Ústavní soud, TZ 81/2026
Prelatura Český Krumlov uspěla u Ústavního soudu. Jejím restitučním nárokem se budou obecné soudy zabývat znovu. Kauza se týká konfiskovaných pozemků, na nichž se nacházejí rybníky. Ústavní soud zejména hodnotil, zda civilní soudy v rámci církevních restitucí podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi („ZMV“), ústavně souladně vyřešily konflikt dvou tvrzených právních titulů konfiskace: konfiskace poválečným Československem před únorem 1948 podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. a konfiskace komunistickým režimem po únoru 1948 podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Podle Ústavního soudu konfiskační vyhláška, která nenaplňuje znaky rozhodnutí o kategorizaci právnických osob do skupiny „zrádců a nepřátel“ ve smyslu § 3 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nemůže pro účely posuzování restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV sama o sobě ve srovnání se zjištěnými okolnostmi o proběhlém faktickém i formální odebrání majetku podle zákona č. 142/1947 Sb. obstát jako důkaz, že stát vlastnické právo ke spornému majetku „právně“ nabyl před únorem 1948 ex lege podle dekretu č. 12/1945 Sb. Právní závěr obecných soudů o existenci účinků konfiskace podle uvedeného Benešova dekretu pouze na základě konfiskační vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. října 1945 tak byl v extrémním rozporu s dosud provedenými zjištěními, a proto došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Plénum rozhodlo jednomyslně, někteří soudci však uplatnili odlišné stanovisko k odůvodnění.
Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o stěžovatelčině žalobě, jíž se domáhala určení, že vlastníkem konkrétně určených nemovitých věcí (pozemků, na nichž jsou rybníky) je stát – v řízení zastoupený Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Stěžovatelka tvrdila, že společnost Rybářství Třeboň Hld. a. s. pozemky nabyla v rozporu s blokačním ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (viz i § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2012). Dosud proběhla dvě „procesní kola“ řízení. Nejprve ve věci rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích, následně Krajský soud v Českých Budějovicích a Nejvyšší soud. V těchto rozhodnutích obecné soudy rozhodly, že vlastníkem žalovaných pozemků je stát, neboť měly za prokázané, že ke dni 25. únoru 1948 byla vlastníkem věcí právní předchůdkyně stěžovatelky a vlastnické právo přešlo na stát až v rozhodném období; převod vlastnického práva na Rybářství Třeboň Hld. a. s. byl v rozporu s blokačním ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb. Vlastnické právo tato společnost nemohla ani vydržet, neboť nebyla v dobré víře. Všechna tři rozhodnutí byla již jednou zrušena Ústavním soudem (nález sp. zn. III. ÚS 2707/18), a v nynějším řízení tak byla ústavní stížností napadena tři rozhodnutí vydaná ve druhém „procesním kole“.
Před okresním soudem (po zásahu nálezem Ústavního soudu) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových i Rybářství Třeboň (jako žalovaní vedlejší účastníci) doplnily svou argumentaci o nové zásadní tvrzení, že stát nabyl pozemky již před začátkem rozhodného období na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových poukázal na vyhlášku Okresní správní komise v Kaplici č. j. 120 ze dne 18. října 1945 (Kaplická konfiskační vyhláška). Rybářství Třeboň poukázalo na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1012/2020 vydané v jiné věci, v níž stěžovatelka vystupovala rovněž jako žalobkyně a kde její žalobě nebylo vyhověno právě s odkazem na konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. prokázanou Kaplickou konfiskační vyhláškou. Okresní soud se v dalším řízení soustředil právě na posouzení, zda byla právní předchůdkyně stěžovatelky vlastnicí žalovaných pozemků alespoň po část rozhodného období. Z provedených důkazů učinil závěr, že stát fakticky převzal žalované pozemky až v říjnu 1948, avšak jejich vlastníkem se stal ze zákona k 23. červnu 1945 na základě dekretu č. 12/1945 Sb., a to právě s ohledem na nově předloženou Kaplickou konfiskační vyhlášku. Napadeným rozsudkem proto žalobu zamítl. Krajský soud poté rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s okresním soudem, že žalované pozemky historicky patřily právní předchůdkyni stěžovatelky, avšak byly předmětem konfiskace na základě dekretu č. 12/1945 Sb. deklarované Kaplickou konfiskační vyhláškou. Kroky k převzetí pozemků stát činil až v rozhodném období postupem podle zákona o revisi první pozemkové reformy. Stěžovatelčině odvolací argumentaci opřené o požadavek tzv. účinné konfiskace a nálezy Ústavního soudu krajský soud nepřisvědčil. Napadeným usnesením následně Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl.
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Šámal) ústavní stížnosti vyhovělo. Rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu. Civilní soudy totiž řádně nezhodnotily, zda vůči stěžovatelce (respektive její právní předchůdkyni) nastaly právní účinky tvrzené konfiskace podle Benešova dekretu. Neposoudily, zda byla naplněna výluka z restituce podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV, a to i při zohlednění Ústavním soudem pravidelně zdůrazňované zásady in favorem restitutionis.
Smyslem a účelem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi z roku 2012 bylo zmírnit některé majetkové křivdy, které komunistický režim vůči církvím spáchal v rozhodném období od února 1948 do ledna 1990. Prostřednictvím určovací žaloby podle § 18 odst. 1 ZMV nelze zákonodárcem vymezený časový rámec obcházet. Církve se proto nemohou účinně domáhat určení vlastnického práva k majetku, který jim byl fakticky či právně zkonfiskován před únorem 1948.
Protože se restituce obecně dotýkají dávných historických událostí, je zřejmé, že i v rámci vypořádávání „církevních“ restitucí často vznikají spory o tom, kdy a jak stát majetkovou křivdu způsobil. Pravý konflikt dvou tvrzených právních titulů konfiskace v rámci řízení o určovací žalobě církve vzniká v případě, že žalující církev na jedné straně tvrdí, že jí komunistický režim odňal majetek po únoru 1948, zatímco žalovaná strana tvrdí, že vlastnické právo k církevnímu majetku stát nabyl podle Benešova dekretu ex lege nabytím jeho účinnosti v červnu 1945, bez faktického převzetí.
V řízení o restituční určovací žalobě církve, ve kterém civilní soud musí popsaný konflikt tvrzených konfiskací vyřešit, se uplatní standardní pravidla rozložení důkazního břemene v občanském soudním řízení. Žalující církev jako případný restituent má předně povinnost dostatečně prokázat existenci příslušného restitučního titulu – tedy že sporný majetek byl v rozhodném období po únoru 1948 ze strany komunistického režimu formálně podroben konfiskaci a že komunistický režim majetek v rozhodném období rovněž fakticky převzal. Následně tíží důkazní břemeno žalovaného, který restituční nárok zpochybňuje. Musí tvrdit a prokázat, že jsou dány předpoklady pro restituční výluku.
Přestože podle tzv. doktríny nedotknutelnosti deklaratorních konfiskačních aktů civilním soudům nepřísluší přezkoumávat deklaratorní konfiskační rozhodnutí (výměry, vyhlášky aj.), při řešení konfliktu dvou tvrzených konfiskací v restitučních sporech mají civilní soudy povinnost řádně zhodnotit, zda je dána výluka podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV. Při takovém hodnocení je pak nutné – v souladu s požadavky základního práva na soudní ochranu obou účastníků restitučního sporu – přesvědčivě se vypořádat s tvrzením, že ke konfiskaci nedošlo.
Kaplická konfiskační vyhláška, která nenaplňuje znaky rozhodnutí o kategorizaci právnických osob do skupiny „zrádců a nepřátel“ ve smyslu § 3 odst. 2 Benešova dekretu č. 12/1945 Sb., nemůže pro účely posuzování restituční výluky obstát jako důkaz, že došlo ke konfiskaci podle tohoto dekretu a v důsledku toho k restituční výluce podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV.
Kauza se nyní opět vrací před okresní soud. Úkolem obecných soudů bude v dalším řízení znovu posoudit konflikt dvou tvrzených právních titulů konfiskace při rozhodování o určovací žalobě stěžovatelky. Aby tento (pravý) konflikt vyřešily, jsou civilní soudy povinny ústavně souladně zhodnotit, zda došlo ke konfiskaci podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. Pro takové hodnocení je podstatné, že Kaplická konfiskační vyhláška nebyla ve smyslu dekretu uvedeným rozhodnutím o kategorizaci právnických osob do skupiny „zrádců a nepřátel“. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že došlo ke konfiskaci podle Benešova dekretu, bude dále tížit vedlejší účastnice Českou republiku – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rybářství Třeboň Hld. a. s., ODEON a. s. a Táborskou investiční a. s. Ty musí případně předložit jiné důkazy, protože Kaplická konfiskační vyhláška sama o sobě konfiskaci neprokazuje. Buďto musí doložit rozhodnutí zemského národního výboru (ministerstva) podle Benešova dekretu, nebo musí tvrdit a prokázat, že takové rozhodnutí nebylo třeba vydávat z důvodu „očividnosti“ (nespornosti) konfiskace. Problematiku případného vydržení či dobré víry bude možné řešit až s ohledem na výsledek posouzení právních účinků konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. Výsledek hodnocení otázky dobré víry v této fázi nelze předjímat. Další závěry obecných soudů musí také obstát jako nastolení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu celé společnosti a požadavky na ochranu individuálních základních práv ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz za obdobných okolností též rozsudek ze dne 7. listopadu 2024 ve věci RYBÁŘSTVÍ TŘEBOŇ A.S. a RYBÁŘSTVÍ TŘEBOŇ HLD. A.S. proti České republice, č. stížnosti 18037/19).
Ústavní soud tímto nálezem vyjasnil rozpory ve své judikatuře. Korigoval závěry týkající požadavku „účinné konfiskace“ v restitučních sporech a vyjasnil význam linie rozhodnutí, podle kterých bez dalšího nelze zkoumat vady prováděcích konfiskačních aktů. Zvolené řešení je zároveň v souladu se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Obcházení restitučních předpisů určovacími žalobami) a nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 (Poválečná konfiskace majetku rodu z Lichtenštejnů), ve kterých Ústavní soud potvrdil základní východisko neprolomitelnosti Benešových dekretů.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/25 je dostupný 
zde (690 KB, PDF). O vyhovění stěžovatelce rozhodlo plénum jednomyslně, skupina soudců (Dolanská Bányaiová, Hulmák, Křesťanová, Kühn, Ronovská, Wintr a Zemanová) a soudce Langášek však uplatnili odlišné stanovisko k odůvodnění, které je k nálezu připojeno.
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu