Ústavní soud TZ 1/26
Stěžovatel byl v roce 2017 odsouzen k peněžitému trestu ve výši 1 000 000 Kč. Krajský soud v roce 2023 rozhodl, že část neuhrazeného peněžitého trestu (tehdy 700 000 Kč) se přeměňuje v náhradní trest odnětí svobody v trvání 511 dní. Stěžovatel následně ještě dvakrát uhradil část trestu. Krajský soud v roce 2024 rozhodl, že zbývající část trestu (550 000 Kč) se přeměňuje v náhradní trest odnětí svobody v trvání 401 dní. Na základě stížnosti stěžovatele vrchní soud zrušil usnesení krajského soudu a sám nově rozhodl, že stěžovateli se nařizuje výkon části náhradního trestu ve výměře 343 dní, neboť po rozhodnutí krajského soudu stěžovatel uhradil dalších 20 000 Kč. (Podle vrchního soudu pak dále nebyly splněny podmínky pro to, aby peněžitý trest byl přeměněn na trest obecně prospěšných prací).
Poté, co stěžovatel uhradil dalších 20 000 Kč, rozhodl nově krajský soud, že stěžovateli se nařizuje výkon poměrné části náhradního trestu odnětí svobody ve výměře 372 dní. Krajský soud se neztotožnil s výpočtem, jak jej v předchozím rozhodnutí provedl vrchní soud, neboť v něm uvedená délka trestu odnětí svobody zaměňuje vykonanou část peněžitého trestu s částí nevykonanou (částky 470 000 Kč a 530 000 Kč). Vrchní soud odmítl stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí s tím, že krajský soud postupoval správně, pokud nevycházel z chybného výpočtu vrchního soudu v předcházejícím rozhodnutí. To mezitím již nabylo právní moci a nešlo jej zvrátit řádnými opravnými prostředky.
Stěžovatel před Ústavním soudem zejména namítal, že obecné soudy ignorovaly pravomocné závazné rozhodnutí vrchního soudu, kterým měl vykonat náhradní trest odnětí svobody v délce 343 dní. Skutečnost, že stěžovatel zaplatil dalších 20 000 Kč, tak v podstatě zneužily ke změně rozhodnutí, v jejímž důsledku byl stěžovateli uložen o 29 dní delší trest oproti předchozímu rozhodnutí vrchního soudu.
Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Daniela Zemanová) ústavní stížnosti (zčásti) vyhověl a rozhodnutí obecných soudů zrušil. Rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Námitce, že stěžovateli mohla být část náhradního trestu přeměněna v trest obecně prospěšných prací, Ústavní soud nevyhověl. Stěžovatel se dovolával možnosti aplikace právní úpravy účinné do 30. 9. 2020 (§ 69 trestního zákoníku). Bylo podle něj možné (nebo dokonce nutné) přeměnit neuhrazený peněžitý trest v trest obecně prospěšných prací nejen u pachatelů přečinů. Svůj závěr nicméně opíral o pozdější judikaturu, ačkoliv mu trest byl udělen v roce 2017, tedy více než dva roky před vydáním dotyčného rozhodnutí. Ač je úprava § 69 trestního zákoníku v některých aspektech kritizována odbornou veřejností, odborná literatura představuje z právního hlediska nezávazné zdroje, které nemohou založit žádné legitimní očekávání účastníků řízení. Ústavní soud nicméně zdůraznil, že stav rozdvojeného výkladu je obecně neudržitelný a bude úkolem obecných soudů (zejména Nejvyššího soudu) zajistit jeho sjednocení.
Ústavní soud však vyhověl námitce závaznosti předchozího rozhodnutí o nařízení náhradního trestu. Stěžovateli soudy uložily trest v neústavním rozsahu. V usnesení vrchního soudu došlo nejprve k mylnému výpočtu délky náhradního trestu tak, že byl pro stěžovatele v závěru mírnější, než měl být. Poté, co stěžovatel uhradil další část peněžitého trestu, provedl krajský soud výpočet nový – aniž by přitom jakkoliv reflektoval předchozí rozhodnutí vrchního soudu. Krajský soud sice provedl nově aritmeticky „správný“ výpočet přeměny denních sazeb, tím ale došlo ke zpřísnění náhradního trestu o 29 dní ve srovnání s jeho výší stanovenou předchozím rozhodnutím vrchního soudu. Takový postup je však ústavně nepřípustný.
Ústavní soud se neztotožnil s vysvětlením obecných soudů, že krajský soud nebyl předchozím stanovením výše trestu nijak limitován a vázán při novém rozhodování. Takový postup je totiž v rozporu hned se dvěma ústavními principy. Prvním je princip právní jistoty a závaznosti pravomocných soudních rozhodnutí, v trestním právu navíc posílen o přísně aplikované záruky zásady legality.
V posuzované věci není zřejmé, jak vrchní soud dospěl k tomu, že jeho předchozí rozhodnutí nebylo pro krajský soud závazné. Šlo o pravomocné závazné rozhodnutí, jak vrchní soud ostatně opakovaně sám uvedl. Podle Ústavního soudu jde bezpochyby typově o závazné rozhodnutí, které je obvykle podkladem pro další závažné úkony orgánů činných v trestním řízení, například pro pokyn policii (věznici) o dodání (přijetí) stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, pro nařízení výkonu trestu či k příkazu k propuštění stěžovatele na svobodu. Právě rozhodnutí podle § 344 trestního řádu je rozhodnutím, které odsouzenému stanovuje konkrétní délku výkonu trestu odnětí svobody. Nelze na něj tedy nahlížet jako na informativní přípis, jehož obsah (stanovující délku omezení osobní svobody) je „jakýmsi“ doporučením, které lze následně ignorovat a přepočítat. Podle Ústavního soudu nelze pominout konstitutivní právní akt, který nepozbyl právní účinky a legitimizuje konkrétní výkon trestu odnětí svobody.
Dospějí-li proto následně soudy k závěru, že uvedené rozhodnutí je chybné, je nutné takovou vadu napravit v souladu se zákonem. Volbu procesního institutu k nápravě nechává Ústavní soud na volbě obecných soudů. V krajním případě je nutné přijmout stav, že vada svědčící odsouzenému bude ponechána bez přímé nápravy. Je však povinností státu nastavit podmínky trestního řízení tak, aby byla zajištěna jak ochrana zákonnosti, tak princip právní jistoty. Ústavně souladnou cestou není ignorování rozhodnutí pravomocně zakládajícího stěžovatelovu povinnost vykonat trest odnětí svobody. Právě takovou cestu soudy v dané věci zvolily, čímž podle Ústavního soudu porušily ústavní práva stěžovatele.
Případ se dotkl reálného problému neexistujícího způsobu, jak z vadného rozhodnutí řádně vypočítat délku náhradního trestu po splacení další části peněžitého trestu. Ústavní soud si je vědom toho, že nebude-li dána možnost vadné rozhodnutí napravit opravným prostředkem nebo opravným usnesením, neexistuje žádné ideální řešení pro další soudní rozhodování. Není ale možné vadné rozhodnutí ignorovat a postavení odsouzeného tím zhoršit.
Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2526/24 (včetně odlišného stanoviska soudce Přibáně) bude dostupný v databázi NALUS.
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu