Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.02.2021 09:00 do: 22.02.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 106/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti zrušení bodu I./1. usnesení vlády ze dne 16. listopadu 2020 č. 1192, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 472/2020 Sb., bodu II. usnesení vlády ze dne 20. listopadu 2020 č. 1195, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2, vyhlášeného pod č. 471/2020 Sb., části bodu 2. usnesení vlády ze dne 20. listopadu 2020 č. 1196, o změně krizových opatření, vyhlášeného pod č. 472/2020 Sb., bodu I./1. usnesení vlády ze dne 20. listopadu 2020 č. 1201, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 477/2020 Sb., bodu I./1. usnesení vlády ze dne 22. ledna 2021 č. 57, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 23/2021 Sb., a bodu I./1. usnesení vlády ze dne 28. ledna 2021 č. 78, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 31/2021 Sb.
Stručná charakteristika: krizové opatření vlády
Označení navrhovatelů: Senátoři Parlamentu ČR
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Skupina 63 senátorů (dále jen navrhovatelka) napadla u Ústavního soudu ustanovení usnesení vlády o přijetí krizových opatření, která až na stanovené výjimky zcela zakazují maloobchodní prodej a poskytování služeb. Navrhovatelka je přesvědčena, že napadenou právní úpravou stanovené omezení maloobchodu a služeb nepřiměřeně a iracionálně zasahuje do základního práva svobodně podnikat podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod, je diskriminační, nepřiměřené a neracionální. Konkrétně navrhovatelka namítá nerovný přístup k podnikatelům dle kritéria typu zboží prodávaného v provozovnách. Vláda podle ní v napadených usneseních ani v souvislosti s jejich přijímáním nevysvětlila, proč přikročila k zákazu pro některé provozovny a proč jiné provozovny mají ze zákazu výjimku.
Téhož dne, tedy v pondělí 22. 2. 2021 v 10 hodin bude uspořádán ve Sněmovně Ústavního soudu briefing, na kterém se k odůvodnění nálezu vyjádří soudce zpravodaj věci Vojtěch Šimíček. Je vyžadována akreditace novinářů prostřednictvím emailu na adresu tiskové mluvčí Ústavního soudu: miroslava.cihalikova@usoud.cz
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.02.2021 10:00 do: 22.02.2021 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3463/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 0 Nt 20057/2020.
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: Ing. M. Š.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 byla podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality (dále jen „policejní orgán“) ze dne 19. 8. 2020. Rozhodnutí policejního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o zajištění finanční hotovosti ve výši 13 400 Kč, bylo stěžovateli doručeno 19. 8. 2020. Lhůta pro podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu ze dne 19. 8. 2020 o zajištění finanční hotovosti skončila v pondělí 24. 8. 2020. Právě v tento den byla policejnímu orgánu podána prostřednictvím obhájkyně stěžovatele blanketní stížnost se sdělením, že bude odůvodněna ve lhůtě 10 dnů poté, co bude obhájkyni stěžovatele umožněno nahlížet do spisu. Následně dne 10. 9. 2020 bylo policejnímu orgánu skutečně doručeno avizované odůvodnění stížnosti. Napadeným usnesením obvodního soudu však byla stížnost stěžovatele zamítnuta jako opožděná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím okresního soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, a to v důsledku zásadního procesního pochybení ať již ze strany orgánů činných v trestním řízení, kteří obvodnímu soudu blanketní stížnost buď nepostoupily, nebo ze strany obvodního soudu, který k včasné blanketní stížnosti nepřihlédl.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.02.2021 09:30 do: 23.02.2021 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3314/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 č. j. 26 Cdo 1203/2020-360, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019 č. j. 21 Co 96/2017-302 ve znění usnesení ze dne 15. 7. 2019 č. j. 21 Co 96/2017-319 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 9. 2016 č. j. 20 C 109/2013-207
Stručná charakteristika: Právo na svobodné jednání
Označení navrhovatelů: M. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel je od roku 2000 společníkem obchodní společnosti KOLO, s.r.o. V roce 1996 tato společnost uzavřela s Městskou částí Praha 2 smlouvu, ve které se zavázala v domě, toho času ve vlastnictví Městské části Praha 2, na vlastní náklady vybudovat dvě bytové jednotky. Městská část Praha 2 (vlastník domu) se zavázala k nově vybudovaným bytovým jednotkám uzavřít se společností KOLO, s.r.o. (stavebníkem), nájemní smlouvy a stavebník se zavázal uzavřít nájemní smlouvy se společníky, kteří jej tvořili – toho času mezi nimi stěžovatel nefiguroval. V roce 2002 došlo ke zkolaudování obou bytových jednotek, ta z nich, která měla být v konečném důsledku pronajata stěžovateli, pak byla znaleckým posudkem objednaným vlastníkem domu oceněna na 2 988 440 Kč. Téhož roku uzavřel stěžovatel, toho času již společník společnosti KOLO, s.r.o., s touto společností dohodu o narovnání, podle které ze společnosti na stěžovatele přešla pohledávka vůči vlastníkovi domu ve výši 2 988 440 Kč. Vlastník domu pak nájemní smlouvu k jedné z nově vybudovaných bytových jednotek na dobu neurčitou uzavřel přímo se stěžovatelem a jeho manželkou (nikoliv tedy již se společností KOLO, s.r.o.). V čl. 1 nájemní smlouvy se stanoví, že „výpočet nájemného je uveden v evidenčním listu, který je přílohou a nedílnou součástí této smlouvy“, tam však údaj o nájemném chybí. Podle čl. 3 této nájemní smlouvy „s ohledem na prostředky vynaložené nájemcem na vybudování bytu a jím doložené […] je nájem uhrazen nájemcem předem od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2027 formou nepeněžního plnění“. Konkrétní údaj o výši prostředků vynaložených na vybudování bytu však v nájemní smlouvě chybí. Dle pozdějšího vyjádření Městské části Praha 2 byla vložená investice stěžovatele ve výši 2 988 440 Kč pro evidenční účely rozpočítána do tzv. odbydlovaných částek měsíčního nájemného ve výši 9 961 Kč. V roce 2010 došlo k prodeji domu, jeho novým vlastníkem se stalo Bytové družstvo G. (pozn. anonymizováno - dále jen „nový vlastník domu“). Při převzetí domu nový vlastník potvrdil, že mu byla předána ústní informace, že u bytu stěžovatele je evidováno nepeněžní plnění nájemného na dobu 25 let, a to od roku 2002 v původní hodnotě 2 988 440 Kč. Později nový vlastník domu převzal i nájemní smlouvu uzavřenou se stěžovatelem a znalecký posudek o ceně pronajatého bytu. V roce 2013 podal nový vlastník domu k prvostupňovému soudu žalobu na vyklizení bytu stěžovatelem, případně bývalou manželkou a dcerou stěžovatele. Nový vlastník domu především tvrdil, že je nájemní smlouva neplatná z důvodu absence ujednání o konkrétní výši nájemného či způsobu jejího určení, a stěžovatel a další výše jmenované osoby tedy byt užívají bez řádného právního titulu. Řízení vůči bývalé manželce bylo později z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno. Prvostupňový soud o žalobě rozhodl touto ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobě vyhověl. Konstatoval totiž, že nájemní smlouva je neplatná, neboť neobsahuje údaje o výši nájemného a způsob jeho určení ve smlouvě chybí, přičemž širší okolnosti uzavření nájemní smlouvy jsou nepodstatné. Odvolací soud následně rozhodnutí prvostupňového soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Vůli smluvních stran měl totiž za jednoznačnou a na jejím základě nájemné za určitelné. Toto rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud zrušil rozsudkem, v němž jen krátce konstatoval, že výše prostředků vynaložených nájemcem na vybudování bytu „v nájemní smlouvě vyčíslena není a nevyplývá ani z dokladů, které jsou její součástí“ (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla pro svou předčasnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1103/19 ze dne 8. 4. 2019). Znovu tak o věci odvolací soud, jsa vázán právním závěrem Nejvyššího soudu, rozhodl touto ústavní stížností napadeným rozsudkem, a to tak, že rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil. Dovolání proti posledně zmíněnému rozhodnutí odvolacího soudu pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění se mimo jiné zabýval i tím, že žaloba nového vlastníka domu na vyklizení druhého z vybudovaných bytů, k němuž byla uzavřena nájemní smlouva identického znění s jinými osobami, byla pravomocně zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že v případě stěžovatele je situace jiná, neboť byt již několik let neužívá, pronajímá jej a nehradí nájemné, ani úhradu za plnění spojená s užíváním bytu.
Stěžovatel se prostřednictvím své ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, protože jimi mělo být porušeno jeho vlastnické právo ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Zejména zdůrazňuje, že uzavřel a plnil nájemní smlouvu v dobré víře v její platnost, a to i s ohledem na to, že její znění bylo navrženo veřejnoprávní korporací (Městkou částí Praha 2). Formalistickým výkladem znění nájemní smlouvy učiněným bez snahy překonat neplatnost rozumným výkladem dle stěžovatele navíc soudy zpochybnily zásadu autonomie vůle.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.02.2021 10:00 do: 23.02.2021 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2378/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020 č. j. 33 Cdo 1458/2018-597 v části, kterou rozhodl o výrocích II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2017 č. j. 25 Co 96/2016-481, 25 Co 449/2016, a výrokům II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2017 č. j. 25 Co 96/2016-481, 25 Co 449/2016
Stručná charakteristika: náklady řízení, advokátní tarif, náležitosti dovolání
Označení navrhovatelů: Bc. D. J. a V. J., oba zastoupeni JUDr. Karlem Polákem, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelé se domáhali u Okresního soudu v Kolíně po žalovaných zaplacení 2 691 730 Kč jako slevy z kupní ceny a náhrady škody. Okresní soud jedné z žalovaných ustanovil usnesením právního zástupce – advokáta, neboť splňovala předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Okresní soud žalobě stěžovatelů vyhověl výrokem I. co do 408 158,92 Kč, ve zbylé části ji výrokem II. zamítl. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů žalovaným a výrokem IV. uložil stěžovatelům společně a nerozdílně zaplatit 18 550 Kč na účet okresního soudu jako náhradu nákladů zastoupení ustanoveného zástupce žalované. Výrokem V. rozhodl o nákladech řízení státu. Usnesením okresní soud přiznal právnímu zástupci žalované odměnu ve výši 26 500 Kč. Hodnotu jednoho úkonu určil ve výši 5 000 Kč. K odvolání stěžovatelů proti uvedenému rozsudku okresního soudu (v celém rozsahu mimo jeho výrok I.) Krajský soud v Praze výrokem I. svého rozsudku částečně změnil výrok II. rozsudku okresního soudu tak, že žalobě vyhověl co do 7 260 Kč, ve zbylé části jeho napadenou část potvrdil. Výrokem II. uložil stěžovatelům zaplatit společně a nerozdílně celkem 180 174 Kč, a to zaprvé 125 854 Kč k rukám žalovaných a zadruhé 54 320 Kč na účet okresního soudu za náklady zastoupení ustanoveného právního zástupce žalované. Výrokem III. krajský soud rozhodl o nákladech řízení státu. Výrokem IV. krajský soud uložil stěžovatelům zaplatit na nákladech odvolacího řízení společně a nerozdílně zaprvé 66 671 Kč k rukám právního zástupce žalovaného a zadruhé 118 564 Kč na účet okresního soudu za náklady zastoupení ustanoveného zástupce žalované. Výši jednoho úkonu pro účely určení výše náhrady nákladů právního zastoupení žalované určil krajský soud jako 19 100 Kč pro řízení před okresním soudem, resp. 17 460 Kč pro odvolací řízení. Stěžovatelé napadli dovoláním výrok I. rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnutí okresního soudu potvrzeno, a dále jeho výroky II. a IV. o nákladech řízení. Stěžovatelé namítali, že při rozhodování ve věci samé se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení dvou otázek hmotného práva. Co do dovoláním napadených výroků o nákladech řízení stěžovatelé namítali, že krajský soud nepřihlédl k § 12a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a hodnotu jednoho úkonu nesnížil na 5 000 Kč. Formulovali přitom otázku, která dosud nebyla podle nich v praxi Nejvyššího soudu řešena: „Přihlíží se při rozhodování o náhradě nákladů řízení … spočívajících v nákladech právního zastoupení účastníka zastupovaného právním zástupcem ustanoveným soudem z řad advokátů, kterou je povinen účastník, kterému byla tato povinnost uložena, zaplatit státu na účet soudu … při výpočtu odměny za úkony provedené ustanoveným právním zástupcem … ke snížení odměny … podle § 12a [advokátního tarifu], a zejména k omezení výše odměny částkou 5 000 Kč?“ Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl. Přitom rozhodoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). K části dovolání mířící proti výroku krajského soudu ve věci samé Nejvyšší soud zaprvé uvedl, že stěžovatelé „procesně neregulérním způsobem“ uplatňují dovolací důvod, neboť jejich námitky ve skutečnosti zpochybňují zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud je jím přitom vázán a není oprávněn jej v řízení o dovolání přehodnocovat. Zadruhé, Nejvyšší soud uvedl, že jeho rozhodnutí, na které odkazují stěžovatelé jako na to, od kterého se měl krajský soud odchýlit, se skutkově od posuzované věci odlišuje. Proto dovolání v této části není přípustné. Dále Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že formulují-li stěžovatelé dovolací námitky jako nesouhlas s tím, že krajský soud „nepřihlédl“ k určitému ustanovení právního předpisu, taková formulace neodpovídá požadavkům § 237 o. s. ř. a že „ve vztahu k jiným otázkám“ stěžovatelé nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání. V mezidobí okresní soud přiznal ustanovenému právnímu zástupci 37 874,74 Kč jako odměnu za zastupování žalované. Okresní soud určil hodnotu jednoho úkonu s přihlédnutím k § 12a odst. 2 advokátního tarifu shodně s návrhem právního zástupce žalované ve výši 5 000 Kč. K odvolání právního zástupce žalované změnil krajský soud posledně uvedené usnesení okresního soudu tak, že se právnímu zástupci žalované přiznává 43 474,74 Kč. Krajský soud potvrdil výši odměny za jeden úkon právní služby, avšak zvýšil počet úkonů, na jejichž náhradu má právní zástupce žalované nárok.
Stěžovatelé zaprvé nesouhlasí s tím, jak se Nejvyšší soud v napadeném usnesení vypořádal s jejich dovoláním v části směřující proti výrokům II. a IV. v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu o nákladech řízení. Podle stěžovatelů Nejvyšší soud „hrubě zkreslil“ obsah jejich dovolání, neboť námitky ve skutečnosti neformulují toliko jako že krajský soud „nepřihlédl“ k § 12a advokátního tarifu. V dovolání výslovně formulují otázku procesního práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zadruhé, stěžovatelé namítají, že krajský soud ve výrocích II. a IV, kterými rozhodl o nákladech řízení, přiznal žalované (na účet okresního soudu) za náklady jejího ustanoveného právního zástupce násobně vyšší částku, než byla skutečně vynaložena. Krajský soud měl podle nich přihlédnout k § 12a advokátního tarifu a odměnu snížit.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.02.2021 14:00 do: 23.02.2021 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3582/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020 č. j. 11 Tvo 16/2020-3249 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. srpna 2020 sp. zn. 6 To 51/2020
Stručná charakteristika: právo na bezplatnou pomoc obhájce a právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: T. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pravomocně uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí konkrétně specifikovaných věcí a trest propadnutí finanční částky ve výši 23 400 Kč. Dne 10. 11. 2019 podal stěžovatel ke krajskému soudu návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Svůj návrh odůvodnil zejména zahájením insolvenčního řízení u krajského soudu. V návrhu na oddlužení stěžovatel doložil své výdělkové, majetkové a rodinné poměry, z nichž vyplývá, že není schopen dostát svým závazkům. Součástí návrhu je i předpokládaný propočet příjmů v následujících letech (s přihlédnutím k délce trestu odnětí svobody), přičemž lze předpokládat, že do budoucna veškeré výdělky stěžovatele poslouží k pokrytí závazků spojených s insolvenčním řízením. V době podání návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu se trestní řízení nacházelo ve stadiu odvolacího řízení před vrchním soudem, a tudíž o uvedeném nároku byl příslušný rozhodovat předseda senátu vrchního soudu. Vrchní soud rozhodl předsedou senátu dne 19. 2. 2020 usnesením tak, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu, neboť v budoucnu bude jistě mít možnost získat prostředky na uhrazení předmětného závazku. Usnesení vrchního soudu bylo na základě stížnosti stěžovatele usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020 zrušeno a vrchnímu soudu bylo uloženo, aby blíže rozvedl své úvahy ohledně budoucích schopností stěžovatele uhradit své závazky. Vrchní soud provedl ve věci další dokazování, přičemž zjistil, že stále probíhá insolvenční řízení, v němž byl zjištěn úpadek stěžovatele jako dlužníka a bylo povoleno řešení úpadku formou oddlužení. V rámci insolvenčního řízení bylo zjištěno, že nezajištěné dluhy stěžovatele činí 771 643 Kč, zajištěné dluhy činí 244 654,83 Kč. V rámci insolvenčního řízení byla dále tvrzena pohledávka stěžovatele za konkrétní fyzickou osobou ve výši 25 000 Kč, vlastnictví nemovitosti v hodnotě 280 000 Kč a očekávaný příjem stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody ve výši 4 000 Kč měsíčně. Věznice dne 2. 7. 2020 sdělila, že stěžovatel nebyl pracovně zařazen z důvodu špatné zdravotní klasifikace a s jeho pracovním zařazením se ani do budoucna nepočítá. Dále bylo zjištěno, že stěžovateli v pracovním zařazení brání spíše organizační důvody na straně věznice. Jde-li o zdravotní stav stěžovatele, byl mu diagnostikován syndrom závislosti na drogách, subjektivně stěžovatel udával bolesti bederní páteře. V květnu 2020 byl stěžovatel uznán způsobilým absolvovat kurz přípravy teplých pokrmů a byl též shledán způsobilým pro psychicky nenáročnou práci, lehkou až středně těžkou s vyloučením přenášení těžkých břemen. Vrchní soud dále zjistil, že od roku 1999 do roku 2015 byl stěžovatel zaměstnán u šesti zaměstnavatelů, opakovaně byl též veden v evidenci Úřadu práce České republiky. Na základě těchto informací se vrchní soud znovu zabýval návrhem stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, případně na obhajobu za sníženou odměnu. V odůvodnění napadeného usnesení vrchní soud poukázal zejména na zásadu, že každý je povinen plnit své závazky s důrazem na skutečnost, že nedostatek pohotových finančních prostředků není sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Vrchní soud se tedy zaměřil na tzv. majetkovou potencialitu stěžovatele v budoucnu, přičemž zdůraznil, že prekluzivní lhůta pro pohledávky z náhrad ustanoveným advokátům činí 20 let, a tudíž své úvahy vrchní soud dále vztáhl k této době. Vrchní soud konstatoval, že doba pro splnění oddlužení činí nejvýše šest let, a tudíž stěžovatel bude mít stále dostatečný časový prostor pro úhradu svého závazku z obhajoby v trestním řízení. Stěžovateli bylo v době rozhodování vrchního soudu 41 let, z čehož je zřejmé, že v prekluzivní době dvaceti let ani nedosáhne důchodového věku. Závěrem vrchní soud konstatoval, že stěžovatel je pracovně kvalifikován jako opravář zemědělských strojů, a tudíž není odkázán toliko na nekvalifikovanou práci. Pokud jde o zdravotní omezení stěžovatele, ta nejsou natolik závažná, aby mu zabránila ve výkonu práce. Vrchní soud předpokládal, že odměna a náhrada hotových výdajů budou činit přibližně 100 000 Kč. Napadeným usnesením ze dne 12. 8. 2020 vrchní soud rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu. Stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu stížností, jež byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020 jako nedůvodná zamítnuta. Usnesením krajského soudu ze dne 12. 11. 2020 byla obhájkyni stěžovatele přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 247 414,75 Kč.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že osvědčil svou nemajetnost, poukázal na probíhající insolvenční řízení a na nemožnost pracovního zařazení ve výkonu trestu odnětí svobody. Částka, která byla pravomocně vyčíslena jako odměna a náhrada hotových výdajů advokáta, značně přesahuje stěžovatelovy současné ale i budoucí majetkové poměry. Po propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody pro něj bude velmi obtížné najít zaměstnání, a spolu s absencí bydlení a rodinného zázemí bude takto stěžovatel uvržen do sociální propasti. Stěžovatel nebude za popsaných okolností mít možnost se jakkoliv vymanit z okraje společnosti.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.02.2021 09:00 do: 25.02.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 86/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 25. září 2019, č. j. 14 To 300/2019-642, a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. srpna 2019, č. j. 1 T 99/2018-632
Stručná charakteristika: náklady řízení
Označení navrhovatelů: Š. V.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Na stěžovatelku byla v dubnu 2018 podána u Okresního soudu ve Svitavách obžaloba, podle níž se měla dopustit zločinu týrání svěřené osoby. V této trestní věci byli poškozeným dvěma dětem ustanoveni ve smyslu § 51a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 30. 9. 2020 (dále jen „trestní řád“) zmocněnci, a to poškozené nezletilé dívce advokát Mgr. Petr Carda a poškozenému nezletilému chlapci advokát JUDr. Pavel Barinka. Zmocněnci poškozených soudu předložili návrhy na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů a soud usneseními ze dne 26. 6. 2019 přiznal JUDr. Cardovi částku 81 647,17 Kč a Mgr. Barinkovi částku 47 788,22 Kč. Stěžovatelka byla v této trestní věci uznána vinnou a byla pravomocně odsouzena za zločin týrání svěřené osoby (nezletilé dívky) podle § 198 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. S ohledem na tuto skutečnost bylo rozhodnuto ve smyslu § 155 odst. 5 trestního řádu tak, že stěžovatelka má uhradit státu odměnu, kterou sám stát vyplatil ustanovenému zmocněnci Mgr. Cardovi ve výši 81 647 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla shledána vinnou jednáním vůči poškozenému nezletilému chlapci, nebude soud po stěžovatelce požadovat náhradu vyplacenou zmocněnci tohoto poškozeného JUDr. Barinkovi. Stížnost stěžovatelky krajský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Povinnost odsouzené hradit náklady ustanoveného zmocněnce dovodil z § 154 a § 155 trestního řádu. Odkázal na § 155 odst. 5 trestního řádu, v němž je přímo stanoveno, že o povinnosti odsouzeného hradit státu náklady vzniklé ustanovením zmocněnce poškozenému a o jejich výši rozhoduje po právní moci rozsudku předseda senátu prvního stupně i bez návrhu. Podle názoru stížnostního soudu se jedná o ustanovení, které navazuje na § 151 trestního řádu. V ustanovení § 151 odst. 3 trestního řádu je pak uvedeno, že o výši odměny a náhrady hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila. Podle odstavce 6 téhož ustanovení se pak ustanovení odstavce 2 až 5 přiměřeně užijí na rozhodování i o výši odměny a náhradě hotových výdajů mimo jiné ustanoveného zmocněnce poškozeného. Postup soudu prvního stupně tak stížnostní soud hodnotil jako odpovídající citovaným ustanovením trestního řádu.
Stěžovatelka namítá, že k porušení jejích ústavně zaručených práv mělo dojít uložením povinnosti zaplatit státu vyplacenou odměnu ustanovenému zmocněnci bez opory v trestním řádu. Jednou ze základních zásad trestního řízení je, že jeho náklady nese stát a na obžalovaného nesmí být vytvářen ekonomický tlak, který by ho nutil rezignovat na obhajobu. Proto zákonodárce tyto náklady stanovuje paušální částkou a přesně vyjmenovává, které náklady lze obžalovanému předepsat k úhradě. Náklady na ustanoveného zmocněnce jsou jedním z mnoha nákladů trestního řízení, které nese stát a není žádný důvod právě tyto náklady separovat a zvlášť ukládat odsouzenému k úhradě. Povinnost odsouzeného nést náhradu nákladů trestního řízení vymezuje ustanovení § 152 trestního řádu. Její rozšíření nelze podle ní dovodit výkladovými metodami, které použily obecné soudy.
Pozn.: V nyní projednávaném případě I. senát Ústavního soudu, příslušný k projednání a rozhodnutí této věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4005/19 s ohledem na závažnost věci (otázka, zda může stát nárokovat úhradu nákladů vyplacených ustanovenému zmocněnci poškozeného po pravomocně odsouzeném) a s přihlédnutím k tomu, že stejná právní otázka, relevantní pro rozhodnutí této věci, může být spornou i v dalších ústavních stížnostech, o nichž budou rozhodovat jiné senáty Ústavního soudu a mohla by tak vzniknout nejednota judikatury, rozhodl usnesením ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 4005/19, o postoupení této věci k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.02.2021 09:00 do: 25.02.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2449/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 292/2019-586 ze dne 17. 6. 2020 a Městského soudu v Brně č. j. 40 Nc 11/2014-500 ze dne 25. 6. 2019
Stručná charakteristika: Překážka litispendence v řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti podle nařízení Brusel II bis
Označení navrhovatelů: B. G.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Otec (v tomto řízení stěžovatel) a matka (v tomto řízení vedlejší účastnice) vedou „spor“ ohledně rodičovské zodpovědnosti k jejich nezletilému synovi (nar. v roce 2010, v tomto řízení vedlejší účastník). Řízení bylo vedeno jak před soudy v Itálii, tak před soudy v České republice. V Itálii však bylo zahájeno o něco dříve, a proto Městský soud v Brně řízení ve věci později podaného návrhu matky přerušil s odkazem na čl. 19 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „nařízení Brusel II bis“ či „Nařízení“). Italský soud následně určil svoji příslušnost pro řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 8 nařízení Brusel II bis, podle něhož jsou soudy členského státu příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Ve věci meritorně rozhodl tak, že vyslovil pozbytí rodičovské zodpovědnosti matky a svěřil dítě do výlučné péče otce. K odvolání otce toto rozhodnutí potvrdil také italský apelační soud. Následně bylo českými soudy vydáno několik předběžných opatření upravujících styk nezletilého s otcem. Stěžovatel v řízení před Městským soudem v Brně namítal překážku litispendence, protože v Itálii stále probíhalo řízení o jeho dovolání a domníval se, že když italský soud stanovil svou příslušnost, měl by český soud naopak prohlásit svoji nepříslušnost a řízení zastavit. Místo toho však městský soud meritorně rozhodl tak, že nezletilého svěřil do péče matky a stěžovateli stanovil povinnost platit výživné. Soud dále uvedl, že jeho příslušnost vychází z čl. 8 nařízení Brusel II bis, neboť nezletilý má na území České republiky obvyklé bydliště. S přihlédnutím k čl. 23 písm. b) a ž f) Nařízení pak dospěl k závěru, že uznání rozhodnutí italských soudů by odporovalo veřejnému pořádku a především by byl ohrožen nejlepší zájem dítěte. K odvolání otce i matky Krajský soud v Brně rozhodnutí potvrdil jako věcně správné.
Stěžovatel své ústavní stížnosti zejména namítá, že české soudy rozhodly i přes jím opakovaně vznesenou námitku litispendence a nesprávný procesní postup vedl k tomu, že v této věci existují dvě protichůdná soudní rozhodnutí členských států.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.02.2021 09:00 do: 26.02.2021 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2009/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2020 č. j. 30 Co 27/2020-66
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: D. J.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl 6. 5. 2018 zastaven při řízení motorového vozidla hlídkou Policie České republiky, která u něho provedla silniční kontrolu včetně orientačního testu DrugWipe, který vyšel jako pozitivní na látku amfetamin a metamfetamin. Stěžovatel popřel, že by byl pod vlivem návykových látek a na výzvu policistů se podrobil lékařskému vyšetření moči a krve s negativním výsledkem. Během silniční kontroly byl stěžovateli zadržen řidičský průkaz podle § 118b zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Usnesením ze dne 4. 6. 2018 Magistrát hlavního města Prahy vydal záznam o usnesení, kterým rozhodl o zastavení řízení o zadržení řidičského průkazu stěžovatele, neboť v pravomocně skončeném řízení o skutku ze dne 6. 5. 2018, pro který byl uvedený řidičský průkaz zadržen, nebyl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel a věc přestupku byla záznamem o usnesení ze dne 4. 6. 2018, podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, odložena. Dne 4. 6. 2018 převzal právní zástupce stěžovatele předmětný řidičský průkaz, což značí, že stěžovatel jej neměl v držení od 6. 5. 2018 do 4. 6. 2018.
Stěžovatel v listopadu 2018 nejprve neúspěšně uplatnil u České republiky – Ministerstva dopravy (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy, jež mu byla způsobena neoprávněným zadržením řidičského průkazu. Posléze podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Zatímco obvodní soud mu částku ve výši 36 534 Kč s příslušenstvím přiznal, odvolací Městský soud v Praze žalobu zamítl. Na rozdíl od obvodního soudu totiž dospěl k závěru, že v řízení o zadržení řidičského průkazu bylo postupováno v souladu s příslušnou právní úpravou obsaženou v zákoně o silničním provozu a nejde tak o nesprávný úřední postup ve smyslu § 5 a 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti mimo jiné namítá, že byl omezen v možnosti užívat svůj majetek a vykonávat své povolání v důsledku postupu orgánů veřejné moci, a má proto nárok na náhradu za jejich postup. Stěžovatel zdůrazňuje, že se nedopustil žádného protiprávního jednání v silničním provozu, přesto mu bylo znemožněno téměř měsíc řídit motorová vozidla.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.02.2021 10:00 do: 26.02.2021 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2732/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2020 č. j. 25 Co 219/2020-219, ve znění opravného usnesení ze dne 7. září 2020 č. j. 25 Co 219/2020-227
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu, rovnost účastníků řízení
Označení navrhovatelů: P. B, zastoupen JUDr. Martou Pauerovou, advokátkou
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Obvodní soud pro Prahu 3 v řízení o návrhu matky na nahrazení souhlasu stěžovatele jako otce s přestupem druhé vedlejší účastnice do základní školy a o změně úpravy poměrů vedlejších účastnic (dále jen „nezletilé“ nebo „nezletilé dcery“) rozhodl, že přenáší svoji místní příslušnost na Okresní soud v Mělníku, kterému bude věc po právní moci tohoto usnesení postoupena (výrok I.) a dále rozhodl, že opatrovníkem nezletilých se pro účely řízení o přenesení místní příslušnosti ustanovuje Městská část Praha 3 (výrok II.). V posuzované věci matka svůj návrh na přenesení místní příslušnosti odůvodnila tím, že nezletilé se převážně zdržují v obvodu tohoto soudu, na adrese matky, kde jsou společně s ní trvale hlášeny. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že základní školu obě nezletilé navštěvují v Praze 3, druhá vedlejší účastnice však v této škole není spokojená a chtěla by přejít do základní školy v místě bydliště, tedy ve V. S ohledem na uvedené dospěl obvodní soud k závěru o důvodnosti přenesení místní příslušnosti na Okresní soud v Mělníku, neboť je to v zájmu obou nezletilých. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením uvedené usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu v tom, že při střídavé péči u obou nezletilých je v jejich zájmu, aby o návrhu matky, týkajícího se poměrů obou nezletilých rozhodoval okresní soud, přenesení místní příslušnosti je tedy v zájmu obou nezletilých. Městský soud dovodil, že s ohledem na skutečnost, že obě nezletilé byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů, lze uvažovat o místní příslušnosti jak Okresního soudu v Mělníku, tak i Obvodního soudu pro Prahu 5, kde má bydliště otec a nezletilé u něj střídavě bydlí. Obvodní soud pro Prahu 5 však ve věci nezletilých doposud nerozhodoval, okresní soud již dříve rozhodoval, spis určitou dobu vedl a s poměry nezletilých byl obeznámen.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obě nezletilé jsou od roku 2013 ve střídavé péči obou rodičů, a proto mají své bydliště u každého z nich. Obvodní soud při svém rozhodování uvedenou skutečnost zcela pominul a vycházel pouze z tvrzení matky v jejím návrhu o tom, že obě nezletilé se převážně zdržují v obvodu okresního soudu a bydlí u matky. Otec nezletilých se tak o návrhu matky na přenesení místní příslušnosti a na změnu úpravy poměrů nezletilých dověděl až z doručeného rozhodnutí obvodního soudu. Stěžovatel tak nedostal příležitost vyjádřit se k záměru soudu o přenesení místní příslušnosti na okresní soud, a zejména pak k tomu, zda je takový postup soudu v zájmu nezletilých dcer. V uvedeném postupu soudu spatřuje stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu.