Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Rozhodování o lhůtě k vydání pozemku v církevních restitucích

 

Ústavní soud, Brno, TZ 50/20

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele Arcibiskupství olomouckého a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele zamítnuto z důvodu zániku (prekluze) jeho restitučního nároku.

Stěžovatel se poté, co se s povinnou osobou v restituci (Lesy České republiky, s. p.) nedohodl o vydání nárokovaného zemědělského pozemku, obrátil na Krajský pozemkový úřad pro Zlínský kraj, který rozhodl o vydání pozemku. Povinná osoba však napadla toto rozhodnutí u Krajského soudu v Brně, jenž rozhodl, že se pozemek nevydává, neboť nejde o zemědělský pozemek; bylo zjištěno, že jde o tzv. ostatní plochu. Stěžovatel následně žádal o vydání téhož pozemku jako nezemědělského, a to podle odlišného právního režimu (podle § 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi; postup při vydání zemědělského pozemku je upraven v § 9 téhož zákona). Nebyl však úspěšný, neboť obecné soudy, naposledy Nejvyšší soud, na něj přenesly břemeno předchozího zjištění skutečného hospodářského určení pozemku a zejména dovodily, že nárok na vydání pozemku jako nezemědělského již stěžovateli zanikl v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty.

Ústavní soud nesdílí tento názor. Dovodil, že lhůta pro uplatnění restitučního nároku (zde u soudu, dohoda oprávněné a povinné osoby již nepřipadala v úvahu) nemůže začít běžet dříve, než jsou oprávněnému známy skutečnosti pro běh lhůty rozhodné. V této věci vznikl spor o charakter (hospodářské určení) pozemku a teprve právní mocí rozsudku Krajského soudu v Brně (22. 7. 2017) bylo postaveno najisto, že nejde o zemědělský pozemek. Obecné soudy však dovodily, že rozhodná tříletá prekluzivní lhůta uplynula stěžovateli jako oprávněné osobě již v období od 8. 11. 2013 do 8. 11. 2016, kdy přitom ještě probíhal předchozí spor, v němž se rozhodovalo v rámci vydání pozemku o tom, zda je zemědělským či nikoli. Stěžovatel měl tak následně ztratit možnost úspěšně uplatnit restituční nárok podle jiného právního režimu vydání pozemku - jako nezemědělského.

Ústavní soud konstatoval, že ve vztahu restitučních lhůt pro vydání zemědělského a nezemědělského pozemku vznikla v zákoně č. 428/2012 Sb. mezera v právu. Tuto mezeru překlenul ústavně konformním výkladem, odlišným od interpretace obecných soudů, přičemž tak učinil též v intencích zásady in favorem restitutionis. Obecnými soudy, konkrétně pak stěžovatelem napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, tato zásada zohledněna nebyla a závěrem o zániku stěžovatelova nároku bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud tak bude povinen, vázán právním názorem Ústavního soudu, rozhodnout o meritu věci. 

Text nálezu sp. zn. II. ÚS 3845/19 je dostupný  zde (172 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu