II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.02.2021 09:00 do: 08.02.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1945/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2020 č. j. 3 To 99/2020-32 a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 1. 2020 č. j. 11 PP 275/2019-23
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu při podmíněném propuštění z výkonu trestu, zákaz dvojího přičítání
Označení navrhovatelů:  P. D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl v dubnu 2017 pravomocně odsouzen za zvlášť závažný zločin podvodu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmi let a šesti měsíců. V prosinci 2019 podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud v Třebíči stěžovatelovu žádost zamítl a Krajský soud v Brně následně jeho rozhodnutí potvrdil. Obecné soudy shodně konstatovaly, že nebyla splněna třetí zákonná podmínka podmíněného propuštění z výkonu trestu, tedy prognóza, že stěžovatel povede v budoucnu řádný život, neboť vykonává poměrně dlouhý trest, dle opisu rejstříku trestů má sklony k páchání trestné činnosti (nepodmíněný trest je vyústěním jeho trestní minulosti) a škodlivé jednání způsobilo škodu v řádu milionů korun, kterou stěžovatel zatím ani částečně neuhradil. Vzhledem k délce uloženého trestu není proces resocializace stěžovatele ukončen, a je proto potřeba v něm nadále pokračovat, propuštění z výkonu trestu považují obecné soudy za předčasné. Pokud stěžovatel vytrvá ve svém snažení a skutečně zásadně přehodnotí svůj dosavadní život, je velice pravděpodobné, že podmínky podmíněného propuštění splní. Závěrem obecné soudy uvedly, že na podmíněné propuštění není zákonný nárok, jedná se o mimořádný benefit, který přísluší jen těm nejlepším odsouzeným, a ani splnění zákonných podmínek neznamená automatické vyhovění žádosti.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů, že nesplňuje podmínku pozitivní prognózy budoucího chování ve smyslu § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (podmínku výkonu potřebné části trestu a podmínku řádného chování a plnění svých povinností stěžovatel naplnil). Poukazuje na to, že nesplnění třetí zákonné podmínky soudy dovodily ze skutečnosti, že stěžovatel má osm záznamů v rejstříku trestů, z výše uloženého trestu a z výše způsobené škody (na kterou doposud nebylo nic uhrazeno), což jsou všechno okolnosti vztahující se k jeho odsouzení a nestanoví nic o míře stěžovatelovy resocializace. Obecné soudy dle stěžovatele porušily nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/18, neboť stěžovatel naplňuje všechny podmínky, které Ústavní soud vymezil pro podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu, jeho žádosti však nebylo vyhověno.    



IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.02.2021 09:00 do: 09.02.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3076/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020 č. j. 30 Cdo 1877/2020-183, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2020 č. j. 11 Co 369/2019-119 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. května 2019 č. j. 31 C 1/2018-85
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu, odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
Označení navrhovatelů:  Česká republika - Ministerstvo financí
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o povinnosti České republiky - Ministerstva financí (stěžovatelky) zaslat Zdeňku Šarapatkovi (vedlejšímu účastníkovi) omluvu následujícího znění: „Dne 16. 11. 2017 uvedl prezident České republiky Ing. Miloš Zeman v rámci televizního pořadu s názvem ‚Týden s prezidentem‘ vysílaný na televizní stanici TV Barrandov následující tvrzení: ‚Zdeněk Šarapatka je člověk, který kdysi pracoval, teď nevím, jestli v Lidovém domě nebo Úřadu vlády, už je to hrozně dávno, ale  vím,  že  jsem ho  vyhodil pro neschopnost.‘ PaedDr. Zdeněk Šarapatka, Ph.D., nebyl Úřadem vlády České republiky vyhozen pro neschopnost, neboť jeho pracovní poměr byl v daném případě rozvázán dne 9. 10. 2000 dohodou uzavřenou mezi PaedDr. Zdeňkem Šarapatkou, Ph.D., a Úřadem vlády České republiky, a to z iniciativy PaedDr. Zdeňka Šarapatky, Ph.D. Česká republika se za tento dehonestující výrok omlouvá.“ Obvodní soud uvedl, že pořad Týden s prezidentem je prezentován jako exkluzivní rozhovor s prezidentem České republiky, který v něm promlouvá k veřejnosti. S výkonem funkce prezidenta je spojena realizace celé škály aktivit. S ohledem na ústavní zakotvení postavení prezidenta jako součásti moci výkonné je třeba realizaci i těchto úloh (s výjimkou případného excesu) hodnotit jako výkon pravomoci státního orgánu. Posuzovaný výrok vykazoval podle obvodního soudu místní, časový i věcný vztah k činnosti prezidenta. Pronesený výrok byl nepravdivý, neboť pracovní poměr vedlejšího účastníka na Úřadu vlády skončil v roce 2000 dohodou o jeho rozvázání. Posuzovaný výrok tak obvodní soud vyhodnotil jako nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu ve výroku o omluvě napadeným rozsudkem potvrdil. V odůvodnění uvedl, že kromě výkonu státní moci výslovně upraveného v Ústavě je s funkcí prezidenta spojena i realizace celé škály aktivit, jimiž je tato funkce dotvářena a jež je třeba posuzovat jako výkon jeho pravomoci, byť nemají přímý vliv na práva a povinnosti. I veřejný politický projev tak městský soud považoval za výkon pravomoci a za úřední postup zakládající odpovědnost podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., takže posuzované vystoupení prezidenta nebylo soukromým vystoupením Miloše Zemana. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením, proti němuž směřuje ústavní stížnost. V odůvodnění uvedl, že stát podle § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá za újmu způsobenou státními orgány a jinými subjekty při výkonu jejich pravomoci, a že odpovědnost za vzniklou újmu se přičítá státu tehdy, když „konkrétní jednající fyzická osoba jedná v rámci pověřením vymezené činnosti státního orgánu“, a naopak při excesu z tohoto rámce postihují občanskoprávní sankce přímo danou fyzickou osobou. Podle čl. 54 odst. 3 Ústavy není prezident republiky z výkonu své funkce odpovědný. To však neznamená, že by v soukromoprávních vztazích neexistoval subjekt odpovědný za újmu, kterou způsobil prezident republiky při výkonu své funkce. S výkonem funkce prezidenta republiky je spojena i řada aktivit reprezentačního, ceremoniálního a protokolárního rázu, při nichž se sice nezakládají práva či povinnosti, přesto je Nejvyšší soud považuje za výkon pravomoci prezidenta. Nelze uvažovat o osobní odpovědnosti prezidenta republiky za jeho výroky pronesené v souvislosti s výkonem funkce. I projev prezidenta republiky je však úředním postupem, který může založit odpovědnost státu podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud v dané souvislosti připomněl svůj rozsudek ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 30 Cdo 4704/2018, v němž uzavřel, že výroky pronesené místopředsedou vlády, které byly proneseny v diskuzním pořadu a které se týkají činnosti vlády, představují výkon státní moci, při němž se případně lze dopustit nesprávného úředního postupu. Nesprávným úředním postupem může být i situace, kdy osoba jednající za státní orgán veřejně podá nepravdivou informaci a způsobí tím újmu. V posuzované věci městský soud postupoval v souladu s tímto závěrem.

Stěžovatelka namítá, že na posuzovanou věc podle jejího názoru nedopadá zákon č. 82/1998 Sb., neboť nešlo o výkon veřejné moci. Domnívá se, že soudy pojem „výkon veřejné moci“ vykládaly ústavně nekonformně. Stěžovatelka do ústavní stížnosti převzala převážnou část odlišného stanoviska k usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 9/17 (tisková zpráva a text usnesení jsou dostupné zde: https://bit.ly/3aEiSPE ), v němž soudce Vladimír Sládeček objasnil, proč zastává názor, že o výkon funkce prezidenta republiky ve smyslu čl. 54 odst. 3 Ústavy nešlo v případě projevu při jmenování nových soudců, při dvou oficiálních setkáních prezidenta s občany, při rozhovoru pro rozhlas a v odpovědi prezidenta na dotaz čtenáře Parlamentních listů. Odlišné stanovisko popisuje, proč dané projevy představují akty, které prezident učinil jako soukromá osoba, a nikoli akty s charakterem výkonu veřejné moci. Stěžovatelka není spokojena s tím, jak se Nejvyšší soud vypořádal s tímto usnesením Ústavního soudu (Nejvyšší soud poznamenal, že se dané usnesení na posuzovanou věc nevztahuje, neboť se v něm Ústavní soud nezabýval problematikou odškodňovacího řízení). Podle stěžovatelky  se v posuzované věci žádný z obecných soudů nevypořádal se soukromoprávním charakterem projevů prezidenta republiky, jak byly popsány ve zmíněném odlišném stanovisku.


 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.02.2021 09:00 do: 10.02.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 560/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 22 Cdo 2293/2019-609, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2019 č. j. 20 Co 331/2018-581 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 26. července 2018 č. j. 8 C 192/2014-539
Stručná charakteristika:  vlastnictví - podíl
Označení navrhovatelů:  Š. P.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Předmětem řízení bylo vypořádání podílového spoluvlastnictví k souboru nemovitostí, které včetně jejich technologického zařízení slouží k užívání jako malá vodní elektrárna v katastrálním území Turnov a Bukovina u Turnova (dále jen „MVE“). Tato MVE  byla zbudována na místě původního mlýna ve 20. letech 20. století rodinou Votrubcových a po roce 1948 byla znárodněna. V rámci nápravy majetkových křivd byl v roce 1995 celý soubor předmětných nemovitostí včetně technologie MVE vydán bratrům Ing. E. a P. V., jakožto dědicům původních vlastníků, přičemž bratři V. byli podílovými spoluvlastníky MVE každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti ½. P. V. svůj spoluvlastnický podíl prodal otci vedlejšího účastníka řízení JUDr. Z. Š. Ing. E.V. spolu s JUDr. Z. Š. k zajišťování provozu MVE založili dne 12. 7. 1995 společnost VODNÍ ELEKTRÁRNA EMIL VOTRUBEC, spol. s. r. o. (nyní po změně společnost MVE Turnov s.r.o.), ve které byli společníky každý s obchodním podílem o velikosti 50 %. Tato společnost byla a je až do současnosti též držitelkou licence k provozu MVE. JUDr. Z. Š. v roce 1977 převedl svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech o velikosti id. ½ na své děti tak, že ideální spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼ daroval vedlejšímu účastníkovi řízení a zbývající id. ¼ sestře vedlejšího účastníka řízení. Ta svůj spoluvlastnický podíl darovala vedlejšímu účastníkovi řízení v roce 2014. Ing. E. V. v rámci předkupního práva nabízel prodej svého spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ vedlejšímu účastníkovi řízení, ten však o nabytí tohoto podílu za požadovanou cenu neměl zájem a odmítl jej.  Proto Ing. E. V. svůj ideální spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½  prodal na základě kupní smlouvy ze dne 25. 2. 2013 stěžovateli a jeho bratrovi M. P. za kupní cenu 15 500 000 Kč. Následně bratr stěžovatele svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech o velikosti id. ¼ daroval stěžovateli.  Pokud jde o účast stěžovatele ve společnosti provozující MVE, tato mu byla znemožněna. Vzhledem k tomu stěžovatel opakovaně žádal vedlejšího účastníka řízení o součinnost při vypovězení nájemních smluv s MVE Turnov s.r.o., jehož je vedlejší účastník jediným společníkem, a ten to odmítl, nemovitosti zůstaly v nájmu společnosti MVE Turnov s.r.o. a naprostá většina zisku z nemovitostí plynula ve prospěch této společnosti. Vedlejší účastník řízení se žalobou ze dne 13. 11. 2014 domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání veškerých nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví. Okresní soud po provedeném řízení rozsudkem podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem zrušil, předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka řízení s tím, že tento má stěžovateli zaplatit vypořádací podíl ve výši 2 887 580 Kč, a dále rozhodl o zaplacení nákladů řízení. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením podané dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustným.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví měli zájem oba spoluvlastníci, přičemž stěžovatel nabízel zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na vypořádacím podílu částku 15 000 000 Kč, zatímco vedlejší účastník řízení nabízel zaplatit stěžovateli na vypořádacím podílu částku několikanásobně nižší, a to 2 100 000 Kč. Podle názoru stěžovatele ve věci rozhodující soudy nedostatečně zohlednily ekonomickou užitnou hodnotu předmětných nemovitostí, přestože se jedná o výrobní objekty sloužící k podnikání a generování zisku, a dále stěžovatel namítal finanční nevyváženost, když nemovitosti nabyl za 15 500 000 Kč a jako vypořádací podíl obdržel pouze částku cca 2,8 milionu Kč. Stěžovatel rovněž zpochybnil kritérium údržby nemovitostí, které okresní soud přičetl k dobru vedlejšímu účastníkovi, když údržba je prováděna pouze prostřednictvím společnosti MVE Turnov s.r.o., přičemž je to tato společnost, resp. vedlejší účastník řízení jako její společník, který z provozu MVE inkasuje dlouhodobě zisk, zatímco stěžovateli plyne pouze nepřiměřeně nízké nájemné.