III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.12.2020 08:00 do: 07.12.2020 08:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2891/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2020 č. j. 30 Cdo 1249/2020-103
Stručná charakteristika: K výkladu důvodu nepřípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
Označení navrhovatelů: J. S., zastoupený Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, sídlem Pštrossova 1925/6, Praha 1 – Nové Město,
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel se žalobou domáhal, aby mu Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti (vedlejší účastnice) zaplatila částku 396 870,66 Kč jako náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem notářky, která si jako soudní komisařka neopatřila údaje potřebné pro zjištění všech dědiců zůstavitele – stěžovatelova otce. Částka 20 921,66 Kč měla odpovídat hodnotě dědictví (jedné pětině obvyklé ceny majetku zůstavitele po odečtení podílu na jeho dluzích), kterou by stěžovatel získal, bylo-li by s ním jednáno jako s účastníkem dědického řízení. Částka 375 949 Kč pak vyjadřovala sirotčí důchod, který by byl stěžovateli vyplacen, uplatnil-li by dříve příslušný nárok u České správy sociálního zabezpečení. Jeho otec zemřel již v roce 2002, kdy bylo stěžovateli 7 let. Stěžovatel tento nárok uplatnil až poté, co se dne 27. 8. 2015 dověděl o smrti svého otce na základě sdělení Ministerstva vnitra. Sirotčí důchod mu sice byl přiznán rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 12. 1. 2016, právo na jeho výplatu za dobu od 18. 3. 2002 do 6. 12. 2010 mu však zaniklo podle § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Podle městského soudu nebyla v případě nároku na náhradu škody ve výši 20 921,66 Kč splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí. Pokud jde o tvrzenou škodu ve výši 375 949 Kč, městský soud konstatoval, že pro účely řízení o přiznání sirotčího důchodu nebyla notářka povinna informovat stěžovatele o úmrtí jeho otce. Chybné posouzení podmínek účastenství v dědickém řízení, jehož následkem nebylo se stěžovatelem jednáno jako s účastníkem tohoto řízení, nemělo být v příčinné souvislosti s jím tvrzenou škodou spočívající v nevyplaceném sirotčím důchodu. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu, neboť bylo shledáno nepřípustným podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Předmětem řízení mělo být v době vydání rozhodnutí městského soudu, jež obsahovalo dovoláním napadený výrok, peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Týká se to jak částky představující čistou hodnotu dědického podílu pro stěžovatele ve výši 20 291,66 Kč, tak částky 375 949 Kč představující druhý požadovaný nárok. Jednotlivé dávky sirotčího důchodu totiž byly vypláceny měsíčně a případná škoda tak musela vzniknout rovněž měsíčně nevyplacením každé z nich.
Stěžovatel považuje důvody odmítnutí jeho dovolání za svévolné. Napadené usnesení podle něj nerespektuje jím vymezený předmět řízení a uplatněný nárok účelově rozdělilo na jednotlivé měsíční dávky, které však mají stejný skutkový základ. Při posouzení přípustnosti dovolání měl podle jeho názoru dovolací soud správně použít § 238 odst. 2 občanského soudního řádu, a nikoli § 238 odst. 1 písm. c) téhož zákona. I při omezení doby opětovného plnění na 5 let by částka, která je předmětem řízení, přesáhla 50 000 Kč.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.12.2020 14:00 do: 07.12.2020 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 865/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 103 VSPH 666/2018-67, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 28. 5. 2018, č. j. 56 ICm 4966/2017-33
Stručná charakteristika: porušení práva na spravedlivý proces - náklady spojené s uplatněním pohledávek v insolvenčním řízení.
