I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.11.2022 09:00 do: 29.11.2022 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2839/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1272/2021-420 ze dne 27. 7. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 305/2020-378 ze dne 12. 11. 2020, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 25 C 153/2019-325 ze dne 24. 4. 2020 a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. j. 09302-22/2017-ERU ze dne 22. 2. 2018 ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu č. j. 09302-33/2017-ERU ze dne 25. 9. 2018
Stručná charakteristika: K povinnosti Nejvyššího soudu vypořádat se s „unijními“ námitkami při rozhodování o odmítnutí dovolání
Označení navrhovatelů: Solar CD s.r.o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Žalobou podle části páté občanského soudního řádu se stěžovatelka domáhala, aby Obvodní soud pro Prahu 8 nahradil zamítavá rozhodnutí Energetického regulačního úřadu. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Proti rozsudku městského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, spolu s návrhem na položení předběžných otázek SDEU. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl částečně jako vadné, částečně jako nepřípustné. Z důvodu výsledku dovolacího řízení se Nejvyšší soud návrhem stěžovatelky na položení předběžných otázek SDEU nezabýval; bylo-li dovolání shledáno zčásti vadným a zčásti nepřípustným, pak podle Nejvyššího soudu bez dalšího není dána potřeba zajištění správného a jednotného výkladu unijního práva pro výchozí řízení před soudem členského státu ve věci samé.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že její dovolání nebylo vadné a že vymezila důvody přípustnosti. Mimo jiné namítá, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, protože nepoložily předběžnou otázku SDEU a svůj postup řádně neodůvodnily. Stěžovatelka v tomto ohledu namítá rozpor národní úpravy se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES (zejména čl. 13).
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.11.2022 09:00 do: 29.11.2022 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2824/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2021 č. j. 5 Tdo 1416/2019-6343, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2019 sp. zn. 7 To 299/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. listopadu 2017 sp. zn. 3 T 35/2014
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: 1. Ing. J. P., 2. Ing. M. K., 3. Ing. O. P., 4. Mgr. J. N.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Obvodní soud pro Prahu 1 uznal rozsudkem ze dne 22. 11. 2017 sp. zn. 3 T 35/2014 všechny stěžovatele vinnými ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a dále 1. a 2. stěžovatel ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se podle obvodního soudu stěžovatelé dopustili (stručně uvedeno) tak, že stěžovatelka (v rozhodné době vrchní ředitelka Sekce kabinetu předsedy vlády) jako osoba neoprávněná ukládat úkoly Vojenskému zpravodajství zosnovala a usměrňovala použití zpravodajských prostředků ke sledování tehdejší manželky tehdejšího předsedy vlády (poškozená) ve snaze získat o ní osobní informace. Za tím účelem požádala ostatní stěžovatele o spolupráci. Stěžovatelé v různých obdobích na žádost stěžovatelky uložili svým podřízeným sledování poškozené, aniž by k tomu měli písemné povolení předsedy senátu příslušného vrchního soudu podle § 9 odst. 1 zákona č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, a rozhodnutí ministra obrany podle § 15 odst. 2 téhož zákona. Na základě toho byla poškozená sledována příslušníky Vojenského zpravodajství (včetně pořizování fotografií). Stěžovatelka pak převzala zprávu od 1. a 3. stěžovatele o průběhu sledování poškozené. O výsledcích dalšího sledování stěžovatelku informovali 1. a 2. stěžovatel. Podobným způsobem stěžovatelka v dalším období zosnovala a usměrňovala sledování dvou zaměstnanců Úřadu vlády. Následně 1. stěžovatel předal požadavek na sledování obou zaměstnanců blíže nezjištěné detektivní agentuře. Fotografie získané od Vojenského zpravodajství stěžovatelka vydávala za pořízené novináři a vytkla zaměstnancům jejich chování. Uvedené detektivní agentuře byla poté vyplacena částka 125 300 Kč z prostředků Vojenského zpravodajství. Za uvedené jednání byli 1. a 2. stěžovatel odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech nebo obecní policii v trvání pěti let. Dále mu byla spolu s 2. stěžovatelem uložena povinnost zaplatit poškozenému státu částku 125 300 Kč. Třetí stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech v trvání pěti let. Stěžovatelka byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu vedoucí funkce ve státní správě v trvání pěti let. Ve věci posléze rozhodoval Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2019 sp. zn. 7 To 299/2018 a Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2021 č. j. 5 Tdo 1416/2019-6343.
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. Mimo jiné namítají, že byli nezákonně uznáni vinnými, a to při nedodržení jejich práva na spravedlivý proces.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.11.2022 09:30 do: 29.11.2022 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1536/22
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2022 č. j. 3 Tdo 53/2022-587, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2021 č. j. 4 To 358/2021-552 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2021 č. j. 32 T 7/2021-470
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: F. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání dvou trestných činů. Zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, se stěžovatel dopustil zjednodušeně řečeno tím, že vědomě na své bankovní účty přijal částky v celkové výši 47 405 838 Kč z bankovního účtu obchodní společnosti, kterou neoprávněně zastupoval Z. K., ačkoliv šlo o prostředky získané z trestné činnosti. Přečinu křivé výpovědi podle § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, se pak stěžovatel dopustil stručně uvedeno tak, že ve zmíněném předcházejícím trestním řízení vedeném proti uvedenému Z. K. stěžovatel uvedl – v postavení svědka – i přes náležité poučení nepravdivé informace o povaze jím přijatých prostředků. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě hodnocení listin ze spisu v trestní věci vedené proti Z. K. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců, a k peněžitému trestu ve výši 1 000 000 Kč. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl napadeným usnesením. Ve vztahu k deliktu křivé výpovědi stěžovatele krajský soud uvedl, že nelze souhlasit s tvrzením, že byl k výpovědi nucen, neboť měl jako svědek možnost odmítnout vypovídat. Té však dobrovolně nevyužil. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva stěžovatele jako obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, že soudy řádně neodůvodnily neprovedení obhajobou navržených důkazů. Úvahy nalézacího soudu o účelovosti a zpětném vyhotovení navržených důkazů nebyly ničím podloženy. To považuje stěžovatel za projev libovůle. O některých jeho důkazních návrzích pak soudy nerozhodly vůbec. Dále stěžovatel namítá, že soudy nedostatečně popsaly jednání, které podle nich naplňuje uvedené skutkové podstaty trestných činů. Za naprosto nedostatečné považuje stěžovatel prokázání viny v části týkající se křivé výpovědi. V ní soudy vychází pouze z obsahu jiného soudního rozhodnutí, což je v rozporu s ustálenou judikaturou. Zároveň stěžovatel namítá, že tatáž osoba nemůže být odsouzena za podíl na trestné činnosti a zároveň za křivou výpověď o této trestné činnosti. Trestný čin křivé výpovědi je v zákoně začleněn nepochybně proto, aby svědek nevypovídal nepravdivě s cílem prospět nebo uškodit obviněnému. Nevypovídá-li tedy pravdivě v úmyslu nezpůsobit si trestní stíhání, měl by být zájem na ochranu jeho práv, vyplývající z ústavní zásady zákazu sebeobviňování, nadřazen zájmu společnosti jej za toto jednání potrestat. Konečně stěžovatel namítá, že soudy porušily jeho právo na zákonného soudce.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.11.2022 09:00 do: 30.11.2022 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1844/22
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti výrokové části II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, č. j. 39 Co 347/2019 - 290.
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: P. M.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel v roce 2013 uplatnil u Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) nárok na náhradu škody ve výši 534 000 Kč. Ani u jednoho z ministerstev však s nárokem neuspěl. Žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 se proto domáhal náhrady škody. Obvodní soud shledal u obecného soudu nesprávný úřední postup a uložil Ministerstvu spravedlnosti nahradit stěžovateli škodu v jím požadované výši. Žalobu proti MPSV nalézací soud zamítl, byť rovněž na jeho straně konstatoval pochybení. K odvolání stěžovatele i Ministerstva spravedlnosti odvolací soud prvostupňový rozsudek změnil tak, že nesprávný úřední postup a povinnost náhrady škody přičetl MPSV a zároveň mu nařídil stěžovateli zaplatit celé náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podali dovolání stěžovatel (požadoval odpovědnost obou ministerstev) a MPSV. Nejvyšší soud obě dovolání shledal důvodnými. Věc se vrátila zpět k odvolacímu soudu. Stěžovatel jej informoval, že MPSV mu již po prvním rozsudku odvolacího soudu celou nárokovanou škodu vyplatilo; žalobu ovšem nemůže s ohledem na znění § 96 odst. 6 o. s. ř. vzít zpět. Odvolací soud proto „formálně“ žalobu stěžovatele jako celek zamítl z důvodu předchozího plného uspokojení nároku. Přesto odvolací soud přistoupil též k věcnému přezkumu sporu a dovodil odpovědnost obou ministerstev za způsobenou škodu. Stěžovatel byl sice úspěšný (k zamítnutí žaloby došlo jen z procesních důvodů), avšak jen z 79 %. Ve výsledku tedy měl podle odvolacího soudu stěžovatel nárok pouze na 58% náhradu nákladů, konkrétně mu měla ministerstva uhradit 79 889 Kč z celkových požadovaných 137 740 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti plně respektuje zamítnutí žaloby ve věci samé odvolacím soudem. Souhlasně stěžovatel vnímá rovněž právní názor odvolacího soudu dovozující odpovědnost obou ministerstev za škodu. Naprosto však odmítá stanovení výše škody odvolacím soudem, neboť je považuje za rozporné s právní úpravou i s názorem dovolacího soudu.