatel nesplňoval podmínku minimálně 65 let věku pro žadatele o službu poskytovanou zřizovatelem, tzn. městem Jeseník. Bylo však zohledněno, že stěžovatel jako pacient s roztroušenou sklerózou žil ve zcela nevyhovujících podmínkách v suterénu domu obývaného jeho bývalou manželkou a jednou z jejich dcer, když ovšem s manželkou byl podle vlastního vyjádření „ve válečném stavu“ a byl tak odkázán toliko na pomoc přátel a distanční pečovatelskou službu v pracovní dny [o víkendech byl zcela bez pomoci, což ohrožovalo jeho život tak, jak to má na mysli § 92 písm. a) zákona o sociálních službách]. Předmětem smlouvy proto bylo poskytování pobytové služby, když žalobce je poskytovatelem sociální služby.

V řízení, které předcházelo nyní posuzované ústavní stížnosti, uložil  Okresní soud v na základě žaloby podané žalobcem dne  22. 2. 2018 stěžovateli povinnost vyklidit blíže specifikovaný jednolůžkový pokoj nacházející se v centru a tento předat žalobci do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Okresní soud vycházel ze zjištění, že stěžovatel je osobou se zdravotním postižením nacházející se v nepříznivé sociální situaci, které náleží subjektivní právo na dostupnost vhodné sociální služby. Z provedeného dokazování ovšem podle okresního soudu vyplynulo, že stěžovatel u jemu poskytované sociální služby nesplňuje podmínky pro příslušnost k cílové skupině, a to nejen věkem, ale ani nutným rozsahem péče (péče o jeho osobu je totiž podstatně časově a finančně náročnější než u jiných uživatelů sociální služby). Doba trvání smlouvy o sociálních službách byla v případě stěžovatele opakovaně prodlužována dodatky s tím, že posledním dodatkem byla smlouva prodloužena do 30. 9. 2017. K uzavření dalšího dodatku smlouvy pak již nedošlo, neboť stěžovatel nesouhlasil s podmínkou, že po uplynutí v dodatku stanovené doby by měl zařízení žalobce opustit, což mimo jiné vedlo k tomu, že stěžovatel nemá uzavřenou smlouvu s poskytovatelem sociálních služeb. Stěžovatel tak pobývá od 1. 10. 2017 v budově žalobce bez uzavřené smlouvy o sociálních službách. Žalobce přitom opakovaně nabízel stěžovateli pomoc při vyhledání jiného vhodného poskytovatele jak s ohledem na stěžovatelův věk, tak i na rozsah péče, která je s ohledem na jeho onemocnění nutná, a to dokonce v rámci Olomouckého kraje. Stěžovatel však k tomu žalobci neposkytl potřebnou součinnost, neboť uzavření smlouvy s jiným poskytovatelem sociálních služeb odmítl a naopak trval na tom, aby mu i nadále byla poskytována sociální služba žalobcem, při které bude sám pobývat na pokoji, což mu ale žádný jiný poskytovatel sociální služby nemůže zaručit. V této souvislosti okresní soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2637/17 ze dne 23. 1. 2018 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3q0zY3u ), podle něhož nelze dotčené osobě zaručit, že bude mít přístup k sociální péči v konkrétní podobě podle svých ideálních představ. S ohledem na absenci uzavřené smlouvy o sociální službě bylo pak nutno podle okresního soudu žalobě na vyklizení vyhovět s tím, že stěžovateli byla dána k vyklizení části nemovitosti (jím obývaného pokoje) delší lhůta dvou měsíců od právní moci rozsudku. U stěžovatele navíc nebyly podle okresního soudu dány ani hlubší sociální vazby na město Jeseník a jeho bezprostřední okolí, které by mohly činit ve spojení s dalšími okolnostmi povinnost stěžovatele vyklidit pokoj rozpornou s dobrými mravy. K odvolání stěžovatele byl rozsudek okresního soudu rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrzen, jelikož krajský soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry okresního soudu. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl.

Podstata stížnostní argumentace spočívá především v tvrzeném porušení práva na lidskou důstojnost, se kterou se pojí nejen zákaz veřejné moci do ní zasahovat, nýbrž také pozitivní povinnost státu zabraňovat, aby k jejímu porušování docházelo ze strany soukromých osob. Stěžovatel žalobci a obecným soudům vytýká, že z jejich strany nikdy nedošlo k faktickému posouzení reálného naplnění jeho nezbytných specifických potřeb  u jiných zařízení sociálních služeb a pokud je kontaktoval stěžovatel a jeho rodina, bylo vždy sděleno, že buď mají plnou kapacitu, anebo nedisponují jednolůžkovým pokojem. Požadavek zachování soukromého a rodinného života s ohledem na lidskou důstojnost stěžovatele proto nejlépe splňuje právě žalobce. Stěžovatel dále nesouhlasí s interpretací nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2637/17 a odkazuje na bod 54 odůvodnění, kde je zdůrazněno, že sociální služby by měly být osobám se zdravotním postižením  dostupné v takové podobě, která je adekvátní jejich stavu a situaci a umožní jim  vést důstojný a co nejvíce nezávislý život při zachování maxima osobní autonomie, bez sociálního vyloučení a při maximálním sociálním začlenění. Nepostačuje proto tvrdit, že existuje jiné na první pohled „vhodné“ sociální zařízení, nýbrž musí být zvažováno, jaké služby a podmínky pobytu tato zařízení nabízejí.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.11.2021 15:00 do: 09.11.2021 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1804/21
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2021 č. j. 3 To 88/2021-98 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. března 2021 č. j. 21 PP 250/2020-82
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu, zákaz dvojího přičítání
Označení navrhovatelů:  V. E. zastoupen Mgr. Petrem Zapletalem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Okresního soudu v Břeclavi byla podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, který mu byl uložen za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Okresní soud shledal, že stěžovatel splnil podmínku výkonu poloviny uloženého trestu odnětí svobody i podmínku polepšení. Podle okresního soudu však stěžovatel nesplnil třetí zákonnou podmínku, tj. očekávání, že v budoucnu povede řádný život. Ač okresní soud připustil, že stěžovatel má pevné rodinné zázemí a pro případ podmíněného propuštění má zajištěné bydlení i práci, nebylo podle jeho názoru možno přehlédnout stěžovatelovu bohatou trestní minulost s konstatováním, že je již potřetí ve výkonu trestu odnětí svobody přičemž předchozí dvě zkušenosti s výkonem trestu jej neodradily od páchání další trestné činnosti. Přihlédl rovněž k tomu, že stěžovatel si ve věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov, v níž byl pravomocně uznán vinným trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, podal odvolání, v němž svou vinu popřel. Z toho okresní soud dovodil, že u stěžovatele absentuje potřebná míra sebereflexe. Uzavřel proto, že u stěžovatele výkon trestu v dané fázi ještě nesplnil svůj účel. Se závěrem okresního soudu se následně ztotožnil i stížnostní Krajský soud v Brně a zároveň poukázal na skutečnost, že stěžovatel má v rejstříku trestů celkem 11 záznamů a již od roku 1994 byl pravomocně odsuzován za různorodou trestnou činnost. Vzhledem k trestní minulosti stěžovatele nebylo podle krajského soudu jednoznačné, zda by se trestné činnosti nedopouštěl opakovaně, když má k páchání trestné činnosti výrazné sklony a riziko podmíněného propuštění bylo ještě příliš vysoké. Zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu je mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit, a že musí být vždy ponecháno na úvaze soudu, zda s ohledem na splnění zákonem stanovených podmínek na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody přistoupí, či nikoliv.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že prognózu budoucího řádného života nelze stanovit jen z trestního rejstříku (resp. z trestní minulosti) a ze skutečnosti, že podal v trestní věci odvolání proti výroku o vině, jak učinily ve věci rozhodující soudy. Má za to, že podané odvolání v trestní věci mu nemůže být přičítáno k tíži. Je přesvědčen, že ze všech projednaných skutečností vyplývá, že splnil všechny tři zákonné podmínky podmíněného propuštění. Poukázal na to, že dříve sice byl odsouzen i k trestům odnětí svobody, ale že jde o rozsudky z let 1994 a 1998, tedy již před 26 a 22 roky. Obecným soudům také vytýká, že nepřihlédly k prokázaným skutečnostem, že má zajištěné bydlení i zaměstnání a že se po celou dobu výkonu trestu choval příkladně a udržoval kontakt s rodinou. I když tyto poznatky byly v průběhu řízení zjištěny, nebyly podle stěžovatele zohledněny při rozhodování, a stejně tak příslušné soudy nepřihlédly k aktuální judikatuře Ústavního soudu, zejména k nálezu ze dne 29. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1945/20 (text nálezu je dostupný zde: https://bit.ly/3GLGJf8 ). Tím porušily jeho právo na soudní ochranu a pravidlo zákazu dvojího přičítání.