Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Regulační poplatek nelze zpětně vymáhat na základě ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění, které bylo dříve zrušeno Ústavním soudem jako protiústavní

Ústavní soud, Brno, TZ 14/2016

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky státní příspěvkové organizace Psychiatrická léčebna Šternberk, protože rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách nebyla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody.

Stěžovatelka v období od 29. června 2012 do 12. července 2012 poskytla vedlejšímu účastníkovi lůžkovou zdravotní péči, za kterou mu následně vyúčtovala regulační poplatek ve výši 1 100 Kč podle § 16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (tj. ve výši 100 Kč za každý den hospitalizace). Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 8. října 2015 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala zaplacení uvedené částky po vedlejším účastníkovi. Soud své zamítnutí zdůvodnil tím, že žalovaný byl v době své hospitalizace (a nadále je) zbaven způsobilosti k právním úkonům (má omezenou svéprávnost) z důvodu svého mentálního postižení. Okresní soud v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. II. ÚS 728/15, jehož právní závěry vztáhl na projednávanou věc v tom smyslu, že osobou pasivně legitimovanou k zaplacení poplatku není vedlejší účastník, ale jeho opatrovnice.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Okresní soud odůvodnění svého rozhodnutí o nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka opřel o již zmíněný nález Ústavního soudu, ze kterého vyplývá, že nedošlo-li v případě nezletilého pojištěnce k dobrovolnému uhrazení regulačního poplatku, zdravotnické zařízení se jeho zaplacení nemohlo domáhat žalobou přímo proti němu, ale muselo tak učinit vůči jeho zákonnému zástupci. Nikoliv dítě, ale jeho zákonný zástupce totiž zpravidla rozhoduje o tom, zda nezletilý využije služeb podléhajících regulačnímu poplatku. Právě zákonný zástupce nese za jednání nezletilého právní odpovědnost a odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro jeho rozvoj. Okresní soud tak uzavřel, že z hlediska povinnosti zaplatit regulační poplatek je třeba na roveň postavení zákonného zástupce stavět i postavení opatrovníka ustaveného osobě, jejíž svéprávnost je omezena Uvedený závěr podle Ústavního soudu nicméně nemá dostatečný právní základ. Především opatrovníka nelze vůbec považovat za  subjekt, jemuž by měla vzniknout povinnost k zaplacení regulačního poplatku. Jakémukoliv vztažení této povinnosti dále brání skutečnost, že na rozdíl od zákonného zástupce nemá opatrovník vůči osobě, kterou zastupuje, ani vyživovací povinnost, ani za ni nenese finanční odpovědnost. Výklad předmětného ustanovení, provedený okresním soudem, tak postrádá nezbytný právní základ.

Přesto uvedený nesprávný výklad, jenž vedl k zamítnutí žaloby stěžovatelky, ještě neopodstatňuje závěr, že napadeným rozsudkem – bude-li hodnocen ve všech relevantních souvislostech – bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 

Ústavní soud shledal v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/11 nesoulad § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném do 31. prosince 2013, s právem občanů na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění, garantujícím základní práva všem bez rozdílu majetku. Uvedené ustanovení totiž stanovilo regulační poplatek ve výši 100 Kč za každý den, ve kterém byla pojištěnci poskytnuta lůžková péče, aniž by dostatečně diferencovalo mezi případy, kdy je pobyt na lůžku pouze běžnou součástí léčby a kdy jde o již nutnou součást vlastního medicínského výkonu.

Závaznost vykonatelného nálezu Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky se ve vztahu k soudům uplatní i tím způsobem, že jim při právním hodnocení v minulosti nastalých skutečností brání použít zákon nebo jeho ustanovení, jehož nesoulad s ústavním pořádkem byl zjištěn v řízení o kontrole norem, jestliže by jeho použití v konkrétní věci vedlo k protiústavnímu následku.

V případě předmětného ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění jsou podmínky pro vyloučení jeho aplikace splněny, a to ve vztahu ke všem případům, na které dopadá. Je tomu tak z toho důvodu, že obecné soudy nemohou zabránit eventuálnímu zásahu do ústavně zaručeného práva vedlejšího účastníka na ochranu zdraví a též práva na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění jinak, než právě tím, že nárok na zaplacení regulačního poplatku nepřiznají. Zákonodárce sice mohl pojištěncům uložit povinnost platit regulační poplatek, nikoliv však ve výši, která by mohla učinit potřebnou zdravotní péči pro určitou skupinu pojištěnců finančně nedostupnou a pokud se tak stalo, nelze nároku poskytovatelů již z tohoto důvodu poskytnout soudní ochranu. Jejich dílčí nárok nemůže převážit v kolizi se základním právem na ochranu zdraví.

Lze tedy shrnout, že předmětné ustanovení nelze z důvodu nesouladu s čl. 3 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod, který byl zjištěn nálezem sp. zn. Pl. ÚS 36/11, použít jako právní základ pro přiznání nároku na zaplacení jím stanoveného regulačního poplatku. Žaloba stěžovatelky by tedy musela být v každém případě zamítnuta. Jakkoliv není správné posouzení pasivní legitimace v projednávaném případě, toto pochybení nebylo s to ovlivnit výsledek řízení jako celku a nelze v něm proto spatřovat ani porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 3599/15 je dostupný PDF ikona zde (305 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu