IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.12.2025 08:30 do: 03.12.2025 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1374/25
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2025 č. j. 6 Tdo 1118/2024-1030, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2024 č. j. 7 To 49/2024-959 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024 sp. zn. 6 T 3/2024
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: A. G.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Krajský soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem vraždy ve stadiu pokusu a uložil mu trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu stanovil trest propadnutí věci a uložil trest vyhoštění z České republiky na dobu deseti let. Rovněž rozhodl o náhradě nemajetkové újmy poškozeného. Stěžovatel měl v ubytovacím zařízení, v reakci na předchozí fyzický střet s poškozeným, uchopit kuchyňský nůž a s úmyslem usmrtit poškozeného jej pobodat. Tím došlo u poškozeného k následkům projevujícím se centrální poruchou řeči a částečným ochrnutím pravé poloviny těla trvajícím v době rozhodnutí soudu. Stěžovatelovo odvolání Vrchní soud v Praze napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud stěžovatelově dovolání nevyhověl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že jeho odsouzení pro zvlášť závažný zločin vraždy ve stadiu pokusu spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a jeho neústavním právním hodnocení. Stěžovatel brojí mimo jiné proti závěrům trestních soudů, podle kterých skutek nemohl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a trestního zákoníku. Zdůrazňuje, že šlo o potyčku mezi dvěma, možná třemi obyvateli ubytovny, při níž použil nůž proti útočníkovi, přičemž byl sám zraněn a utrpěl i otřes mozku. Tyto skutečnosti měly vést orgány samotné k závěru o jeho obraně před útokem poškozeného. Obecné soudy nedržely zásadu presumpce neviny a z ní se odvíjejícího pravidla in dubio pro reo, když posuzovaly situaci typu „tvrzení proti tvrzení“.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.12.2025 09:00 do: 03.12.2025 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 31/24
Jednací místnost: sněmovna
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Milan Hulmák Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Návrh na zrušení § 41 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
Stručná charakteristika: Pracovní poměr, zákaz nucené práce
Označení navrhovatelů: Nejvyšší soud
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Nejvyšší soud (navrhovatel) se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení § 41 odst. 3 zákoníku práce. Namítá, že soukromé právo (pracovněprávní vztahy nevyjímaje) je ovládáno zásadou autonomie vůle, přičemž jedinou výjimkou v pracovněprávních předpisech je § 41 odst. 3 zákoníku práce. Toto ustanovení totiž umožňuje převést zaměstnance i bez jeho souhlasu na jiný druh práce, než který byl sjednán v pracovní smlouvě. Podstata převedení na jinou práci spočívá v jednostranném právním jednání zaměstnavatele, majícím za následek změnu obsahu pracovního poměru (resp. sjednaného druhu práce). Úprava proto koliduje s právem na svobodnou volbu povolání a právem nebýt podroben otroctví, nevolnictví a nuceným pracím a službám.
Podle § 41 odst. 3 zákoníku práce: „Není-li možné dosáhnout účelu převedení podle odstavců 1 a 2 převedením zaměstnance v rámci pracovní smlouvy, může ho zaměstnavatel převést v těchto případech i na práci jiného druhu, než byl sjednán v pracovní smlouvě, a to i kdyby s tím zaměstnanec nesouhlasil.“ S napadeným ustanovením úzce souvisí § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, podle něhož je zaměstnavatel povinen převést zaměstnance na jinou práci, pokud zaměstnanec nesmí podle lékařského posudku nebo rozhodnutí správního orgánu, jež lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci mj. pro pracovní úraz.
Navrhovatel nepopírá, že právní úprava převedení na jinou práci obsažená v § 41 odst. 1 a 2 zákoníku práce sleduje legitimní cíl a v některých případech (byť zdaleka ne ve všech) je sledována přímo ochrana některého z ústavně zaručených základních práv zaměstnance (např. práva zaměstnanců na uspokojivé pracovní podmínky nebo práva na ochranu zdraví). Účelu sledovaného touto právní úpravou však lze podle navrhovatele dosáhnout i bez tak zásadního zásahu zákazu nucených prací a práva na svobodnou volbu povolání, jakým je možnost zaměstnavatele převést zaměstnance na práci jiného druhu bez jeho souhlasu, zakotvenou v § 41 odst. 3 zákoníku práce.