Ústavní soud TZ 19/2026
Ústavní soud vyhověl stěžovateli, který byl omezen ve svéprávnosti. Vnitřně rozporná rozhodnutí připravila stěžovatele o možnost prokázat zlepšení svých schopností právně jednat. Nepřípustně rozšiřovala důsledky stěžovatelových potíží s placením nájmu i do oblasti uzavírání manželství či partnerství. Soudy tím ignorovaly některé aspekty života osob se zdravotním postižením. Omezení stěžovatele v právu být volen však z ústavního hlediska obstojí. Případ se nyní vrací před odvolací soud, který posoudí bližší okolnosti případu – například zda je namístě úprava omezení svéprávnosti za současného schválení smlouvy o nápomoci.
Stěžovatel byl po nabytí zletilosti zbaven způsobilosti k právním úkonům, od účinnosti „nového“ občanského zákoníku je omezen ve svéprávnosti. V roce 2021 se nevládní nezisková organizace obrátila na obvodní soud s návrhem na vrácení svéprávnosti stěžovateli a schválení smlouvy o nápomoci s tím, že u stěžovatele nastal od posledního rozhodování o svéprávnosti výrazný posun. Obvodní soud návrh vedlejšího účastníka zamítl. Omezení ve svéprávnosti soud dále nově upravil na dobu tří let tak, že stěžovatel není způsobilý nakládat s finanční částkou přesahující 1 500 Kč týdně a majetkem, jehož hodnota přesahuje 1 500 Kč jednorázově; dále stanovil obsáhlý výčet úkonů, ke kterým stěžovatel není způsobilý (například uzavřít bez souhlasu manželství či registrované partnerství, určit a popřít otcovství, odmítnout dědictví, přebírat zásilky určené do vlastních rukou, uzavírat nájemní smlouvy atd.). Obvodní soud stěžovatele zároveň omezil ve způsobilosti být volen. Měl za to, že není schopen nést odpovědnost spojenou s výkonem volené funkce, především hmotněprávní odpovědnost za škodu spojenou s odpovědností péče řádného hospodáře. Městský soud k odvolání stěžovatele upravil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatele neomezil ve způsobilosti udělit plnou moc v rozsahu své svéprávnosti a ve způsobilosti přebírat zásilky do vlastních rukou. Ve zbytku potvrdil rozsudek obvodního soudu. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. Nepřisvědčil ani stěžovatelovým námitkám týkajícím se omezení jeho pasivního volebního práva, zejména práva být volen do Evropského parlamentu. Podrobně vysvětlil, proč neshledal potřebu obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU. Stěžovatel se proto obrátil na Ústavní soud.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) stěžovateli (zčásti) vyhověl, když konstatoval, že se obecné soudy ve svých rozhodnutích dopustily porušení základních práv stěžovatele zaručených čl. 5, čl. 10 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu a soudu odvolacího. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl.
V nejobecnější rovině Ústavní soud stěžovateli za pravdu nedal. Podle Ústavního soudu institut omezení svéprávnosti je v souladu s ústavním pořádkem a neodporuje ani Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením. V té souvislosti se Ústavní soud zabýval vztahem Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a ústavního pořádku. Tato Úmluva netvoří součást ústavního pořádku ani referenčního rámce pro přezkum ústavnosti, proto ani stanoviska Výboru OSN pro práva lidí se zdravotním postižením, který byl podle zmíněné Úmluvy zřízen, nejsou právně závazná. Ústavní soud však Úmluvu zohlednil při výkladu Listiny a přihlédl přitom i k výkladové praxi Výboru OSN, byť se s ní zcela neztotožnil.
Ustanovení čl. 12 Úmluvy, týkající se rovnosti před zákonem osob se zdravotním postižením (znění zde: https://www.e-sbirka.cz/sm/2010/10/0000-00-00#prilohy-cl_12), je podle Ústavního soudu třeba vykládat tak, že vyžaduje existenci podpůrných (a v nezbytných případech i ochranných) opatření, která berou v potaz specifickou situaci každého jednotlivce a jsou jí konkrétně přizpůsobena. Jde přitom o opatření jednotlivce nejméně omezující. Tato opatření musí být taktéž podrobena účinným právním zárukám. Svéprávnost je normou (nikoliv naopak). Jsou z ní ale přípustné výjimky, které musí být posouzeny individuálně a nediskriminačně. Mezi zmíněná přípustná ochranná opatření lze za konkrétních podmínek podřadit také institut omezení svéprávnosti při jmenování opatrovníka. Musí jít o opatření sledující ochranu jednotlivce před závažnou újmou, ale také o nejzazší prostředek podrobený účinným právním zárukám.
Osoby s duševním postižením se mohou často nacházet ve zranitelných situacích. Dosavadní judikatura Ústavního soudu reflektuje příklon státu k sociálnímu a lidskoprávnímu přístupu ke zdravotnímu postižení. Klíčovým krokem bylo přijetí Úmluvy, která potvrzuje, že lidská práva náležejí všem a že je nutné jejich plné užívání bez diskriminace zaručit i osobám se zdravotním postižením. Ústavní soud řešil opakovaně i případy omezení svéprávnosti. Z vlastní činnosti, ale i z činnosti veřejného ochránce práv, si je Ústavní soud vědom, že praxe přináší celou řadu překážek pro plné prosazení ústavní garance právní subjektivity jednotlivce (čl. 5 Listiny). S ohledem na to rozhodl Ústavní soud ve stěžovatelově případu věcně (tedy o podstatě kauzy).
Napadená rozhodnutí byla v některých aspektech vnitřně rozporná. Na jednu stranu soudy uvedly, že na straně stěžovatele došlo „k významnému posunu v samostatnosti“, ale na stranu druhou nepřiznaly žádný význam skutečnosti, že za dobu omezení svéprávnosti stěžovatel nezpůsobil žádné problémy, které by vedly k poškození jeho zájmů. Soudy okolnost, že dosud nebyly zájmy stěžovatele poškozeny, dovozovaly pouze z toho, že tato nežádoucí situace byla vždy eliminována omezením svéprávnosti s ustanovením opatrovníka, jehož konání je pod dohledem soudu. Nepoukázaly však na žádný konkrétní příklad škodlivého jednání, který by eliminoval právě opatrovník, a takový incident není patrný ani ze spisu. Podle logiky obecných soudů jednotlivec, který již je ve svéprávnosti omezený, v podstatě nemůže na svém vlastním jednání prokázat zlepšení ve schopnosti právně jednat, neboť veškerý úspěch na tomto poli spočívající v absenci problémů musí být považován za důsledek omezené svéprávnosti a opatrovnictví. Napadená rozhodnutí tak obsahovala úvahy, které v konečném důsledku připravily stěžovatele o podstatnou možnost prokázat zlepšení v oblasti schopností právně jednat.
Soudní rozhodnutí také nepřiměřeně rozšiřovala důsledky stěžovatelových potíží v počtech a s placením nájmu do oblasti uzavření manželství či partnerství. Nijak nezohlednila nemajetkové a emoční dimenze navazování vztahů osob s postižením. Nejvyšší soud se pak k otázce omezení svéprávnosti v oblasti uzavření manželství či registrovaného partnerství navzdory dovolací námitce stěžovatele nevyjádřil vůbec. V souhrnu šlo o vady natolik intenzivní, že vedly k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Obecné soudy nedostály své ústavní povinnosti posoudit situaci stěžovatele důsledně, individualizovaně a na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby nezbytná opatření v oblasti svéprávnosti jednotlivce odpovídala jeho skutečným schopnostem. Závěr o nezbytnosti a proporcionalitě omezení stěžovatele ve svéprávnosti daného rozsahu proto neobstojí.
Obecné soudy naopak nepochybily při omezení stěžovatele ve svéprávnosti tak, že není způsobilý být volen. Dostatečně posoudily schopnost stěžovatele porozumět smyslu, účelu a důsledkům kandidatury ve volbách, včetně důsledků případného zvolení. Poukázaly na ústavní požadavek osobního výkonu mandátu, vztahující se k členům Parlamentu (i Evropského parlamentu), z něhož lze v konkrétním případě stěžovatele dovodit splnění podmínky subsidiarity omezení svéprávnosti v této oblasti. Dále podotkly, že stěžovatel není schopen nést odpovědnost spojenou s výkonem volené funkce. Zdůraznily nejen politickou, ale také hmotněprávní odpovědnost za škodu spojenou s odpovědností péče řádného hospodáře. Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že měl Nejvyšší soud položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU. Stěžovatelem předestřené otázky ani podle Ústavního soudu nebyly pro vyřešení případu podstatné.
Ústavní soud nemohl závazně určit míru omezení svéprávnosti stěžovatele či stanovit, zda je namístě úprava omezení, popřípadě navrácení svéprávnosti za současného schválení smlouvy o nápomoci. Posoudit tyto aspekty bude úkolem obecných soudů. Kauza se nyní vrací před odvolací soud.
Text nálezu sp. zn. I. ÚS 1935/24 je dostupný 
zde (348 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu