III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.12.2020 08:30 do: 16.12.2020 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3031/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2020, č. j. 5 To 188/2020-122.
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  S. S.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl, že podle § 91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka jako odsouzená vykoná zbytek trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let, který jí byl uložen za spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky trestním příkazem okresního soudu ze dne 13. 5. 2016 a od jehož výkonu bylo podmíněně upuštěno usnesením ze dne 9. 7. 2018. Stěžovatelka totiž podle okresního soudu ve zkušební době podmíněného upuštění nevedla řádný život, neboť byla opakovaně projednávána pro přestupek v dopravě. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dne 4. 7. 2020 stížnost, kterou ovšem Krajský soud v Brně usnesením zamítl pro opožděnost. Konstatoval totiž, že podle protokolu o veřejném zasedání ze dne 22. 6. 2020 stěžovatelka po vyhlášení shora citovaného usnesení okresního soudu uvedla, že si ponechává lhůtu na rozmyšlenou k podání stížnosti podle § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. Z toho podle krajského soudu vyplývá, že stěžovatelce bylo stížností napadené usnesení oznámeno právě při veřejném zasedání dne 22. 6. 2020 a poslední den lhůty k podání stížnosti jí marně uplynul dne 25. 6. 2020, když stěžovatelka stížnost podala až v červenci roku 2020, tedy opožděně.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podle jejího názoru jí lhůta k podání stížnosti proti usnesení okresního soudu počala běžet až okamžikem doručení písemného vyhotovení předmětného rozhodnutí, nikoliv již jeho samotným vyhlášením při veřejném zasedání. Výklad, podle kterého lhůta počala běžet již samotným vyhlášením, by totiž podle stěžovatelky vedl k nesmyslnému závěru, podle něhož měla proti rozhodnutí soudu brojit, aniž by ve skutečnosti znala jeho konkrétní odůvodnění, na kterém se toto rozhodnutí zakládalo.


Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.12.2020 10:00 do: 16.12.2020 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 21/20
Jednací místnost:  místnost 55
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Vladimír Sládeček DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Návrh na zrušení zákona č. 209/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS-CoV-2 na nájemce prostor sloužících k uspokojování bytové potřeby, na příjemce úvěru poskytnutého Státním fondem rozvoje bydlení a v souvislosti s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty a zákona č. 210/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS-Co V-2 na nájemce prostor sloužících podnikání
Označení navrhovatelů:  Skupina senátorů Senátu Parlamentu České republiky
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Skupina 31 senátorů (navrhovatelka) podala k Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona č. 209/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS-CoV-2 na nájemce prostor sloužících k uspokojování bytové potřeby, na příjemce úvěru poskytnutého Státním fondem rozvoje bydlení a v souvislosti s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty a zákona č. 210/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS-Co V-2 na nájemce prostor sloužících podnikání.

Podle navrhovatelky napadenými zákony stát autoritativně přenáší svou odpovědnost za naplnění čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod na soukromé subjekty a v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny bez jakékoli náhrady nutí pronajímatele nést veškerou ekonomickou zátěž pomoci nájemcům zasaženým dopady epidemie koronaviru SARS-CoV-2 a nařizuje jim pod dobu více než tři čtvrtě roku fakticky dotovat nezaplacené nájemné z vlastních prostředků.

Zákon č. 209/2020 Sb. zjednodušeně řečeno stanoví, že pronajímatel nemůže nájem jednostranně ukončit pouze z důvodu, že je nájemce v prodlení s placením nájemného, pokud prodlení nastalo v době mimořádných opatření a je důsledkem souvisejících omezení. Zákon č. 210/2020 Sb. pak podobným způsobem chrání podnikatele v pronajatých prostorách.


II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.12.2020 10:00 do: 17.12.2020 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 623/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2020 č. j. 24 Cdo 3167/2019-331, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2019 č. j. 69 Co 428/2018-255 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. ledna 2018 č. j. 17 C 230/2016-151
Stručná charakteristika:  Právo vlastnit majetek, nabývání majetku
Označení navrhovatelů:  N., s.r.o.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se žalobou ze dne 27. 12. 2016 domáhala po žalovaných  1/ OGH Czech, s.r.o. a 2/ Kinsfolk Invest, a.s., určení vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem v katastrálním území Nové Město, obec Praha. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 1. 2018 žalobu na určení, že stěžovatelka je vlastníkem předmětných nemovitostí, zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení prvé žalované ve výši 872 652 Kč (výrok II.) a druhé žalované ve výši 290 884 Kč (výrok III.). Stěžovatelka proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2019 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení prvé žalované částku 290 884 Kč (výrok II.) a druhé žalované částku 290 884 Kč (výrok III.). Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelkou usnesením ze dne 31. 1. 2020 odmítl (výrok I.), stěžovatelce uložil povinnost na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit prvé žalované částku 29 088,40 Kč (výrok II.) a ve vztahu mezi stěžovatelkou a druhou žalovanou rozhodl, že žádná z těchto účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.).

Stěžovatelka pokládá závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly, za nesprávné a ústavně nekonformní, přičemž podle jejího názoru měly soudy posuzovat jako předběžnou otázku neplatnost obou kupních smluv, kterých byla první žalovaná přímým účastníkem, a je zde proto dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví proti oběma žalovaným. Stěžovatelka rovněž namítala, že obecné soudy neprovedly důkazní řízení ke zjištění stavu dobré víry druhé žalované a akceptovaly pouze vyjádření jejího advokáta o její dobré víře. Stěžovatelka je názoru, že v daném případě převažuje její zájem na ochraně vlastnického práva nad zájmem na ochraně údajně dobré víry druhé žalované, jež dobrou víru neprokázala, a naopak byl stěžovatelkou prokázán její nedostatek.


 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.12.2020 11:00 do: 17.12.2020 11:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2522/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2018, č. j. 115 C 231/2017-66, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2018, č. j. 15 Co 214/2018-97, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2019, č. j. 21 Cdo 1423/2019-109
Stručná charakteristika:  předběžná otázka k Soudnímu dvoru EU
Označení navrhovatelů:  Ing. Arch. L. K., zast. advokátem JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Napadená rozhodnutí vzešla z občanského soudního řízení sporného vedeného mezi stěžovatelkou v procesním postavení žalobkyně a Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace (vedlejší účastnice) v procesním postavení žalované. Předmětem tohoto sporu bylo určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 9. 8. 2017, doručené vedlejší účastnicí jakožto zaměstnavatelkou dne 11. 8. 2017 stěžovatelce jakožto zaměstnankyni z důvodu dle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Tato výpověď byla vedlejší účastnicí odůvodněna tím, že stěžovatelka se v období 18. 7. 2017 až 31. 7. 2017 bez řádné omluvy, vědomě a zaviněně nedostavovala na své pracoviště a nevykonávala práci. Dle vedlejší účastnice tak pracovní poměr skončil dnem 31. 10. 2017, avšak stěžovatelka s ní nesouhlasila, trvala na dalším zaměstnání ve smyslu § 69 odst. 1, 3 zákoníku práce a ve smyslu § 72 zákoníku práce se domáhala u nalézacího soudu určení, že předmětná výpověď byla neplatná.   

Stěžovatelka pracovala pro vedlejší účastnici na základě pracovní smlouvy z roku 2009. 23. října 2013 vedlejší účastnice dala stěžovatelce výpověď z pracovního poměru. Stěžovatelka s tím nesouhlasila, a proto se obrátila na obecné soudy s žalobou o určení neplatnosti výpovědi. Výsledkem řízení (s právní mocí k 10. 1. 2017) bylo, že výpověď byla neplatná. V období od 23. 10. 2013 do 10. 1. 2017 tak stěžovatelce nebyla přidělována žádná práce, vedlejší účastnice se stěžovatelkou jako se zaměstnankyní fakticky nenakládala. Stěžovatelka se naopak za zaměstnankyni stále považovala a trvala na dalším zaměstnávání, i když fakticky pro vedlejší účastnici nic nevykonávala.

Poté, co byl spor o neplatnost první výpovědi vyřešen a vedlejší účastnice začala stěžovatelce opět přidělovat práci, se stěžovatelka v červenci roku 2017 obrátila na vedlejší účastnici s tím, že jí jako zaměstnavatelka neurčila termín čerpání dovolené za uplynulé období, a proto stěžovatelka žádala o schválení termínu čerpání dovolené mimo jiné v období od 18. 7. 2017 do 31. 7. 2017. Vedlejší účastnice jí však tento termín dovolené neschválila, neboť měla za to, že stěžovatelce zbývá dočerpat jen 2,5 dne dovolené. Stěžovatelka naopak trvala na tom, že jí zbývá dočerpat ještě 52,5 dne dovolené, neboť celkově jí za předchozí období vznikl nárok na dovolenou ve výši 77,5 dne. Podstatou tohoto sporu tedy bylo, že zatímco stěžovatelka vycházela z toho, že po celé rozhodné období jí vznikal nárok na dovolenou, vedlejší účastnice se domnívala, že stěžovatelce vznikal nárok na dovolenou po uplynutí výpovědi doby předmětné výpovědi až od faktického návratu stěžovatelky do práce. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí probíhala před datem 18. 7. 2017 intenzivní komunikace, v níž ani jedna strana nepřesvědčila tu druhou. Stěžovatelka tak v době 18. 7. 2017 až 31. 7. 2017 pro vedlejší účastnici žádnou práci nevykonala, neboť měla za to, že v této době dočerpává řádně dovolenou za předchozí období, vedlejší účastnice v tom spatřovala porušení povinností stěžovatelky jakožto zaměstnankyně, neboť tato podle ní nárok na dovolenou, kterou by v tomto období mohla čerpat, neměla, a proto následně přikročila k dání výpovědi stěžovatelce dle § 52 písm. g) zákoníku práce, již napadla stěžovatelka žalobou podanou k Městskému soudu v Brně.  Ten rozhodl tak, že žalobu zamítl. Proti tomu se stěžovatelka odvolala, Krajský soud v Brně však prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Dle Nejvyššího soudu stěžovatelka dostatečně nevymezila, se kterou dřívější rozhodovací praxí je v rozporu závěr odvolacího soudu, že jí po rozhodné období nepříslušelo právo na čerpání dovolené, přičemž odkázal i na to, že tento závěr je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016, a že odkazy žalobkyně na čl. 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88 ES ze dne 4. 11. 2003 (dále jen „směrnice o pracovní době“) a výklad podaný Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku velkého senátu ze dne 24. 1. 2012 ve věci C-282/10 Maribel Dominguez proti Centre informatique du Centre Ouest Atlantique, Préfet de la région Centre (dále jen „věc C-282/10“), jsou „zcela mimo dosah“ napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud rovněž neshledal přípustnost dovolání ani v právní otázce, zda nevykonávání práce stěžovatelkou v době 18. 7. 2017 až 31. 7. 2017 bylo porušením povinností zaměstnance zvlášť hrubým způsobem, neboť i v tomto ohledu shledal závěr odvolacího soudu (i nalézacího soudu) za souladný s předchozí ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.  

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které má podobu tzv. stručného odůvodnění dle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu, je neúplné a nedostatečné, čímž dochází k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Dle stěžovatelky Nejvyšší soud nesprávně a svévolně vyložil čl. 7 směrnice o pracovní době a právní názor SDEU vyjádřený ve věci C-282/10. Výklad, zastávaný Nejvyšším soudem, tedy že stěžovatelce nevznikalo v rozhodném období právo na dovolenou, neboť pro vedlejší účastnici nevykonávala žádnou práci a obecná pravidla vzniku práva na dovolenou se neuplatní na dobu sporu o neplatnosti předmětné výpovědi vůbec, není dle stěžovatelčina názoru eurokonformní a odporuje právnímu názoru SDEU vyjádřenému ve věci C-282/10. Nosné důvody rozsudku v této věci, které jsou dle stěžovatelky plně uplatnitelné i na její případ, mimo jiné zahrnují i tezi, že členský stát Evropské unie nemůže vázat nárok na placenou dovolenou na podmínku skutečného vykonávání práce po určité období.


 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.12.2020 14:00 do: 18.12.2020 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1916/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 986/2020-318 ze dne 29. 4. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 350/2018-288 za dne 19. 11. 2019
Stručná charakteristika:  Ochrana vlastnického práva
Označení navrhovatelů:  I. J.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka a vedlejší účastník řízení jsou bývalí manželé. Vedlejší účastník se na stěžovatelce domáhal zaplacení částky 77 520 Kč s příslušenstvím jako regresního nároku vzniklého tím, že po rozvodu manželství sám splácel úvěr, který si ještě jako manželé společně vzali. Podstatou sporu před obecnými soudy byla mimo jiné otázka, zda je regresní nárok uplatňovaný vedlejším účastníkem v souladu s dobrými mravy, respektive zda nepředstavuje zneužití práva. O žalobě vedlejšího účastníka rozhodovaly obecné soudy opakovaně. První rozsudek Okresního soudu v Jičíně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové. Okresní soud poté žalobu vedlejšího účastníka v celém rozsahu zamítl a krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil. Podle okresního a krajského soudu stěžovatelka a vedlejší účastník v dubnu 2013, ještě v době trvání svého manželství, uzavřeli s bankou smlouvu o úvěru na částku 213 365 Kč s měsíční splátkou ve výši 4 080 Kč. Závazek z této smlouvy se stal v souladu s § 143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník z roku 1964“) součástí společného jmění manželů. V létě 2013, tedy před svým rozvodem, uzavřeli dle okresního a krajského soudu stěžovatelka s vedlejším účastníkem ústní dohodu, podle níž vedlejšímu účastníkovi do jeho výlučného vlastnictví připadnou veškeré movité věci ze společného jmění, ale zároveň převezme závazek ze společné smlouvy o úvěru na sebe a tento úvěr doplatí. Manželství bylo v prosinci 2013 rozvedeno. Od rozvodu manželství hradil splátky úvěru vedlejší účastník, stěžovatelka se na splácení nepodílela, do ledna 2017 takto vedlejší účastník uhradil 155 040 Kč. V únoru 2017 pak podal vedlejší účastník žalobu, kterou se domáhal na stěžovatelce zaplacení 77 520 Kč s příslušenstvím, tedy poloviny z částky uhrazené ve splátkách, jakožto regresního nároku vůči stěžovatelce. Podle původních rozhodnutí okresního a krajského soudu byla shledána ústní dohoda o vypořádání společného jmění manželů jako absolutně neplatná pro nedodržení písemné formy dle § 150 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964. Jelikož po rozvodu manželství nebyla během zákonné tříleté lhůty mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem uzavřena písemná dohoda o vypořádání společného jmění manželů a žádný z nich ani nepodal návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, dle okresního a krajského soudu bylo společné jmění vypořádáno na základě nevyvratitelné zákonné domněnky dle § 150 odst. 4 občanského zákoníku z roku 1964. Závazek z úvěrové smlouvy se stal předmětem podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka, na jehož úhradě se má každý z nich podílet jednou polovinou. Regresní nárok uplatněný vedlejším účastníkem byl však podle okresního i krajského soudu uplatněn v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud vyložil, že porušení dobrých mravů spatřuje zejména v nerespektování uzavřené ústní dohody vedlejším účastníkem. Dále v tom, že při vyhovění žalobě by vedlejšímu účastníkovi na základě nevyvratitelné zákonné domněnky uvedené v § 150 odst. 4 občanského zákoníku z roku 1964 připadla veškerá aktiva ze zaniklého společného jmění, a navíc by mu žalovaná byla nucena zaplatit polovinu splátek společného úvěru, který měl podle dohody účastníků doplatit žalobce. Uplatnění nároku na zaplacení poloviny splátek úvěru po uplynutí zákonné tříleté lhůty, když stěžovatelka již nemá žádnou možnost domáhat se svého zákonného podílu na aktivech zaniklého společného jmění, bylo třeba považovat dle závěru krajského soudu za šikanózní výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy a pravidly slušnosti, a kterému proto nelze přiznat soudní ochranu. Nejvyšší soud poté rozsudkem rozhodnutí krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu je ústní dohoda o vypořádání společného jmění manželů absolutně neplatná hned ze dvou důvodů – kvůli nedodržení písemné formy a kvůli tomu, že byla uzavřena v době trvání manželství. Absolutní neplatnost tohoto úkonu přitom nemůže být zhojena využitím korektivu dobrých mravů. Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je regresní nárok uplatnění vedlejším účastníkem v rozporu s dobrými mravy. Touto otázkou je dle Nejvyššího soudu třeba se zabývat nikoliv dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, nýbrž jako možným zneužitím práva dle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník z roku 2012“), pro což se však uplatní obdobné principy. Nejvyšší soud se však neztotožnil s tím, že by bylo uplatnění regresního nároku v rozporu s tímto ustanovením. Dle Nejvyššího soudu muselo být stěžovatelce při běžné opatrnosti zřejmé, že ústní dohoda nemůže mít právní účinky a že po uplynutí tří let dojde k vypořádání dle zákonné domněnky. Jestliže mu chtěla předejít, měla podat návrh na vypořádání společného jmění. Nadto z neplatné ústní dohody ani nevyplývá, že by se vedlejší účastník vzdal práva na regres vůči stěžovatelce. Lze ji totiž vyložit i tak, že společný dluh bude splácet vedlejší účastník a zbaví tak stěžovatelku nutnosti pravidelné úhrady, ale regresního nároku se bude posléze domáhat.

Krajský soud – vázán právním názorem Nejvyššího soudu – poté napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi polovinu nákladů na splátky úvěru, tedy 77 520 Kč, nicméně nepřiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení s ohledem na důvody hodné zvláštního zřetele dle § 150 občanského soudního řádu. Vzhledem k finanční situaci stěžovatelky, faktu, že jí byla uložena povinnost zaplatit polovinu nákladů na zaplacení úvěru a její nemožnosti domáhat se v tuto chvíli aktiv, které byly součástí společného jmění manželů, krajský soud dospěl k závěru, že není povinna hradit vedlejšímu účastníku náklady řízení. Ve věci samé pak k tvrzení stěžovatelky, že s vedlejším účastníkem v únoru 2014 uzavřela ústně dohodu o narovnání, krajský soud uvedl, že to nebylo prokázáno a že i tato dohoda by vyžadovala písemnou formu a pro její absenci by byla neplatná. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky. Pokud jde o uplatnění korektivu dobrých mravů, odkázal na své předchozí rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka měla možnost vyhnout se negativním důsledkům uzavřením platné (písemné) dohody o vypořádání společného jmění nebo podáním návrhu na jeho vypořádání soudním rozhodnutím.

Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na svobodné jednání ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a s ním spojený princip autonomie vůle, právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší a krajský soud v napadených rozhodnutích nijak nereflektovaly vůli její a vedlejšího účastníka, vyjádřenou v dohodě o vypořádání společného jmění manželů, podle níž oba jednali.