Označení navrhovatelů: ALD Automotive s.r.o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka přihlásila do insolvenčního řízení vedeného s dlužnicí GEDEM-STAV a.s. své pohledávky. V rámci přihlášky přihlásila stěžovatelka jako příslušenství i náklady spojené s uplatněním pohledávek (dále jen "NSUP") ve výši 1 200 Kč za splatnou pohledávku ve smyslu ustanovení § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravující některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob, v platném znění, ve spojení s § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. 2. 2011, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. V listopadu 2017 byla stěžovatelka vyrozuměna vedlejším účastníkem o tom, že její přihláška ve výši přihlášených NSUP je popřena, neboť NSUP mohou být uznány jen tehdy, byly-li pravomocně přiznány. Stěžovatelka s tímto názorem nesouhlasila, a proto podala incidenční žalobu ke krajskému soudu. V žalobě poukázala na skutečnost, že nárok na zaplacení NSUP vzniká ex lege již prodlením dlužníka s příslušnou platbou. V ústavní stížností napadeném rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že nárok na NSUP má vznikat v okamžiku jakéhokoliv "uplatnění" pohledávky ze strany věřitele. Tím je třeba rozumět např. podání u soudu, podání přihlášky do insolvenčního řízení nebo i zaslání upomínky dlužníkovi. Nařízení spojuje podle krajského soudu NSUP s každou pohledávkou, přičemž platba/faktura nepředstavuje pohledávku. Pohledávkou je třeba rozumět pohledávku se samostatným právním základem, kterým je smlouva. V případě uplatnění několika různých plateb po splatnosti nárok na NSUP se přiznává pouze jedenkrát, pokud předmětné platby vyplývají ze stejného právního základu. Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatelka odvolala, přičemž Vrchní soud v Praze se v ústavní stížností napadeném rozsudku s právním názorem nalézacího soudu ztotožnil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ve světle shora uvedené směrnice vzniká nárok na NSUP ke každé platbě samostatně v okamžiku počátku prodlení dlužníka, a to i tam, kde platby mají základ ve stejné smlouvě. Nařízení je podle stěžovatelky třeba vykládat s ohledem na účel směrnice, kterou transponuje. Stěžovatelka odkázala na čl. 2 odst. 4 směrnice, který definuje pojem splatná platba. Čl. 3 odst. 1 pak vymezuje případy, kdy má vzniknout nárok na úrok z prodlení k platbě a čl. 6, který nárok na NSUP spojuje s nárokem na zaplacení úroku z prodlení. Z těchto ustanovení stěžovatelka dovozovala, že nárok na zaplacení NSUP je spojen s každou opožděnou platbou. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy ignorují povinnost eurokonformního výkladu. Aplikace právního předpisu bez přihlédnutí ke směrnici, kterou daný právní předpis provádí, tj. bez použití eurokonformního výkladu, nemůže být považován za ústavně konformní. Přitom vyvstane-li před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, otázka výkladu Smluv či aktů orgánů Unie, je tento soud povinen obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.12.2020 14:30 do: 07.12.2020 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 922/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2017, č. j. 37 C 40/2016-121, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, č. j. 54 Co 321/2017-143
Stručná charakteristika: ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci
Označení navrhovatelů: S. Š.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel - profesí kominík - požadoval v řízení před obecnými soudy v souvislosti se svým trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, po České republice – Ministerstvu spravedlnosti náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Kromě nákladů na obhajobu požadoval rovněž ušlý zisk za 12 dnů ve výši 18 321,60 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 však rozhodl, že ušlý zisk v tomto případě nelze stanovit. Výslechem manželky stěžovatele bylo prokázáno, že ze strany jejího manžela nedošlo k odřeknutí nějaké práce z důvodu toho, že by se musel účastnit úkonů trestního stíhání. Stěžovatel rovněž nepředložil žádné konkrétní smlouvy na provedení kominických prací či závazné přísliby realizace těchto prací. Stěžovatel poté neuspěl ani u odvolacího Městského soudu v Praze, a proto se následně obrátil na Ústavní soud.
Ve své ústavní stížnosti uvádí, že při výpočtu ušlého výdělku vycházel ze svého daňového přiznání za rok 2014. Z celkem 365 dnů odečetl soboty, neděle, svátky a dovolenou 10 pracovních dnů, tím dospěl k počtu 242 pracovních dnů, od nich odečetl 12 dnů strávených obhajobou v trestním řízení, tím dospěl k počtu 230 odpracovaných dnů. Výsledek hospodaření za rok 2014 činil 351 165 Kč, z toho na 1 den připadá částka 1 526,80 Kč, tedy na 12 dnů připadá 18 321,60 Kč. Stěžovatel se domnívá, že ušlý zisk podnikatele se běžně prokazuje právě daňovým přiznáním, podle něhož je např. vypočítáno svědečné.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.12.2020 15:00 do: 07.12.2020 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 760/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, č. j. 29 Cdo 4340/2011-682, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2015, č. j. 6 Cmo 53/2010-796, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11. 2017, č. j. 29 Cdo 4746/2015-882
Stručná charakteristika: porušení vlastnického práva v insolvenčním řízení
Označení navrhovatelů: Komerční banka, a.s.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
V roce 2003 uzavřely stěžovatelka a společnost ELMA-THERM, spol. s r. o. (dále jen jako „úpadce“ či „dlužník“) rámcovou smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru, postupnými dodatky (poslední z února 2006) se limit úvěru navýšil na 80.000.000 Kč. V průběhu roku 2004 a 2005 stěžovatelka a úpadce uzavřeli smlouvy o zastavení pohledávek úpadce vůči třetím osobám k zajištění pohledávek úpadce z úvěrů a bankovních záruk až do celkové výše 200.000.000 Kč, přičemž předmětem zajištění byly pohledávky za úpadcem vzniklé od uzavření smlouvy do 31. 12. 2015. Za stejným účelem uzavřely obě strany zástavní smlouvu k zastaveným nemovitostem úpadce. Zástavní právo k nemovitostem ve prospěch stěžovatelky bylo vloženo do katastru nemovitostí k 18. 4. 2005. Na základě návrhu podaného dne 19. 7. 2006 Krajský soud v Brně dne 6. 9. 2006 prohlásil konkurz na majetek úpadce. Stěžovatelka přihlásila do konkurzu pohledávku z rámcové smlouvy o revolvingovém úvěru. Dále stěžovatelka přihlásila již existující regresní pohledávky plynoucí z toho, že stěžovatelka plnila za úpadce třetím osobám na základě stěžovatelkou vydaných bankovních záruk zajišťujících závazky úpadce. V neposlední řadě stěžovatelka uplatnila též podmíněné pohledávky za úpadcem z titulu možného dalšího plnění třetím osobám na základě stěžovatelkou vydaných bankovních záruk. U všech uvedených pohledávek uplatnila stěžovatelka právo na oddělené uspokojení ze zpeněžení majetku, ke kterému bylo úpadcem ve prospěch stěžovatelky zřízeno zástavní právo.
Na přezkumném jednání v roce 2007 jeden z věřitelů úpadce popřel všechny pohledávky stěžovatelky co do důvodu, výše i pořadí. Konkurzní správce přihlášené pohledávky stěžovatelky uznal co do důvodu a výše, nikoliv však pořadí, fakticky rozporoval právo na oddělené uspokojení. V červnu 2007 podala stěžovatelka u Krajského soudu v Brně žalobu o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek. Prvostupňový soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2009 určil, že stěžovatelka má vůči úpadci úvěrovou pohledávku v celkové výši cca 80.000.000 Kč. Mimo to má stěžovatelka nepodmíněné pohledávky vůči úpadci, neboť v období od prosince 2006 do září 2009 plnila v souladu se záručními listinami ve prospěch vymezených beneficientů z titulu bankovních záruk (na závazky úpadce). V neposlední řadě má stěžovatelka vůči úpadci podmíněné pohledávky pro případ budoucího plnění z dalších 17 bankovních záruk. Všechny pohledávky byly posouzeny jako s nárokem na oddělené uspokojení ze zpeněžení zastavených nemovitostí úpadce. Vrchní soud v Olomouci k odvolání protistrany rozsudek v podstatě potvrdil, pouze některé podmíněné pohledávky změnil na nepodmíněné, neboť stěžovatelka mezitím plnila z bankovních záruk ve prospěch dalších beneficientů. Ve vztahu k pro aktuální věc klíčovým pohledávkám z bankovních záruk prvostupňový i odvolací soud založily svá rozhodnutí na tom, že zástavní smlouvy jsou dostatečně určitými právními úkony, neboť obsahují dostatečně určité vymezení předmětu zástavy (nemovitosti) i zajišťovaných pohledávek, které mají vznikat stěžovatelce v budoucnu vůči úpadci. Zástavní právo vzniká dnem vkladu do katastru nemovitostí, jeho realizační právo se nicméně prosadí teprve tehdy, kdy vznikne v zástavní smlouvě označená zajišťovaná pohledávka. Po vzniku pohledávky se prosadí i zástavní právo ji zajišťující s účinky ke dni zápisu tohoto práva do katastru nemovitostí. V tomto rámci je možné zajištění pohledávek, které vzniknou teprve po prohlášení konkurzu. Podmínkou je, že musí být přihlášeny do konkurzního řízení jako podmíněné pohledávky, včetně jejich případného práva na oddělené uspokojení za zajištění. Právo na oddělené uspokojení vznikne, je-li v průběhu řízení pohledávka zjištěna a splněna podmínka, na kterou je vázán její vznik.
Nejvyšší soud k dovolání protistrany ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání vyhověl a rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu, v němž bylo stěžovatelce vůči úpadci přiznáno právo na oddělené uspokojení nepodmíněných pohledávek vzniklých plněním na bankovní záruky a podmíněných pohledávek stěžovatelky z bankovních záruk ze zpeněžení zastavených nemovitostí. Vyšel z teze, že zástavní právo je právem akcesorickým, tudíž vznikne na základě zástavní smlouvy až v okamžiku, kdy vznikla také zajištěná pohledávka. U zajištěných pohledávek vzniklých plněním na bankovní záruky stěžovatelka z titulu bankovních záruk plnila ve prospěch beneficientů v období po podání návrhu na prohlášení konkurzu. Z plnění vzniklé pohledávky za úpadcem nemohly tedy být spojeny s právem na oddělené uspokojení, bránilo jim v tom ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) a f) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění tehdejších předpisů (dále jen jako „ZKV“). Dle tohoto ustanovení zaniká právo na oddělené uspokojení u majetku patřícího do podstaty, pokud dané právo věřitelé získali v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkurzu anebo po podání tohoto návrhu. V konečném důsledku se uplatní pravidlo, že pokud zástavním právem zajištěná pohledávka vznikne později než dva měsíce před podáním návrhu na konkurz, nemůže s ní být spojeno právo na oddělené uspokojení, tento závěr se poté logicky aplikuje i ve vztahu k podmíněným pohledávkám z bankovních záruk. Vrchní soud v Olomouci respektoval právní závěry obsažené v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu a v napadeném rozsudku změnil prvostupňový rozsudek tak, že zamítl žalobu stěžovatelky na určení nepodmíněných a podmíněných pohledávek z bankovních záruk vůči úpadci v celkové výši zhruba 10.000.000 Kč ve formě odděleného uspokojení ze zpeněžení nemovitých zástav dle zástavní smlouvy mezi stěžovatelkou a úpadcem z roku 2005. Tyto pohledávky vznikly až po podání návrhu na konkurz na majetek úpadce a jejích oddělenému uspokojení brání moratorium dle § 14 odst. 1 písm. e) a f) ZKV. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným druhým rozsudkem odmítl s odkazem na svůj první rozsudek v řízení.
Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi soudy protiústavně vyložily a aplikovaly zákonná ustanovení týkající se zřízení a využití zástavního práva k zajištění pohledávek vůči jejímu dlužníku, v důsledku čehož poškodily pozici stěžovatelky při uspokojení daných pohledávek v konkurzním řízení prohlášeném na dlužníka. Odvolací a dovolací soud daným postupem podle stěžovatelky porušily její právo na vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a princip vázanosti soudu zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.12.2020 15:30 do: 07.12.2020 16:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 1251/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 232/2016-49 ze dne 20. 2. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A 34/2016-56 ze dne 20. 9. 2016 a nezákonnému zásahu Specializovaného finančního úřadu, se sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, 170 00 Praha 7
Stručná charakteristika: Právo na spravedlivý proces - ústavnost zadržování nadměrného odpočtu DPH ve světle požadavků plynoucích z čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Označení navrhovatelů: Internet Mall, a.s.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka je obchodní společností, která v řádných daňových tvrzeních za zdaňovací období srpen, září, říjen a listopad 2014 uplatnila nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) v souhrnné výši 94 330 414 Kč. Na základě tohoto nadměrného odpočtu DPH pak Specializovaný finanční úřad (dále také „SFÚ“ nebo „vedlejší účastník řízení“ či „správce daně“) zahájil postupy k odstranění pochybností za příslušná zdaňovací období. Proti těmto kontrolám a zadržování nadměrných odpočtů DPH podala stěžovatelka stížnost podle ustanovení § 261 daňového řádu a následně podala k Odvolacímu finančnímu ředitelství žádost o prošetření způsobu vyřízení stížnosti ze strany SFÚ podle § 261 odst. 6 daňového řádu, které Odvolací finanční ředitelství posoudilo jako nedůvodnou. Dne 18. 3. 2016 podala stěžovatelka k Městskému soudu v Praze žalobu na nezákonný zásah, který spatřovala v rozsahu, intenzitě a způsobu provádění kontrolních postupů, v jejichž důsledku jí byl zadržován nadměrný odpočet DPH. Městský soud její žalobu zamítl s tím, že žádné námitky stěžovatelky – ať už se týkaly dokazování, nezákonnosti kontrolních postupů či nepřiměřenosti zadržování nadměrného odpočtu DPH – neshledal důvodnými, resp. přípustnými ve vztahu k zbytečným průtahům. Uvedl, že při zohlednění konkrétních skutkových okolností, rozsahu ověřovací činnosti správce daně a současně významu zjištěných nesrovnalostí a rozporností v rámci kontrolních zjištění správce daně, včetně zapojení dalších daňových subjektů tuzemských i zahraničních, je újma způsobená stěžovatelce zadržováním nadměrných odpočtů ve výši 94,33 milionů Kč újmou přiměřenou k dosažení cíle správy daní. Proti tomuto rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v postupu žalovaného SFÚ ani on sám neshledal jednotlivá konkrétní pochybení, jež stěžovatelka uváděla v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud uvedl, že městský soud se dostatečně vypořádal se všemi námitkami ohledně způsobu vedení dokazování, aplikace příslušné judikatury či posouzení (ne)přiměřenosti postupu SFÚ; dle Nejvyššího správního soudu pak městský soud sice posoudil námitky na průtahy v daňové kontrole stručným a poněkud procesně nedokonalým způsobem, avšak nikoliv nepřezkoumatelným. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že postup žalovaného SFÚ obstojí i z hlediska testu proporcionality, přičemž zdůraznil, že karuselové podvody představují jedno z největších a nejhůře odhalitelných ohrožení fungování unijního systému výběru DPH. Závěrem Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu ani právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že ze strany SFÚ byla porušena její základní práva, neboť nezákonně zahájil postup k odstranění pochybností, a to z důvodu možné účasti stěžovatelky v tzv. karuselovém podvodu na DPH. Postup však byl zahájen bez dostatečného a jasného vymezení těchto pochybností, čímž byl porušen § 89 daňové řádu.