III. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 22.02.2022 08:30 do: 22.02.2022 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: III. senát

Spisová značka: III. ÚS 3190/20

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151

Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.

Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, č. j. 29 NSČR 143/2018-A-154, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2018, č. j. 4 VSPH 448/2015-A-143, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, č. j. MSPH 89 INS 10291/2014-A-62

Stručná charakteristika:  Insolvenční řízení

Označení navrhovatelů:  J. Š.

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015 bylo na základě insolvenčního návrhu Ing. Josefa Sedláka, insolvenčního správce obchodní společnosti SORstav-plus, s. r. o. (dále též jen „první navrhovatelka“) a obchodní společnosti Česká obchodní a kreditní, s. r. o. (dále též jen „druhá navrhovatelka“), rozhodnuto o úpadku stěžovatele, byl mu ustanoven insolvenční správce a bylo nařízeno přezkumné jednání k přezkoumání přihlášených pohledávek. Za způsob řešení úpadku byl zvolen konkurs podle § 244 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle městského soudu bylo v řízení prokázáno, že je stěžovatel v úpadku, neboť má více věřitelů se splatnými a dosud neuhrazenými pohledávkami po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Tvrzení stěžovatele, že má za první navrhovatelkou splatné započitatelné pohledávky v částce přesahující výši jí uplatněné pohledávky, se podle městského soudu nepotvrdilo. Tvrzení, že je připraven tuto pohledávku uhradit až poté, co neuspěje se svou stížností u Evropského soudu pro lidská práva, označil městský soud za účelové a jedná se z jeho strany o svévoli, mařící uspokojení věřitelů. Proti rozhodnutí městského soudu o úpadku podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2015 potvrdil I. výrok usnesení městského soudu o úpadku stěžovatele. Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 8. 2017 zrušil usnesení vrchního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl vrchní soud tak, že potvrdil výrok usnesení městského soudu o úpadku stěžovatele. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno, že je stěžovatel v úpadku, přičemž nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 insolvenčního zákona.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatele rovněž došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky. Závěry obecných soudů považuje stěžovatel za nesprávné, neboť podle něj „soudy od počátku ignorovaly specifika … případu, především účelové jednání vedlejších účastníků a následně i JUDr. Dagmar Mixové ustanovené do funkce insolvenční správkyně dlužníka, kteří se snaží o ekonomickou likvidaci dlužníka, stejně jako opakovaně doloženou finanční situaci dlužníka, jehož majetek převyšuje pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení…“. 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 22.02.2022 08:30 do: 22.02.2022 08:45

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: IV. senát

Spisová značka: IV. ÚS 2773/20

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152

Soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.

Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2020 č. j. 3 Tdo 536/2020-2084, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. října 2019 č. j. 3 To 47/2019-1777 a rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 6. února 2019 č. j. 69 T 2/2018-1528

Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu

Označení navrhovatelů:  M. S., zastoupen advokátem JUDr. Jiřím Novákem a M. Z, zastoupen advokátem JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D.,

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně byl první stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, druhý stěžovatel zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a oba stěžovatelé přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatelé se, zjednodušeně řečeno, měli dne 8. 9. 2015 dopustit ozbrojeného loupežného přepadení zlatnictví v Uherském Hradišti. Za uvedený zločin byl první stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a druhý stěžovatel k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Oběma stěžovatelům byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené obchodní společnosti náhradu škody ve výši 37 582 Kč, druhému stěžovateli pak byla uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným Mgr. Z. T. částku ve výši 74 489 Kč, D. M. částku ve výši 316 507 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočce Olomouc a Ostrava, částku ve výši 316 182 Kč. Krajský soud dospěl k závěru o vině stěžovatelů zejména na základě pachových stop a výpovědí svědků. Odvolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci usnesením zamítl jako nedůvodná. Stěžovatelé v podaných odvoláních především namítli, že krajský soud neměl použít jako důkaz výsledky pachové identifikace. Vrchní soud však považoval závěry krajského soudu v tomto ohledu za správné s tím, že otisky pachových stop a srovnávací pachové vzorky byly zajištěny v souladu s tehdy platnou právní úpravou a vady nebyly zjištěny ani při realizaci samotné pachové identifikace. Následné dovolání stěžovatelů proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatelé se domnívají, že rozhodnutí obecných soudů porušila jejich ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a spravedlivý proces a princip presumpce neviny. Namítají, že soudy všech stupňů založily závěr o jejich vině pouze (výhradně) na pachové identifikaci, závěr o vině se však vedle pachové identifikace neopírá o žádný uzavřený řetězec nepřímých důkazů. Poukazují na četnou judikaturu Ústavního soudu, podle které se sice použití pachových stop jako nepřímého důkazu či podpůrného důkazu připouští, současně však nelze pouze z pachových stop dovodit, že se určitá osoba dopustila trestného činu, resp. je třeba, aby tento důkaz nebyl pro uznání viny důkazem jediným (např. nález ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15: https://bit.ly/3oXC5DR  či nálezy ze dne 9. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 10/2002 a ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/2008). V průběhu řízení o ústavních stížnostech stěžovatelé rovněž neúspěšně žádali o obnovu řízení.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 22.02.2022 08:50 do: 22.02.2022 09:10

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: IV. senát

Spisová značka: IV. ÚS 287/21

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152

Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.

Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2020 č. j. 28 Cdo 1484/2020-917, rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 59 Co 133/2019-856 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 7. března 2019 č. j. 7 C 157/2017-762

Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu

Označení navrhovatelů:  Arcibiskupství olomoucké

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Kroměříži zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka – evidovaná právnická osoba Arcibiskupství olomoucké - domáhala nahrazení souhlasu příspěvkové organizace Národní památkový ústav (v tomto řízení vedlejší účastnice) s uzavřením dohody o vydání jiné věci podle § 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) (dále jen „ZMV“), a to komplexu Květné zahrady v Kroměříži, sestávajícího z blíže specifikovaných nemovitých věcí, a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 110 137,50 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že nebyla splněna ani jedna z podmínek uvedených v § 7 odst. 1 ZMV, a navíc jejímu vydání brání překážka uvedená v § 8 odst. 1 písm. a) ZMV. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení ho změnil tak, že se vedlejší účastnici právo na jejich náhradu nepřiznává, a dále rozhodl, že se jí nepřiznává ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se plně s názorem okresního soudu, že sporné pozemky nejsou ve funkční souvislosti s pozemky, které byly stěžovatelce vydány, a ani nesloužily jako obydlí duchovních, neboť jím se obecně rozumí budova nebo byt, a uplatnila-li stěžovatelka v písemné výzvě jako restituční důvod, že tyto sloužily administrativním účelům, nebylo to prokázáno žádnými důkazy, a ani žádné takové důkazy stěžovatelka nenavrhovala. Nadto některé sporné pozemky, jak bylo prokázáno v řízení před okresním soudem, byly zastavěny, přičemž s dalšími spornými pozemky tvoří jeden nedělitelný funkční celek Květné zahrady. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením odmítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč.

Stěžovatelka zejména namítá, že Květná zahrada může svou kulturní, uměleckou, památkovou a turistikou funkci plnohodnotně zastávat pouze v širším celku, tedy v rámci celého komplexu, kdy její společenský význam je v současnosti zásadní, přičemž obecné soudy specifičnost až unikátnost současného předmětu sporu nereflektují. Podle stěžovatelky je třeba vyjít z dominantní funkce, a to umělecko-kulturní a památkové, přičemž hospodářskou využitelností z hlediska funkční souvislosti nutno chápat „využitelnost“ k památkově kulturním účelům.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 22.02.2022 09:10 do: 22.02.2022 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: IV. senát

Spisová značka: IV. ÚS 2393/21

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152

Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.

Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2021 č. j. 67 To 235/2021-105 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. května 2021 č. j. 3 PP 20/2021-92

Stručná charakteristika:  podmíněné propuštění

Označení navrhovatelů:  V. R.

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, uloženého mu ve věci vedené u Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, a v trvání jednoho roku, uloženého mu ve věci vedené u obvodního soudu. Po zhodnocení provedených důkazů obvodní soud shledal, že stěžovatel nesplňuje tzv. třetí podmínku podmíněného propuštění, a sice očekávání, že do budoucna povede řádný život. V odůvodnění obvodní soud poukázal na to, že na stěžovatele bylo již opakovaně působeno trestem odnětí svobody. Stěžovatel byl sedmkrát soudně trestán, přičemž z výkonu trestu odnětí svobody byl třikrát podmíněně propuštěn, navíc se po posledním podmíněném propuštění v roce 2010 dvakrát dopustil úmyslné trestné činnosti majetkového charakteru, za kterou si nyní vykonává trest odnětí svobody. Podle obvodního soudu je tedy zřejmé, že v dobách dřívějšího rozhodování o žádosti o podmíněném propuštění stěžovatel taktéž deklaroval svou vůli vést řádný život, které však opakovaně nedostál. Podle názoru obvodního soudu je nutné na odsouzeného i nadále působit výkonem trestu odnětí svobody. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, ve které namítal, že reagoval na předchozí zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění ještě větší snahou, dále má sociální jistoty ve svých dětech a nové družce, která mu zajistila stabilní práci se stabilním příjmem, navíc na něj má nynější citelný trest skutečný vliv jako varování před další trestnou činností. Městský soud v Praze tuto stížnost ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu a uvedl, že stěžovatel kontinuálně páchá trestnou činnost od roku 1991, přičemž jde o speciálního recidivistu v páchání majetkové trestné činnosti. Kromě toho přihlédl k tomu, že v minulosti bylo již dvakrát použito dobrodiní podmíněného propuštění (a jednou amnestie), a i přesto se stěžovatel poté dopouštěl další trestné činnosti. Městský soud shodně s obvodním soudem uzavřel, že podmínka presumpce řádného života do budoucna není u stěžovatele splněna. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, ze které plyne, že i při splnění stanovených podmínek je podmíněné propuštění, na které jinak není zákonný nárok, mimořádným institutem, který dává soudu možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Stěžovatel byl již dvakrát (2006 a 2010) z výkonu trestu podmíněně propuštěn, přičemž při prvním propuštění bylo rozhodnuto, že se osvědčil, ve druhém případě se na něj vztáhla amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013. Nyní je již počtvrté ve výkonu trestu odnětí svobody. Byť je na jeho některá odsouzení třeba hledět, jako by odsouzen nebyl, jde z hlediska ustálené judikatury o osobu se sklony k páchání trestné činnosti, a to kontinuálně od roku1991. Městský soud tak dospěl k závěru, že podmínka presumpce řádného života do budoucna není splněna, protože stěžovatel opakovaně selhával.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy napadenými usneseními porušily jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu, když zjištěné pozitivní skutečnosti nevyvažovaly negativní okolnosti předchozího odsouzení. Další skutečnosti v jeho prospěch pak nehodnotily vůbec. Stěžovatel namítá, že obecné soudy hodnotily trestní minulost stěžovatele izolovaně, formalisticky, bez ohledu na časové souvislosti a bez ohledu na zjevné polepšení stěžovatele, jakož i vytvořené zázemí pro život na svobodě.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 23.02.2022 09:00 do: 23.02.2022 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: III. senát

Spisová značka: III. ÚS 2934/21

Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152

Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.

Stručná charakteristika:  Lhůta k doplnění blanketní stížnosti

Označení navrhovatelů:  M. R.

Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Vnější služby, místního oddělení Letná ze dne 18. srpna 2021 bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného z trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel dne 18. 8. 2021 blanketní stížnost s tím, že ji odůvodní v přiměřené lhůtě po prostudování napadeného usnesení, poradě se svým obhájcem a prostudování trestního spisu. Současně policejní orgán požádal o nahlédnutí do spisu a byl mu k tomu stanoven termín dne 2. 9. 2021. Stížnost stěžovatele státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ústavní stížností napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou, neboť po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že policejní orgán řádně zdůvodnil zahájení trestního stíhání skutečnostmi zjištěnými při prověřování věci.

Stěžovatel shledává porušení svých práv v postupu obvodního státního zastupitelství, které nevyčkalo na doplnění podané stížnosti a ve věci předčasně rozhodlo, ačkoliv k tomu nemělo žádný legitimní důvod.