Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Rozhodnutí o zastavení exekuce k návrhu oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není totožné s rozhodnutím k návrhu povinného dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Ústavní soud, Brno, TZ 66/2021

Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti byla k návrhu oprávněné společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s. (vedlejší účastnice) zahájena exekuce na majetek stěžovatele jako povinného pro vymožení pohledávky 51 648 Kč s příslušenstvím na základě exekučního titulu – rozhodčího nálezu. Soudní exekutor pověřený provedením exekuce oznámil v dubnu 2019, že exekuce skončila vymožením. Poté vydal k návrhu vedlejší účastnice usnesení o zastavení exekuce, které nabylo právní moci v květnu 2019. V srpnu téhož roku předložil soudní exekutor okresnímu soudu k rozhodnutí návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Stěžovatel návrh odůvodnil tím, že exekuce byla vedena protiprávně, na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Okresní soud ústavní stížností nyní napadeným usnesením stěžovateli nevyhověl a řízení zastavil z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté – exekuce již byla totiž dříve zastavena výše zmíněným usnesením soudního exekutora. Toto rozhodnutí přitom žádná ze stran řízení nenapadla opravným prostředkem. Rozhodnutí okresního soudu následně potvrdil rovněž ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že od vedlejší účastnice v rámci smlouvy o spotřebitelském úvěru obdržel částku 29 215 Kč. V rámci exekuce na něm však byla vymožena částka ve výši 246 650,61 Kč, kdy částku 205 458,01 Kč obdržela vedlejší účastnice, a částku 41 212,60 Kč si ponechal exekutor na náklady exekuce. Exekuce byla ukončena vymožením. Vzhledem k tomu, že se povinní mohou dle ustálené judikatury v případě takto nemravných exekucí domáhat jejich zastavení i po jejich vymožení (tedy po jejich skončení), čehož si byla dle stěžovatele vedlejší účastnice vědoma, došlo k tomu, že sama podala po skončení exekuce preventivně návrh na její zastavení (tedy učinila zdánlivě zcela zbytečný úkon). Exekutor pak na základě tohoto návrhu vydal usnesení o zastavení exekuce, přestože k němu už neměl oprávnění, jelikož vymožením exekuce jeho oprávnění zaniklo. Vedlejší účastnice přitom podala návrh na zastavení exekuce zjevně účelově, a to pouze z toho důvodu, aby se ubránila před dodatečným zastavením exekuce, které by navrhl sám stěžovatel; ovšem nikoliv podle § 268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), ale podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., což by s ohledem na závěry judikatury vedlo k povinnosti vedlejší účastnice a soudního exekutora vrátit stěžovateli prostředky, které jim plnil na základě rámce daného smlouvou o spotřebitelském úvěru, respektive na náklady exekuce. Je pravda, že stěžovatel proti usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce vydanému k návrhu vedlejší účastnice nepodal odvolání, což mu ale nelze vytýkat, protože když mu bylo doručeno usnesení soudního exekutora o zastavení skončené exekuce, těžko mohl pojmout nějaké podezření o nesprávnosti postupu soudního exekutora; jako právní laik nebyl schopen rozeznat rozdíl mezi zastavenou a skončenou exekucí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Zatímco předmětem rozhodování o zastavení exekuce na návrh oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, zda exekuce má být prováděna do budoucna, aniž by byla jakkoliv hodnocena legalita dosud proběhlé části exekučního řízení, při rozhodování o návrhu na zastavení již skončené exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. soudy hodnotí naopak právě to, zda exekuce byla vedena po právu či nikoliv v minulosti. Je tak zřejmé, že  rozhodnutí o zastavení exekuce k návrhu oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není totožné s rozhodnutím k návrhu povinného dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jelikož předměty těchto rozhodnutí jsou odlišné a nebylo proto rozhodováno ve stejné věci podle § 159a odst. 4 o. s. ř.

Za situace, kdy judikatura dospěla k závěru o možnosti v některých případech zastavit exekuční řízení soudním rozhodnutím i tehdy, byla-li již pohledávka vymožena, není důvod, aby obecné soudy nemohly rozhodovat i v těch případech, kdy exekuční řízení zastaví soudní exekutor, a to v jednoznačném a  vědomém  rozporu se zákonem. Právo má totiž sloužit k hledání a nalézání spravedlivých řešení společenských konfliktů, má představovat předvídatelný a logický systém pravidel chování a nesmí se stávat účelovým prostředkem k dosažení nespravedlivých výhod oproti ostatním. Právě k takovémuto výsledku, rozpornému s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by však docházelo, pokud by Ústavní soud akceptoval, že za situace, kdy judikatura vytvořila možnost „otevření“ již skončeného exekučního řízení v důsledku vymožení pohledávky, by se tato možnost zase „uzavřela“ v důsledku zcela zjevně účelově podávaných návrhů na zastavení exekuce ze strany oprávněných osob.

Proto je v těchto případech nutné, aby se obecné soudy zabývaly i tím, zda exekutor měl rozhodovací pravomoc k tomu, aby řízení o již skončené exekuci zastavil, a zda důvodem tohoto zastavení nebyl pouze zájem fakticky zvýhodnit oprávněného a zneužívat právo.  Pokud soudy zjistí, že soudní exekutor rozhodovací pravomoc k zastavení již skončené exekuce neměl, nenastane překážka věci pravomocně rozhodnuté a samy pak k návrhu povinného mohou přistoupit k zastavení již skončené exekuce na základě tzv. prioritního důvodu, pokud k takovému postupu na základě posouzení individuálních okolností případu a v souladu s ustálenou judikaturou shledají naplnění příslušných podmínek.

Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu v Novém Jičíně, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

 

Text nálezu sp. zn. III. ÚS 1536/21 je dostupný  zde (234 KB, PDF).

 

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu