IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.11.2020 09:30 do: 10.11.2020 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 702/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2019 č. j. 32 Cdo 3898/2019-400 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. července 2019 č. j. 22 Co 678/2019-363
Stručná charakteristika:  interpretační libovůle, korektiv dobrých mravů, solidární dlužníci, smlouva o úvěru
Označení navrhovatelů:  D. M. a F. M., zastoupeni advokátem JUDr. Jiřím Všetečkou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka v listopadu roku 2008 prodělala operaci nádoru mozku, je příjemkyní invalidního důchodu pro sníženou pracovní schopnost o 40 %. S jejím bývalým manželem, panem M., se do jejich společné domácnosti nastěhovala v době jejích zdravotních potíží jiná žena, stěžovatelka proto dům opustila. Pan M. po několika měsících tvrdil, že se stěžovatelkou chce znovu žít, stěžovatelka se proto k němu vrátila. Pan M. nato požádal stěžovatelku a stěžovatele (jejího syna), aby s ním podepsali „jako doložci platu“ smlouvu o úvěru na opravu jeho domu. Pan M. tou dobou stěžovatele zaměstnával. Stěžovatelé a pan M. uzavřeli jako spoludlužníci dne 9. 6. 2009 s obchodní společností Hypoteční banka, a. s., (dále jen „věřitelka) smlouvu o úvěru ve výši 4 950 000 Kč za účelem rekonstrukce nemovité věci ve vlastnictví pana M. a vypořádání úvěru na investice do nemovité věci. K zajištění pohledávky bylo zřízeno zástavní právo k nemovitým věcem ve prospěch věřitelky. Při podpisu smlouvy pan M. stěžovatele ujistil, že jsou „pouze doložci platu“, přítomní zaměstnanci věřitelky na to nijak nezareagovali. Následně pan M. stěžovatelku, její nezletilou dceru a její kamarádku vzal na dovolenou do zahraničí, kde je opustil s tím, že chce být s ženou, se kterou navázal vztah v době nemoci stěžovatelky. V zahraničí ji zanechal bez finančních prostředků. Stěžovatelka byla nucena v zahraničí několik dní pomáhat v restauraci, aby vydělala na cestu zpět. Stěžovatele propustil pan M. ze zaměstnání. Manželství stěžovatelky a pana M. bylo rozvedeno dne 14. 3. 2011.

Podle splátkového plánu z uvedené úvěrové smlouvy byla celková dlužná částka včetně příslušenství vyčíslena na 6 117 253,25 Kč, dlužníci byli povinni splácet v měsíčních splátkách. Pan M. čerpal úvěr v letech 2009 a 2010, následně ho splácel, přičemž do března 2014 splatil 342 081,60 Kč, poté však úvěr splácet přestal. Dne 22. 9. 2015 zjistil Krajský soud v Českých Budějovicích úpadek pana M., dne 25. 9. 2015 vyzvala věřitelka stěžovatele jako spoludlužníky z uvedené úvěrové smlouvy k zaplacení dlužné částky ve výši 4 904 300 Kč. Pohledávku z uvedené úvěrové smlouvy věřitelka přihlásila do daného insolvenčního řízení. Dne 8. 1. 2016 schválil krajský soud oddlužení pana M.

Dne 23. 3. 2018 podala věřitelka proti stěžovatelům žalobu k Okresnímu soudu v Písku na zaplacení 4 607 918,25 Kč s příslušenstvím (celkem přes šest milionů Kč). Soud žalobu rozsudkem ze dne 28. 2. 2019 v celém rozsahu zamítl. Uvedl, že nárok věřitelky je po právu, neboť stěžovatele neuvedla v omyl při uzavírání smlouvy o jejich postavení jako spoludlužníků. V souladu se smlouvou došlo k „zesplatnění“ dlužné částky, neboť pan M. porušil své smluvní povinnosti. Podle okresního soudu je však nárok věřitelky nepřijatelným výkonem práva podle § 6 a 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť zaprvé, příjemcem úvěru byl výlučně pan M., který stěžovatele zneužil ve svůj prospěch, zadruhé, zaměstnanci věřitelky nereagovali při podpisu dostatečně na účelová tvrzení pana M. při podpisu smlouvy, byť nešlo o postup „nestandartní“. Zatřetí, pohledávka vyplývající z úvěrové smlouvy byla zajištěna a lze předpokládat, že dlužná částka bude alespoň částečně uspokojena v insolvenčním řízení vedeném proti panu M. Začtvrté, sami stěžovatelé by za jejich současné majetkové situace nebyli schopni úvěr splácet.

K odvolání věřitelky krajský soud změnil rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem tak, že její žalobě v celém rozsahu vyhověl. Podle krajského soudu zaprvé obvodní soud nesprávně použil občanský zákoník, rozhodoval-li o právech a povinnostech vzniklých před jeho účinností. Zadruhé, přesto krajský soud nepovažoval podmínky pro uplatnění korektivu dobrých mravů za splněné ani podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý občanský zákoník“), neboť korektiv dobrých mravů se uplatní toliko na práva a povinnosti mezi spoludlužníky a věřitelem, nikoli mezi solidárními dlužníky navzájem. Dále nelze zohlednit skutečnost, že lze předpokládat částečné uspokojení pohledávky věřitelky v insolvenčním řízení vedeném proti panu M. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Podle Nejvyššího soudu se krajský soud od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.

Stěžovatelé namítají, že měl být uplatněn korektiv dobrých mravů a žaloba věřitelky měla být zamítnuta. Obecné soudy podle jejich názoru postupovaly v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť v projednávané věci se zabývaly aplikací základních principů a zásad pouze ve vztahu k jejich zakotvení a vtělení do textu zákona, aniž by šetřily jejich podstaty a smysl, přičemž nereflektovaly ani judikaturu Ústavního soudu. Z nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18 přitom plyne povinnost poskytovatelů spotřebitelských úvěrů prověřovat úvěruschopnost klientů. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod  a ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.11.2020 14:00 do: 11.11.2020 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 10/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  návrh na zrušení § 20z odst. 1 věty čtvrté zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 378/2015 Sb., a b) skupiny senátorů, za kterou jedná senátor Jiří Oberfalzer, na zrušení § 20z odst. 1 věty třetí zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 378/2015 Sb.
Stručná charakteristika:  Registr spotřebitelů
Označení navrhovatelů:  Městský soud v Praze
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Městský soud v Praze navrhl zrušení § 20z odst. 1 věty čtvrté zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 378/2015 Sb. v souvislosti s jím vedeným řízením o žalobě zájmového sdružení právnických osob SOLUS proti rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů. Obsah žaloby směřoval proti rozhodnutím úřadu, jimiž byla sdružení uložena pokuta za správní delikt spočívající ve zpracování osobních údajů spotřebitelů v informační databázi o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele (tzv. negativní registr dlužníků). Daní spotřebitelé totiž svůj souhlas se zpracováním osobních údajů buď odvolali, nebo jej nedali vůbec. Na danou věc dopadá předmětné ustanovení, které bylo do zákona dne 1. 2. 2016 vloženo zákonem č. 378/2015 Sb.  Podstatou návrhu městského soudu je zpracovávání osobních údajů spotřebitelů v registru bez jejich souhlasu, v čemž je spatřován rozpor s právy každého na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a před neoprávněným shromažďováním osobních údajů.

Zrušení předmětného ustanovení se později podaným návrhem domáhá i skupina senátorů, které nadto navrhuje i zrušení třetí věty ustanovení (řízení bylo vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 20/17, usnesení naleznete zde: https://bit.ly/354PHn2 ).

Věta třetí citovaného ustanovení vymezuje podmínky, které musí splňovat provozovatel registru. Musí jít o právnickou osobu, která však nesmí být prodávajícím podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele, tedy podnikatelem, jenž spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby. Současně nesmí být hlavním účelem této právnické osoby podnikání. Věta čtvrtá citovaného ustanovení pak stanoví, že pro vzájemné informování a zpracování osobních údajů v registru není zapotřebí souhlasu spotřebitele.