Ústavní soud, TZ 21/2026
Ústavní soud se v této věci poprvé zabýval právem na náhradu škody vůči státu poté, co Výbor OSN pro práva dítěte shledal, že české orgány porušily práva stěžovatelů chráněná Úmluvou o právech dítěte. Ústavní soud zdůraznil, že stanoviska Výboru nejsou způsobilá právně závazně konstatovat porušení práv plynoucích z Úmluvy o právech dítěte ani závazně založit právo jednotlivců na náhradu újmy ve vnitrostátním právu. Rozhodnutí či postup orgánu veřejné moci v rozporu s Úmluvou o právech dítěte zakládá právo jednotlivce na náhradu případné újmy podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Obecné soudy v roce 2019 rozhodly o nařízení předběžného opatření spočívajícího v umístění tehdy nezletilých stěžovatelů do péče krizového centra pro děti a dospívající. Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu v této věci Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. I. ÚS 2780/19 (text usnesení je dostupný v databázi NALUS: https://shorturl.at/b0DtT). Stěžovatelé následně podali oznámení k Výboru OSN pro práva dítěte a domáhali se ochrany práv garantovaných v Úmluvě o právech dítěte. Výbor vydal dne 15. 5. 2023 stanovisko J. B. a P. J. proti České republice (CRC/C/93/D/139/2021 – český překlad stanoviska a další informace k případu jsou dostupné na webu Mezi-soudy: https://shorturl.at/Xqilf), ve kterém označil umístění nezletilých stěžovatelů do ústavní péče za rozporné s Úmluvou o právech dítěte. V návaznosti na to stanovil, že je Česká republika povinna poskytnout stěžovatelům účinnou nápravu porušení jejich práv. Následně vymezil také několik obecných opatření, která má Česká republika splnit, aby k obdobným porušením Úmluvy o právech dítěte v budoucnu nedocházelo. Stěžovatelé se v prosinci 2023 obrátili na Ministerstvo spravedlnosti – Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva a s odkazem na stanovisko Výboru žádali náhradu nemajetkové újmy ve výši 184 500 Kč, argumentovali přitom čl. 12 odst. 3 Statutu vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před mezinárodními orgány ochrany lidských práv, který umožňuje poskytnout jednotlivci zadostiučinění v penězích, pokud o porušení jeho lidských práv rozhodl jeden z mezinárodních orgánů uvedených ve Statutu. Ministerstvo stěžovatelům sdělilo, že na jejich případ nelze dané ustanovení Statutu využít a individuální opatření k nápravě situace stěžovatelů bude předmětem dalších úvah. Stěžovatelé se poté žalobou proti rozhodnutí a eventuálně proti nezákonnému zásahu obrátili na správní soudy. Městský soud v Praze žalobu odmítl pro věcnou nepříslušnost, neboť shledal, že nárok stěžovatelů na přiměřené zadostiučinění vůči státu má soukromoprávní povahu a rozhodují o něm soudy v občanskoprávním řízení. Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost stěžovatelů zamítl a zdůraznil nezávaznou povahu stanovisek Výboru a jejich odlišnost od rozsudků mezinárodních soudů.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zejména namítají, že ministerstvo a správní soudy porušily jejich lidská práva neposkytnutím nápravy, která jim v návaznosti na stanovisko Výboru podle jejich přesvědčení náleží.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr) dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud konstatoval, že navzdory přesvědčení stěžovatelů jim ani z Úmluvy o právech dítěte a jejích protokolů, ani ze stanoviska Výboru pro práva dítěte v jejich věci a ani z jiných pramenů mezinárodního práva nevyplývá právo na náhradu újmy tak, jak ho v nynějším řízení vymezují. Výbor není mezinárodní soud a nemá pravomoc závazně určit či deklarovat, že Česká republika porušila práva stěžovatelů.
Právní nezávaznost stanovisek ovšem neznamená, že jim státy nemusí věnovat žádnou pozornost. Naopak. Pokud Výbor ve svém stanovisku shledá porušení práv plynoucích z Úmluvy o právech dítěte, může dle čl. 10 odst. 5 Opčního protokolu k Úmluvě o právech dítěte, zavádějícího postup předkládání oznámení, doporučit státu, jaká opatření má v individuální i systémové rovině provést, aby k obdobným porušením v budoucnu nedocházelo. Z čl. 11 Opčního protokolu plyne povinnost státu věnovat doporučením Výboru náležitou pozornost a zaslat Výboru svou odpověď s informacemi, jaká opatření přijal, popřípadě jaké důvody mu v přijetí brání. To se také v případě stěžovatelů stalo. Česká republika věnuje stanovisku Výboru náležitou pozornost a předkládá Výboru zprávy o tom, jak v individuální i obecné rovině implementuje doporučená opatření. Ve zprávách popsala jak již přijatá, tak teprve plánovaná obecná opatření a uvedla důvody, které jí brání v přijetí opatření individuálních.
Argumentace stěžovatelů vycházela z mylného předpokladu, že v jejich věci existuje závazné rozhodnutí určující či deklarující, že české státní orgány porušily jejich základní práva plynoucí z Úmluvy o právech dítěte. Tak tomu však není. Naopak všechna pravomocná rozhodnutí vnitrostátních soudů závazně dospěla k závěru, že k porušení základních práv stěžovatelů nedošlo (viz výše zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2780/19).
Úmluva o právech dítěte ale každopádně je významným hlediskem pro posouzení ústavnosti jednání orgánu veřejné moci vůči jednotlivci. Právě proto také stěžovatelům za případné porušení Úmluvy, které závazně shledá soud, bude svědčit právo na náhradu případné újmy podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ochranu tohoto veřejného subjektivního práva na náhradu škody poskytují civilní soudy za podmínek stanovených v zákoně o odpovědnosti státu za škodu. Správní soudy tedy v tomto případě správně odkázaly stěžovatele na občanskoprávní řízení.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1905/25 je dostupný 
zde (234 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu