I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.03.2022 09:00 do: 01.03.2022 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 45/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2132/2020-429 ze dne 11. 11. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 243/2019-332 ze dne 30. 1. 2020
Stručná charakteristika: Soudní ochrana vlastnického práva společníka obchodní společnosti ve sporu o určení, zda tu zástavní právo je či není
Označení navrhovatelů: M. M.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka je společnicí obchodní korporace HAMMAM MARA /v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice b)/ s podílem o velikosti 50 %. Na základě zástavní smlouvy ze dne 26. 4. 2017 uzavřené mezi vedlejší účastnicí a) jako zástavním věřitelem a vedlejší účastnicí b) [jejímž tehdejším jednatelem nebyl žádný ze společníků] jako zástaízeno zástavní právo k zajištění dluhu ve výši 915 268 Kč pro vedlejší účastnici a). Zastavený pozemek, jehož součástí je rozestavěná stavba tureckých lázní, byl do společnosti vložen stěžovatelkou a představuje jediný majetek této společnosti. Stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu Brno-venkov domáhala určení, že předmětné zástavní právo na pozemku ve vlastnictví vedlejší účastnice b) specifikovaném v žalobě nevázne. Důvodem požadovaného určení bylo, že k právnímu jednání (uzavření zástavní smlouvy) nedal souhlas nejvyšší orgán obchodní korporace, zástavní právo chrání jednání rozporné s dobrými mravy a zajišťuje neexistující dluh, který není v předmětné zástavní smlouvě specifikován co do svého důvodu. Okresním soud rozsudkem ze dne 14. 8. 2019 žalobě vyhověl a určil, že na předmětném pozemku zástavní právo k zajištění daného dluhu nevázne. Předně dovodil, že stěžovatelka je věcně legitimována k podání žaloby a zároveň je dán naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavního práva, neboť je-li předmětný pozemek ve vlastnictví vedlejší účastnice b) nedůvodně zatížen zástavním právem, může požadované určení ovlivnit právní postavení stěžovatelky jako společníka vedlejší účastnice b). Stran merita věci nalézací soud dospěl k závěru, že jelikož v řízení nebylo řádně tvrzeno a prokázáno, že by vedlejší účastnice a) měla za vedlejší účastnicí b) pohledávku v příslušné výši, nemohla být platně uzavřena zástavní smlouva k zajištění sporné pohledávky. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka není aktivně věcně legitimována k podání určovací žaloby, protože není zástavní věřitelkou ani zástavní dlužnicí. Podle odvolacího soudu je nutné rozlišovat mezi právními a majetkovými (ekonomickými) poměry stěžovatelky; případné zpeněžení zástavy může nepříznivě zasáhnout majetkovou sféru stěžovatelky, neboť lze předpokládat, že bude snížena hodnota jejího obchodního podílu, ovšem do jejího právního postavení jako společníka žádným způsobem zasaženo nebude. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka tvrdí, že v judikatuře Nejvyššího soudu je otázka věcné legitimace společníka či akcionáře obchodní společnosti ve sporech o určení, zda tu právo je či není, řešena odlišným způsobem. Zatímco u zástavních smluv kromě zástavního věřitele a dlužníka údajně nemohou být právní poměry jiné osoby dotčeny, v případě jiných právních jednání (např. kupní smlouvy či nájemní smlouvy) se věcná legitimace společníku či akcionáři přiznává (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 302/2011 ze dne 27. 11. 2012 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3469/2009 ze dne 31. 5. 2011). Stěžovatelka dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 212/2019 ze dne 18. 6. 2019, ve kterém byla připuštěna aktivní legitimace insolvenčnímu správci ve věci určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem. Podle stěžovatelky má zástavní právo k majetku společnosti pro postavení společníka závažnější dopad než nájem či prodej části podniku; Nejvyšší soud se k otázce rozpornosti rozhodovací praxe nevyjádřil a dostatečně neodůvodnil, v čem má spočívat rozdílnost právního postavení společníka či akcionáře v daných sporech o určení.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.03.2022 09:00 do: 01.03.2022 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2155/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2021 č. j. 16 Co 178/2021-226
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: Bílé Karpaty, s.r.o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Vedlejší účastníci se žalobou domáhali, aby Obvodní soud pro Prahu 10 vydal rozsudek jednak o tom, že postoupení pohledávky ve výši 625 523 Kč za obcí Holubice učiněné na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. 9. 2018 uzavřené mezi obchodní společností Highest Investment, a. s., a stěžovatelkou - obchodní společností Bílé Karpaty, s.r.o., je vůči vedlejším účastníkům právně neúčinné, jednak aby uložil stěžovatelce povinnost vydat vedlejším účastníkům prospěch, který získala v důsledku postoupení pohledávky ve výši 625 523 Kč, a nahradila jim náklady řízení. Na základě výzvy obvodního soudu vedlejší účastníci upřesnili žalobní návrh a navrhli vydání rozsudku, kterým by bylo vysloveno, že postoupení uvedené pohledávky je vůči nim právně neúčinné, a pro případ, že by bylo v průběhu řízení prokázáno, že došlo ve specifikovaném období ke snížení postižené pohledávky nebo k jejímu zániku v důsledku plnění poddlužníka stěžovatelce, aby bylo vysloveno, že postoupení předmětné pohledávky je vůči nim právně neúčinné a že stěžovatelka je povinna vydat vedlejším účastníkům plnění ve výši 625 523 Kč, které získala v důsledku postoupení pohledávky. Obvodní soud žalobu vedlejších účastníků o určení neúčinnosti smlouvy zamítl (I. výrok), zamítl i žalobu o zaplacení částky 625 523 Kč (II. výrok) a uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 96 186,40 Kč (III. výrok). Zamítnutí žaloby odůvodnil zjištěním, že vedlejší účastníci nedostáli své povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti (v souladu s poučením poskytnutým jim soudem) a neunesli břemeno tvrzení, že postupitelka měla úmysl zkrátit jejich nároky, že stěžovatelce byl tento úmysl znám, že předmětný úkon vedl ke zmenšení majetku dlužníka, a to má za následek, že vedlejší účastníci nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z jeho majetku. Výrok III. o nákladech řízení odůvodnil obvodní soud odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s ohledem na úspěch stěžovatelky ve sporu. Soudem určená výše náhrady nákladů řízení 96 186,40 Kč představuje soudní poplatek 2 000 Kč a náklady na zastoupení advokátem, které tvoří odměna počítaná z tarifu 625 523 Kč, hotové výdaje a 21 % DPH, přičemž obvodní soud přiznal odměnu za 7 úkonů právní služby po 10 820 Kč. Proti III. výroku rozsudku obvodního soudu podali vedlejší účastníci odvolání a navrhli jeho změnu tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 13 068 Kč. Namítli, mimo jiné, že obvodní soud nesprávně zahrnul do náhrady nákladů řízení soudní poplatek ze žaloby 2 000 Kč, dále že obvodní soud nesprávně vyšel z tarifu 625 523 Kč, ač měl postupovat podle § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a vyjít z tarifní hodnoty 10 000 Kč, neboť předmětem řízení bylo určení relativní neúčinnosti právního jednání. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením změnil III. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 12 160,50 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (I. výrok), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč (II. výrok). Městský soud považoval námitku týkající se tarifní hodnoty, ze které má být odměna určena, za důvodnou, protože předmětem řízení bylo právo vedlejších účastníků dovolat se neúčinnosti smlouvy, která podle nich zkracovala uspokojení jejich pohledávky, což je právo, jehož hodnota není sama o sobě vyjádřitelná ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Městský soud dodal, že obdobně, je-li například předmětem řízení právo dovolat se neúčinnosti smlouvy o darování nemovitosti, též není tarifní hodnota určována cenou nemovitosti. Vedlejší účastníci sice zformulovali svůj požadavek do dvou výroků, a to určovacího a výroku na vydání plnění, ovšem druhý výrok na plnění podle městského soudu představuje faktickou realizaci neúčinnosti právního jednání v podobě vydání nabytého plnění (§ 595 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Městský soud shrnul, že předmět řízení byl jeden, bylo jím právo vedlejších účastníků dovolat se neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky, k tomuto právu se také stěžovatelka v řízení vyjadřovala, k tomuto bylo vedeno dokazování (především k úmyslu dlužníka zkrátit vedlejší účastníky jako věřitele a vědomosti druhé strany o tomto úmyslu) a o něm obvodní soud zamítavě rozhodl primárně s odůvodněním, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nebyl prokázán. Stěžovatelce tak náleží náhrada nákladů řízení za šest úkonů právní služby. Správná výše náhrady nákladů řízení činí celkem 12 160,50 Kč a představuje ji odměna za pět úkonů právní služby po 1 500 Kč a za jeden úkon právní služby po 750 Kč, šest režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21 % DPH. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť vedlejší účastníci byli v odvolacím řízení úspěšní.
Stěžovatelka nesouhlasí s určením výše nákladů řízení s využitím tarifní hodnoty podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, odůvodněným tím, že ve sporu šlo o nárok penězi neocenitelný. Takový výklad není podle stěžovatelky správný a jeho aplikace zakládá porušení ústavně zaručených práv, neboť stěžovatelce bylo upřeno právo na přiznání řádné náhrady nákladů řízení, a tedy právo na soudní ochranu, dále právo na nabývání majetku, jakož i právo na zastoupení v soudním řízení. Podle stěžovatelky jí musí náležet náhrada ve výši 10 820 Kč za jeden úkon právní služby, neboť hodnota plnění činí 625 523 Kč, jde tedy o plnění, které je možné penězi ocenit podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.03.2022 09:30 do: 01.03.2022 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2404/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2021 č. j. 30 Cdo 3922/2020-181, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2020 č. j. 53 Co 97/2020-151, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. prosince 2019 č. j. 18 C 52/2015-141, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019 č. j. 30 Cdo 1838/2017-125, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2016 č. j. 53 Co 205/2016-77 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. února 2016 č. j. 18 C 52/2015-40, ve znění opravného usnesení ze dne 1. prosince 2016 č. j. 18 C 52/2015-81
Stručná charakteristika: právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem
Označení navrhovatelů: Ing. J. J.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal po České republice – Ministerstvu financí (vedlejší účastnici) finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky odvolacího řízení vedeným před Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu. Uváděl, že dne 23. 1. 2006 podal žádost o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve výši 14 773 Kč na daň z příjmů fyzických osob za rok 2005. Celková délka odvolacího řízení ovšem v této věci činila 6 let, 9 měsíců a 9 dnů. Obvodní soud napadeným rozsudkem konstatoval porušení stěžovatelova práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů (I. výrok), zamítl žalobu stěžovatelovu žalobu v části, kterou se domáhal přiznání peněžní náhrady ve výši 86 250 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Na základě odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poté Nejvyšší soud napadeným rozsudkem oba rozsudky zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu se závazným právním názorem, že daňové řízení není řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do úvahy tak připadá pouze odškodnění za nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věta druhá nebo třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Podle Nejvyššího soudu jde o skutkově samostatné nároky, které vycházejí jednak z délky odvolacího řízení před finančním ředitelstvím a jednak z délky navazujícího řízení před správními soudy. V další fázi řízení obvodní soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, podle kterého bylo mimo jiné nezbytné, aby stěžovatel konkrétně vymezil jednotlivé průtahy a určil, jakou částku z celkové sumy 86 250 Kč požaduje za konkrétní průtah (porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonné nebo v přiměřené lhůtě ve správním řízení a řízení před správními soudy), vyzval stěžovatele k odstranění vad žaloby a současně poučil, jak má vady odstranit s tím, že neučiní-li tak, bude jeho žaloba odmítnuta. Jelikož stěžovatel ani k výzvě obvodního soudu nedoplnil tvrzení, u kterých z výše uvedených rozhodnutí shledává průtahy a jakou částku za takový průtah požaduje, zůstala žaloba neprojednatelná, a obvodní soud ji napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). K odvolání stěžovatele městský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Stěžovatelova žaloba i přes výzvu obvodního soudu neměla v souladu se závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu náležitosti řádného žalobního návrhu z důvodu jeho neúplnosti a neurčitosti. Obvodní soud proto podle městského soudu správně vyzval stěžovatele k doplnění žaloby, avšak stěžovatel tento nedostatek žaloby neodstranil. Ani po doplnění žaloby tak nebylo zřejmé, jakou částku stěžovatel požaduje za každé jednotlivé porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené nebo v přiměřené lhůtě, když stěžovatel nadále setrvával na nesprávné koncepci svého nároku jako celistvého nároku spadajícího pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20 (https://bit.ly/35psxdW 
), vydanému v mezidobí, Nejvyšší soud dodal, že právo na projednání věci v přiměřené době (které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny) mají jak účastníci správního řízení, na nějž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tak účastníci řízení, u nichž se řízení dotýká některého ze základních práv nebo svobod. Předmětem posuzovaného řízení před finančním ředitelstvím však podle Nejvyššího soudu ve věci stěžovatele nebylo žádné základní právo nebo svoboda zaručené Ústavou nebo Listinou. V řízení před finančním ředitelstvím bylo rozhodováno toliko o stěžovatelem požadovaném převedení přeplatku na DPH ve výši 14 773 Kč na daň z příjmů fyzických osob.
Stěžovatel se prostřednictvím své ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.03.2022 13:00 do: 01.03.2022 13:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2600/20
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2020 č. j. 21 Cdo 4159/2019–336, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2019 č. j. 30 Co 45/2019-286 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. srpna 2018 č. j. 17 C 56/2014-245
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: J. P., zast. JUDr. Klárou Long Slámovou, sídlem Praha 4
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Česká republika - Česká obchodní inspekce (v tomto řízení vedlejší účastnice) se žalobou domáhala, aby soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit jí částku 1 310 061 Kč představující náhradu škody, za kterou stěžovatelka, jako bývala zaměstnankyně vedlejší účastnice na pracovním místě ústřední ředitelky, odpovídala. Stěžovatelka měla vedlejší účastnici způsobit škodu tím, že bezprostředně po svém jmenování do funkce dala výpověď pro nadbytečnost několika vedoucím zaměstnancům, přičemž jedna z těchto výpovědí byla určena za neplatnou a vedlejší účastnice byla povinna na základě soudních rozhodnutí vyplatit náhrady platu spolu s úroky z prodlení a nahradit náklady soudních řízení. Následně vzala vedlejší účastnice žalobu částečně zpět a nadále požadovala pouze uhrazení čtyř a půlnásobku průměrného platu stěžovatelky. V odůvodnění obvodní soud uvedl, že stěžovatelka porušila pracovní povinnosti, konkrétně § 301 písm. d) a § 52 písm. c) zákoníku práce, když rozhodla o organizační změně, a především samotnou výpovědí, která byla vůči zaměstnanci zcela účelová, ve snaze ho nahradit jinou osobou, která následně vykonávala stejnou agendu. O nesplnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce bylo pravomocně rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 23 C 163/2009, když byla výpověď určena za neplatnou. Obvodní soud dále uvedl, že ke škodě na majetku vedlejší účastnice by nedošlo, kdyby nemusela vynaložit náklady na náhradu platu zaměstnance. Obvodní soud proto považuje za jedinou příčinu vzniku škody rozhodnutí stěžovatelky o organizační změně a neplatnou výpověď. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. V odůvodnění uvedl, že nárok vedlejší účastnice není promlčený, protože okamžikem výpovědi nedošlo ke vzniku škody. K tomu podle městského soudu došlo až vznikem povinnosti vedlejší účastnice nahradit mzdu zaměstnanci. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, neboť považoval rozhodnutí městského soudu za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do jejích ústavně chráněných základních práv a svobod. Dle stěžovatelky měly obecné soudy spojit další blíže neurčená řízení, která probíhají mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Stěžovatelka je přesvědčena, že ke spojení existovaly důvody, a uvádí, že obecné soudy se její argumentací dostatečně nezabývaly. Dále stěžovatelka uvádí, že zejména obvodní soud nesprávně uplatnil své moderační právo a že jí nebylo umožněno s vedlejší účastnicí o náhradě škody jednat. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že soudy postupovaly nesprávně při určování běhu promlčecí lhůty. Stěžovatelka též zpochybňuje své výlučné zavinění způsobené škody.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.03.2022 14:00 do: 01.03.2022 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2289/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: o ústavní stížnosti proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. května 2021 č. j. 13 To 64/2021-955 a Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. října 2020 č. j. 12 T 30/2019-732
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu - hrazení nákladů ustanoveného obhájce
Označení navrhovatelů: K. R.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel vystupoval jako ustanovený obhájce v trestním řízení. Po jeho skončení mu Okresní soud v Pardubicích I. výrokem usnesení přiznal odměnu ve výši 22 080 Kč. Co do (dále požadované) částky ve výši 3 680 Kč okresní soud II. výrokem téhož usnesení odměnu nepřiznal. Okresní soud uvedl, že stěžovatel požadoval ve vyúčtování proplatit dvě odměny ve výši 1 840 Kč za nahlížení do spisu, která proběhla na Policii České republiky v Pardubicích dne 24. 4. 2019 v čase 9:00 až 9:55 hod. a u okresního soudu dne 6. 8. 2019 v čase 13:55 až 14:50 hod. Okresní soud stěžovateli tyto odměny nepřiznal, neboť vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neupravuje úkon právní služby spočívající ve studiu spisu v průběhu vyšetřování nebo v řízení před soudem. Podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu lze nárokovat pouze odměnu za studium spisu při skončení vyšetřování, která byla stěžovateli přiznána za prostudování spisu dne 28. 5. 2019. Stěžovatelovu stížnost Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením zamítl. Krajský soud konstatoval, že s ohledem na jednoznačné časové vymezení pojmu prostudování spisu je přinejmenším velmi diskutabilní použití § 11 odst. 3 advokátního tarifu. Dále advokátní tarif upravuje odměnu za účast při vyšetřovacích úkonech v přípravném řízení, a to za každé započaté dvě hodiny [§ 11 odst. 1 písm. e)]. Krajský soud uvedl, že v dané věci nepřesáhla doba vykonané práce stěžovatele dvě hodiny (55 minut za studium spisu a 9 minut výslechu obviněné od 10:08 do 10:17 hod.). Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu není v rozporu se smyslem a účelem advokátního tarifu. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nadto výslovně upravuje doručení obžaloby obhájci soudem (§ 196) a stanoví lhůtu k přípravě na hlavní líčení (§ 198 odst. 1). Proto není podle krajského soudu v rozporu se zákonem, jestliže okresní soud stěžovateli nepřiznal odměnu za nahlížení do spisu dne 6. 8. 2019.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména uvádí, že se domáhá změny rozhodování obecných soudů v posuzování dalšího nahlížení do spisů jako (ne)fakturovatelného úkonu právní služby – tedy nahlížení do spisů, které se nekoná pouze při skončení vyšetřování. Jelikož ve věci, v níž stěžovatel vystupoval jako obhájce, uběhla podle jeho slov delší doba od okamžiku seznámení se spisem po ukončení vyšetřování, považoval v zájmu řádného výkonu obhajoby za účelné seznámit se s aktuálním obsahem spisu včetně změn a novot, které nastaly od ukončení vyšetřování do doby, kdy se soudy chystaly věc projednat. Stěžovatel má za to, že na takové případy je namístě použít § 11 odst. 3 advokátního tarifu a na jeho základě další nahlížení do spisu odměnit podle § 11 odst. 1 písm. f) téže vyhlášky. Stěžovatel připomněl nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 3906/17 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3s85Vr0 ), na nějž byl údajně krajský soud stěžovatelem upozorněn, nicméně jej nevzal na zřetel.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.03.2022 11:00 do: 02.03.2022 11:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1365/21
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 5. 2020, č. j. 6 T 68/2018-645, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020, č. j. 9 To 173/2020-692, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2021, č. j. 3 Tdo 1389/2020-740
Stručná charakteristika: Právo na soudní ochranu při vrácení věci odvolacím soudem v trestním řízení
Označení navrhovatelů: J. J., zast. advokátem JUDr. Petrem Holubičkou
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, v němž na něj byla podána obžaloba pro tři skutky. Nejprve byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře obžaloby zproštěn. Krajský soud v Praze však následně k odvolání státní zástupkyně toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Poté stěžovatele svým v pořadí druhým rozsudkem opět obžaloby zprostil. Státní zástupkyně opětovně napadla toto rozhodnutí odvoláním, kterému krajský soud vyhověl. Okresní soud svým v pořadí třetím rozsudkem sloučil skutky 2 a 3, a uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinů ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, za něž jej odsoudil dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil dle § 81 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu v délce jednoho roku. Dle § 228 odst. 1 trestního řádu rovněž okresní soud stěžovateli uložil zaplatit poškozené na náhradě škody částku 5 000 Kč a se zbytkem jejího nároku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních dle § 229 odst. 2 trestního řádu. Současně usnesením ze dne 30. 10. 2019, č. j. 6 T 68/2018-588 (dále jen „usnesení okresního soudu“), okresní soud rozhodl o skutku 1 tak, že dle § 222 odst. 2 trestního řádu trestní věc postoupil Městskému úřadu v Kutné Hoře k možnému projednání jako přestupku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání a v jeho neprospěch tak učinila i státní zástupkyně. Na podkladě druhého zmíněného odvolání krajský soud rozsudek okresního soudu opět zrušil a vrátil věc okresnímu soudu. Proti usnesení okresního soudu podala v neprospěch stěžovatele státní zástupkyně stížnost, na jejímž podkladě krajský soud toto usnesení zrušil a uložil okresnímu soudu, aby o věci znovu rozhodl. Nynější ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud shledal, že stěžovatel se dopustil všech předmětných skutků a uznal jej vinným ze spáchání přečinu neoprávněného užívání cizí věci dle § 207 odst. 1 trestního zákoníku, ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 trestního zákoníku, nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pro které jej odsoudil dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu dle § 43 odst. 1 trestního zákoníku v délce deseti měsíců, jehož výkon dle § 81 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce jednoho roku. Dle § 228 odst. 1 trestního řádu pak uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozené náhradu škody ve výši 16 000 Kč. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolání, na jehož podkladě krajský soud rozhodl svým nyní napadeným rozsudkem tak, že při nezměněných výrocích o vině a trestu uložil stěžovateli dle § 228 odst. 1 trestního řádu povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 5 000 Kč a dle § 229 odst. 2 trestního řádu ji se zbytkem jejího nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel napadal tento rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel se prostřednictvím své ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Proti napadeným rozhodnutím stěžovatel namítá nezákonné zasahování krajského soudu do hodnocení důkazů okresním soudem, porušení zásady in dubio pro reo a neprovedení klíčových důkazů.