IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.02.2021 10:00 do: 02.02.2021 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2103/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2020 č. j. 26 Cdo 1409/2020-250, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019 č. j. 26 Co 197/2019-175 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. srpna 2019 č. j. 6 C 51/2018-128
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, nájemní smlouva
Označení navrhovatelů: A. H., zastoupen Mgr. Petrem Škopkem, advokátem,
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel (nar. 1939) čelil před obecnými soudy žalobě na vyklizení bytu o velikosti 1 + 1, který obývá se svou manželkou. V bytovém domě žije nepřetržitě od roku 1976, dříve obýval byt s větší výměrou (se sjednaným nájmem na dobu neurčitou), k přestěhování do menšího bytu pak došlo v květnu roku 2014 v souvislosti s výzvou majitele domu (v původním řízení žalobce, v řízení před Ústavním soudem vedlejšího účastníka), aby větší byt uvolnil za účelem výměny oken. Nová smlouva o nájmu byla stěžovateli vhozena do schránky v říjnu 2014, stěžovatel ho akceptoval svým podpisem v červenci 2015, kdy byl k podpisu nájemní smlouvy vyzván při jednání na úřadu práce v souvislosti s upozorněním úřednice, že bez platné nájemní smlouvy nemůže obdržet příspěvek na bydlení (při tomto jednání dopsala úřednice do textu nájemní smlouvy poznámku „na neurčito“). Ve skutečnosti byla však smlouva uzavřena na dobu jednoho roku s tím, že je sjednáno automatické prodloužení nájmu, ledaže smluvní strana sdělí druhé smluvní straně do 31. 1. příslušného kalendářního roku, že na dalším pokračování nájmu bytu nemá zájem. Vedlejší účastník pak dopisem ze dne 12. 6. 2017 stěžovateli sdělil, že na dalším prodloužení nájmu nemá zájem a vyzval ho k vyklizení bytu. Stěžovatel s tím však nesouhlasil a vedlejší účastník začal řešit vyklizení bytu soudní cestou.
Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že stěžovatel obývá byt neoprávněně, neboť nájemní vztah na základě nájemní smlouvy skončil dne 31. 3. 2018. Na platnosti uzavřené nájemní smlouvy pak podle nich nic nemění ani věk či zdravotní stav stěžovatele a jeho manželky či citový vztah k domu, ve kterém prožil větší část života a v klidu by v něm chtěl dožít. Soud prvního stupně uložil stěžovateli vyklidit byt do čtyř měsíců od právní moci rozsudku, odvolací soud s přihlédnutím k okolnostem věci prodloužil lhůtu na šest měsíců. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že soudy porušily jeho právo na soudní ochranu, když odmítly uplatnit tzv. korektiv dobrých mravů podle § 8 resp. § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Stěžovatel považuje uplatněný nárok na vyklizení bytu za rozporný s dobrými mravy a zneužití práva, neboť namítá, že vedlejší účastník zneužil jeho tíživé situace, věku, nepříznivého zdravotního stavu a také faktické situace, kdy byl stěžovatel již přestěhován do nového bytu. Ústavní soud na návrh stěžovatele usnesením ze dne 12. 8. 2020 odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.02.2021 14:00 do: 02.02.2021 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 22/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: o návrhu skupiny senátorů na zrušení § 70 odst. 3 věta první zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 225/2017 Sb., ve slovech „podle tohoto zákona“, a § 4 odst. 9 až 11 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 225/2017 Sb.
Stručná charakteristika: návrh na zrušení slov "podle tohoto zákona" v § 70 odst. 3 větě první zákona o ochraně přírody a krajiny a na zrušení § 4 odst. 9 až 11 stavebního zákona
Označení navrhovatelů: Senátoři Parlamentu
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Skupina 17 senátorů (navrhovatelka) podala k Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 70 odst. 3 věty první zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 225/2017 Sb., ve slovech „podle tohoto zákona“, a § 4 odst. 9 až 11 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 225/2017 Sb. Zákonem č. 225/2017 Sb. zákonodárce novelizoval s účinností k 1. 1. 2018 více než čtyři desítky právních předpisů převážně na úseku stavební správy, ochrany životního prostředí a správy daní, mezi nimi rovněž stavební zákon a zákon ochraně přírody a krajiny. Konkrétně část IV., čl. VII, bod 17 zákona č. 225/2017 Sb. (dále též „novelizující předpis“) novelizovala ustanovení § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny tak, že slova „správního řízení“ nahradila slovy „řízení podle tohoto zákona“, čímž se omezil okruh těch řízení, v nichž je přiznáno účastenství spolkům založeným za účelem ochrany přírody a krajiny. Část první, čl. 1, bod 12 novelizujícího předpisu pak do § 4 stavebního zákona doplnila odstavce 9 až 11, které upravují problematiku přezkumu nezákonného závazného stanoviska dotčeného orgánu, a to do určité míry odlišně od obecné právní úpravy obsažené ve správním řádu.
Navrhovatelka napadá novelizovaná ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny (§ 70 odst. 3) a stavebního zákona (§ 4 odst. 9 až 11), tj. ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 225/2017 Sb. Tento svůj požadavek opírá v obecné rovině o tvrzení, že tato ustanovení porušují zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny a vlastnickým právem podle čl. 11 odst. 1 Listiny, stejně tak i právem podle čl. 38 odst. 1 Listiny na to, aby věc každého byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomností s možností vyjádřit se ke všem prováděných důkazům. Napadená právní úprava podle ní rovněž popírá ústavní příkaz k dodržování závazků, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy).
Navrhovatelka namítá, že zatímco před účinností novelizujícího zákona bylo dotčené veřejnosti (spolkům) zaručeno účastenství ve všech správních řízeních, včetně územního řízení, stavebního řízení i řízení o dodatečném povolení stavby, za podmínky, že se mohou dotýkat zájmů na ochraně přírody a krajiny, napadená právní úprava toto právo omezila jen na řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Ze slov „řízení podle tohoto zákona“ obsaženého v § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny navrhovatelka za použití argumentu a contrario dovozuje, že žádných jiných řízení, než je řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny, se ekologické spolky již nebudou moci účastnit. Podle navrhovatelky neexistuje žádná odborná studie, z níž by vyplývalo, že ekologické spolky neoprávněně prodlužují správní řízení či se dopouštějí významných obstrukcí. Parlament podle jejího přesvědčení schválil předmětné ustanovení zákona vylučující účast spolků ve správních řízeních (a tudíž i dotčené veřejnosti v podobě nájemců, pachtýřů a dalších osob, jimž svědčí relativní majetkové právo k nemovitostem, jakož i všech majících právo na příznivé životní prostředí), a to nikoliv na základě objektivních a empiricky potvrzených údajů, ale toliko „na základě subjektivní předpojatosti“.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.02.2021 09:00 do: 03.02.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1920/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2020 č. j. 28 Cdo 1010/2020-334 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019 č. j. 4 Co 133/2018-276
Stručná charakteristika: potenciální kolize restituční výluky a restitučního titulu, právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: Římskokatolická farnost - prelatura Č. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Obecné soudy projednávaly žalobu Lesů České republiky, s. p. (vedlejší účastník řízení) o nahrazení dvou rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dnů 14. 10. a 20. 10. 2016, jimiž byly stěžovatelce vydány dva pozemky v katastrálním území Záluží nad Vltavou a Zátes. Žalobní petit, s procesní oporou v § 244-250l hlavy první části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zněl na nahrazení obou rozhodnutí správního orgánu výrokem soudu, že se předmětné nemovitosti nevydávají. Stěžovatelka byla tzv. dalším účastníkem řízení, neboť byla účastníkem řízení před správním orgánem. Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl. K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze změnil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně tak, že se předmětné nemovitosti stěžovatelce nevydávají, čímž se obě rozhodnutí pozemkového úřadu nahrazují. Odvolací soud konstatoval, že soudy nejsou v civilním řízení oprávněny přezkoumávat správnost správního aktu, což platí i pro restituční řízení. Soudy tedy nejsou oprávněny k přezkumu postupu a rozhodnutí správního orgánu v minulosti v řízení skončeném před 25. 2. 1948. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
Usnesení dovolacího soudu a rozsudek odvolacího soudu napadá stěžovatelka ústavní stížností. Usnesení dovolacího soudu má být podle názoru stěžovatelky vadné z hledisek neurčitého označení povinné osoby v konfiskační vyhlášce, odmítnutí posoudit konfiskaci z hlediska nicotnosti konfiskační vyhlášky, absence důkazních zjištění (a jejich posouzení) k odnětí předmětných nemovitostí podle zákona č. 142/1947 Sb. a nerespektování restituční podstaty věci.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 04.02.2021 09:00 do: 04.02.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2079/19
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Vladimír Sládeček DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. 6 Cmo 2/2019.
Stručná charakteristika: Náklady řízení.
Označení navrhovatelů: Mgr. M.CH.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení Krajského soudu v Brně v odstavci II. výroku tak, že žalobkyně ICOM, a.s. je povinna nahradit stěžovateli na nákladech řízení částku 8 228 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce stěžovatele. Odvolací soud v prvé řadě k právnímu režimu souzené věci konstatoval, že se jedná o spor vyvolaný konkursem. Poukázal na to, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), byl sice s účinností od 1. 1. 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon č. 328/1991 Sb.“), avšak s ohledem na § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se pro konkursní a vyrovnávací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy, tedy i občanský soudní řád (o. s. ř.) ve znění do 31. 12. 2007, a to bez zřetele k tomu, že řízení o tomto sporu bylo zahájeno žalobou podanou po 1. 1. 2008 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3375/2010). Vrchní soud připomněl, že soud prvního stupně zvážil všechny okolnosti případu a následně správně konstatoval, že prohlášení konkursu na majetek žalobkyně nemůže být samo o sobě důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. Současně však poukázal na pochybení při výpočtu náhrady nákladů řízení, když soud pominul skutečnost, že částka 50 000 Kč je v souladu s § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), tarifní hodnotou ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení. Odvolací soud připomněl odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 79/2016, podle kterého spor o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinnosti insolvenčním správcem je ve smyslu § 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona incidenčním sporem (srov. také usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 43/2015). Soud uzavřel s tím, že úpravu obsaženou v § 9 odst. 4 advokátního tarifu lze vztáhnout také na spor o náhradu škody způsobené konkursním správcem. Nejvyšší soud usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné odmítl, neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení uvedených v § 238a o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že byl sice v napadeném usnesení výslovně poučen, že proti němu lze - za tam uvedených podmínek - podat dovolání; má však za to, že toto poučení je v rozporu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Stěžovatel přesto dovolání z důvodu procesní opatrnosti a v souladu s poučením podal. Ve své ústavní stížnosti dále uvádí, že odvolací soud nepřihlédl k jeho stanovisku, s jeho argumenty se nevypořádal a uvedl, že posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně poukázal na jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1043/2012). Výklad a aplikace práva proto ze strany odvolacího soudu představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli, zasahuje do jeho legitimního očekávání, do právní jistoty a principu rovnosti vůbec.