II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.02.2021 09:00 do: 17.02.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1564/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 č. j. 25 Cdo 860/2020-252, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2019 č. j. 18 Co 270/2019-232 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 8. 2019 č. j. 8 C 19/2018-201
Stručná charakteristika:  princip plného odškodnění - duševní útrapy, náhrada nemajetkové újmy
Označení navrhovatelů:  J. H.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl v srpnu 2014 při výkonu svého zaměstnání spočívajícího v údržbě vozovky na dálnici D8 sražen nákladním automobilem ve vlastnictví společnosti JP AUTODOPRAVA, s. r. o. V důsledku dopravní nehody utrpěl mnoho vážných zranění na celém těle, mimo jiné amputaci pravé dolní končetiny v bérci, mnohočetnou zlomeninu žeber a hrudní páteře, krvácení do mozku a poranění plic. U stěžovatele se rovněž rozvinula posttraumatická stresová porucha, depresivní reakce na polytrauma a organická kognitivní porucha. Po dopravní nehodě musel být transportován leteckou záchrannou služnou do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, kde podstoupil několik operací a byl zde téměř dva měsíce hospitalizován (od 5. 8. do 26. 9. 2014). Následná léčba a rehabilitace trvaly několik měsíců, bolesti a obtíže u stěžovatele přetrvávají do současnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byla stěžovateli proti jeho zaměstnavateli, společnosti ASKO spol., s. r. o., přiznána náhrada škody na zdraví podle příslušných ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v rozhodném znění, a to konkrétně odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění, ve výši 2 743 050 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 923 797,50 Kč od 1. 4. 2015 do zaplacení.

Okresní soud v Klatovech zamítl stěžovatelovu žalobu proti společnosti JP AUTODOPRAVA, s. r. o., na zaplacení částky 750 000 Kč z titulu zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu podle § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spočívající v duševních útrapách vzniklých porušením osobnostních práv stěžovatele. Nalézací soud konstatoval, že nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům z titulu ochrany osobnosti, přičemž není přípustné, aby se poškozený žalobou na ochranu osobnosti pokoušel nahradit či navýšit svůj nárok z titulu náhrady škody. Podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010 sp. zn. 1 Co 2/2010 (publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 56/2011, dostupný na www.nsoud.cz) právo na náhradu nemajetkové újmy a právo na náhradu škody na zdraví za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a to i podle příslušných ustanovení zákoníku práce, jsou samostatnými právními prostředky ochrany fyzické osoby, které nelze uplatňovat na základě shodných skutkových tvrzení. Nalézací soud proto uzavřel, že stěžovatel vymezil svůj nárok shodnými skutkovými tvrzeními o duševních útrapách, jež byly zohledněny již v předchozím řízení o náhradě újmy na zdraví ve formě náhrady za bolest a ztížené společenského uplatnění, přičemž stěžovatel byl za uvedené útrapy odškodněn svým zaměstnavatelem. V posuzovaném řízení ani přes poučení nalézacího soudu podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění, neoznačil žádné další útrapy nad rámec těch, které mu byly již kompenzovány. Krajský soud v Plzni následně odvolání stěžovatele zamítl a rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti tomu, že mu nebyla přiznána náhrada újmy podle § 2956 občanského zákoníku. Namítá, že neoprávněným zásahem do osobnostních práv, včetně zásahu do integrity těla, vzniká dotčené osobě právo na přiměřené zadostiučinění. Argumentace obecných soudů, že namítané duševní útrapy nejsou nové, než již byly nahrazeny z titulu újmy na zdraví, nemůže dle stěžovatele obstát, neboť byl zasažen na své tělesné integritě amputací dolní končetiny; duševní útrapy pociťuje každý den.



II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.02.2021 10:30 do: 17.02.2021 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1762/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1414/2019-997 ze dne 26. 2. 2020, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 23/2019-945 ze dne 14. 5. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 31 T 6/2015-884 ze dne 8. 1. 2019
Stručná charakteristika:  Zásada nullum crimen sine lege
Označení navrhovatelů:  R. Ch.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Krajský soud v Ostravě uznal stěžovatele vinným přečinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017 (dále jen „trestní zákoník“). Toho se měl stěžovatel dopustit tím, že jako zaměstnanec společnosti M., s. r. o. s předmětem podnikání kovoobráběčství, na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 29. 4. 2011 ve funkci technolog a seřizovač, dostatečně obeznámen s podstatou podnikatelské činnosti uvedené společnosti, jejího technického a technologického zázemí a způsobu výroky, jakož i obchodní strategie, včetně znalosti charakteru prodeje, vyskladnění zboží a smluvních partnerů, a současně jako jediný jednatel a jediný společník společnosti A., s. r. o., s předmětem podnikání obráběčství, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, která zajišťovala obchodní činnost pro společnost M., v úmyslu odebrat zboží a za dodané zboží řádně nezaplatit a neoprávněně tak pro sebe a společnost A. získat prospěch, na základě osobně, či prostřednictvím své zaměstnankyně, elektronicky realizovaných objednávek odebral v období od 30. 8. 2013 do 27. 11. 2013 od společnosti M. zboží v přesně nezjištěném množství a přesně nezjištěné ceně, převážně elektrody a trysky k autogenním nebo plazmovým hořákům, na jejichž výrobě či zajištění a vyskladnění se sám jako zaměstnanec společnosti M. spolupodílel, kdy dodané zboží bylo formálně vyfakturováno společnosti A. jedenácti fakturami se splatností 60 dnů a celkovou fakturační cenou 1 994 269,65 Kč, přičemž následně společnost A. zboží prodala dalším subjektům, které jej převodem na účet či v hotovosti uhradily, avšak společnost A., zastoupená stěžovatelem, na úkor společnosti M. fakticky odebrané zboží ani z části neuhradila a tímto jednáním získali stěžovatel a společnost A. neoprávněně prospěch. Za tento přečin krajský soud uložil stěžovateli peněžitý trest ve výměře 400 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy celkem 200 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Poškozená společnost M. byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Olomouci zamítl odvolání stěžovatele, státního zástupce a poškozené. Vrchní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu a uvedl, že stěžovatelovo jednání naplňuje všechny znaky přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 trestního zákoníku, přičemž tento trestný čin je speciálním ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Podle Nejvyššího soudu není právní kvalifikace stěžovatelova jednání, kterou zvolily nižší soudy, výstižná, neboť „nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku“ podle § 255 odst. 2 trestního zákoníku. Skutek, který je stěžovateli kladen za vinu, měl být posouzen buď jako trestný čin podvodu [dle výše škody buď dle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, nebo § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku], nebo zpronevěry [dle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku či § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku] a za určitých okolností by dle Nejvyššího soudu „nebylo vyloučeno“ spatřovat ve skutku kladeném za vinu stěžovateli ani trestný čin poškození věřitele [dle § 222 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku při způsobení značné škody]. Ve všech případech by však hrozil stěžovateli přísnější trest, takže se stěžovatel svým dovoláním dle Nejvyššího soudu v podstatě domáhá přísnějšího právního posouzení. I „nejmírnější možné správné právní posouzení tohoto skutku … by znamenalo změnu rozhodnutí soudů nižších stupňů v neprospěch obviněného“. Té podle Nejvyššího soudu brání zákaz reformationis in peius, konkretizovaný v § 265p odst. 1 a § 265s odst. 2 trestního řádu, který nedovoluje, aby nové rozhodnutí bylo pro obviněného nepříznivější, než jaké bylo původní rozhodnutí, tedy aby v jakémkoliv směru zhoršovalo jeho situaci. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je přitom nutno považovat „mimo jiné i změnu v použité právní kvalifikaci“.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, princip legality trestní represe a presumpce neviny. Porušení svých základních práv stěžovatel vyvozuje především toho, že obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání. Podle stěžovatele je neakceptovatelné, aby byl uznán vinným ze spáchání trestného činu, jehož skutkovou podstatu dle obecných soudů nenaplnil, a aby bylo rozhodnutí o vině ponecháno v platnosti jen proto, že trestní sazba jiných trestných činů, které by dle obecných soudů připadaly v úvahu, je vyšší.


 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.02.2021 11:00 do: 17.02.2021 11:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1904/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 285/2020-835 ze dne 25. 3. 2020 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 484/2018-782 ze dne 21. 2. 2019
Stručná charakteristika:  Právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  J. J.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Prostějově k pětiletému trestu odnětí svobody za zločin podvodu dle § 209 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Trestného činu se dle tohoto rozsudku dopustil tím, že třemi dílčími útoky vylákal peněžité prostředky od poškozených na základě slibu, že jim opatří a dodá automobily, což však neučinil, přičemž poškozeným nevrátil prostředky, které od nich získal, a dále pak tím, že sice opatřil vozidla, jejichž koupi slíbil, ale nepředal je poškozeným, od kterých získal prostředky na jejich nákup. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatel podal prostřednictvím svého obhájce odvolání. Mimo jiné namítl, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, jelikož nevyhověl návrhu na vypracování znaleckého posudku týkajícího se vlivu patologického hráčství na ovládací schopnosti stěžovatele. Krajský soud odvolání stěžovatele zamítl. Ohledně namítané závislosti na hazardních hrách krajský soud mimo jiné odkázal na záznamy v trestním rejstříku stěžovatele, které dle krajského soudu svědčí o zcela totožném jednání jako v posuzovaném případě. Vzhledem k promyšlené soustavné trestné činnosti krajský soud shledal, že není pochyb o tom, že stěžovatel je zcela zdravý. Proti napadenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které doplnil i zasláním kopie znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl vypracován v jiné skutkově obdobné věci stěžovatele. Podle posudku stěžovatel „dlouhodobě trpí rozvinutým syndromem tzv. patologického hráčství“. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele v neveřejném zasedání odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že přestože opakovaně upozorňoval na svoji závislost na hazardních hrách, nedošlo k vypracování  znaleckého posudku. Dále namítá, že odvolací soud se nijak nevypořádal s jeho návrhy na doplnění dokazování, což dle stěžovatele odvolacímu soudu vytkl i Nejvyšší soud. Dle stěžovatele pak pochybil i Nejvyšší soud, když ve svém usnesení nezohlednil znalecký posudek, který prokazuje stěžovatelovu závislost na hazardních hrách.