Ústavní soud, TZ 40/2026
Stěžovatelka se svým bývalým manželem (v tomto řízení vedlejší účastník) společně vychovávají své tři nezletilé děti. Péče o ně probíhá v domácnosti, kde se rodiče po týdnu střídají. V září 2025 mělo dojít mezi rodiči ke konfliktu ohledně majetku a při následné fyzické potyčce utrpěla újmu především stěžovatelka. V reakci na tento incident podala stěžovatelka k Okresnímu soudu v Mělníku návrh na vydání předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí. Tímto návrhem se domáhala, aby soud jejímu exmanželovi uložil opatření nezdržovat se v době její péče o děti na adrese jejich domácnosti a zároveň se zdržel setkávání se s ní. Okresní soud návrhu vyhověl a vydal navržené předběžné opatření s výjimkou připuštění nezbytného setkávání účastníků pro účely předání a přebrání nezletilých při péči o ně, a to v trvání jednoho měsíce. Okresní soud vzal za prokázané, že vedlejší účastník stěžovatelku napadl, jeho jednání nicméně shledal jako zcela hraniční pro možnost vyhovění návrhu, zejména s ohledem na poměrně nízkou intenzitu následků způsobených napadením. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Dospěl totiž k závěru, že v tomto případě nejsou naplněny předpoklady pro vydání předběžného opatření. Stěžovatelka neosvědčila společné bydlení s vedlejším účastníkem, ani to, že by pro ni bylo společné bydlení z důvodu tělesného či duševního násilí nesnesitelné. Stěžovatelkou tvrzené jednání navíc podle krajského soudu ani znaky domácího násilí nenaplňuje.
Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhala zrušení rozhodnutí krajského soudu. Zejména namítala porušení svého práva na spravedlivý proces. Toho se měl krajský soud dopustit tím, že na posuzovaný případ neaplikoval novelizovaná zákonná ustanovení občanského zákoníku, která přinesla v oblasti ochrany proti domácímu násilí zásadní změnu.
Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Martin Smolek) zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Oblast právní ochrany proti domácímu násilí doznala s účinností zákona č. 78/2025 Sb. podstatných změn. Do občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) byla od 1. července 2025 včleněna zákonná definice domácího násilí (§ 3021 občanského zákoníku), změnou prošla rovněž procesní úprava řízení o předběžném opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí obsažená v § 400 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s.). Jinými slovy, tato novela mj. zavedla jednotnou definici domácího násilí a posílila práva a ochranu obětí.
Krajský soud při svém rozhodování pochybil v samotném základu právního posouzení, když zčásti aplikoval ustanovení v jejich neúčinném znění a část podstatných ustanovení neaplikoval vůbec. Z odůvodnění jeho usnesení jednoznačně vyplývá, že podmiňuje nařízení předběžného opatření naplněním kritéria „nesnesitelnosti společného bydlení“. Taková konstrukce však v době rozhodování (říjen 2025) neměla v zákoně oporu, protože novelizované ustanovení § 402 odst. 1 z. ř. s. již takové kritérium neobsahuje. Požaduje, aby navrhovatel vylíčil skutečnosti, které osvědčují, že se odpůrce dopustil nebo dopouští na navrhovateli jednání vykazující znaky domácího násilí, anebo vylíčení skutečností, které osvědčují nežádoucí sledování nebo obtěžování navrhovatele.
Další pochybení pak Ústavní soud spatřuje v tom, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zpochybnil, zda je stěžovatelka skutečně obětí domácího násilí, aniž by jednání posoudil na základě znaků vymezených v § 3021 občanského zákoníku.
Jakkoliv je Ústavní soud v případě předběžných opatření kvůli jejich dočasnosti obecně zdrženlivý, předběžné opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí je v tomto směru specifické. Jeho účinky totiž mohou mít i trvalé dopady do právního postavení účastníků (k prokázanému domácímu násilí se přihlíží při vypořádání společného jmění manželů). Ústavní soud proto shledal, že výše zmíněná pochybení krajského soudu vedla k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu.
Posouzení naplnění podmínek pro nařízení předběžného opatření v tomto konkrétním případě však Ústavnímu soudu nepřísluší. Případem se bude opět zabývat Krajský soud v Praze, který při svém dalším rozhodování bude muset věc posoudit podle novelizované právní úpravy, jak je uvedeno v odůvodnění tohoto nálezu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 90/26 je dostupný 
zde (205 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu