Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Stanovisko pléna ÚS: Nepřípustné snížení náhrady nemajetkové újmy způsobené úmyslně škůdcem, který zasáhl do duševní a tělesné integrity poškozeného trestným činem, z důvodu likvidačních dopadů do majetkové sféry škůdce

Ústavní soud, TZ 86/2026

Ústavní soud přijal stanovisko k výkladu § 2953 odst. 1 věty třetí ve spojení s § 2894 odst. 2 větou druhou občanského zákoníku (OZ), anebo § 2951 odst. 2 ve spojení s § 2957 OZ. Stanovisko překonává dříve vyslovený závěr, že snížení výše náhrady nemajetkové újmy způsobené úmyslně škůdcem, který zasáhl do duševní a tělesné integrity poškozeného trestným činem, je s odvoláním na likvidační dopady do majetkové sféry škůdce možné. Podle Ústavního soudu tomu tak není, takový postup byl v rozporu s právem na spravedlivý proces poškozených, neboť šlo ze strany soudů o nepřípustné dotváření práva.

Stanovisko bylo vydáno na podkladě série ústavních stížností spojených do věci sp. zn. I. ÚS 343/25, v níž se sedm stěžovatelů domáhá zrušení rozsudků trestních v soudů v části týkající se jejich nároku na náhradu nemajetkové újmy (adhezní nárok). Samotná trestní kauza se týká závažné sexuálně motivované trestné činnosti spáchané na poškozených dětech v postavení zvlášť zranitelných obětí.

Krajský soud v rámci adhezního řízení přiznal obětem náhradu nemajetkové újmy ve výši, kterou určil (snížil) se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce ve snaze zabránit vůči němu likvidačním dopadům povinnosti k náhradě újmy. Postupoval tak přesto, že byl obviněný odsouzen za úmyslný trestný čin, a aniž posoudil formu zavinění ve vztahu újmě způsobenou jednotlivými zásahy do duševní a tělesné integrity poškozených nezletilých dětí. Náhradu nemajetkové újmy navíc snížil s odkazem na likvidační dopady do majetkové sféry škůdce, přestože majetkové poměry škůdce blíže nezkoumal. Svůj postup soud odůvodnil mj. odkazy na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2954/11, z doby před nabytím účinnosti rekodifikace soukromého práva, který požaduje, aby byla výše náhrady újmy posuzována i tím, zda nemá pro „pachatele doživotní ‚likvidační‘ následky“, či na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, který vymezuje, že je nezbytné zkoumat nejen „aktuální majetkové poměry škůdce, ale na zřetel je nutno vzít i jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život.“ Podle krajského soudu majetkové poměry škůdce nejsou samostatným kritériem pro určení výše náhrady nemajetkové újmy (nehrají roli pro odstupňování výše náhrady), neboť se neprojevují v intenzitě duševních útrap poškozeného. K majetkovým poměrům lze přihlížet, i když spíše výjimečně, ve smyslu jakési „moderace“ vedené zájmem na tom, aby nedošlo k majetkové likvidaci škůdce a aby výše náhrady odpovídala principu proporcionality, resp. uvedl, že jde o výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Vzhledem k intenzitě zásahu do práv poškozených, po zohlednění finančních možností obžalovaného s přihlédnutím i k počtu poškozených, kteří uplatnili nároky na náhradu nemajetkové újmy, nepřiznal uplatněné nároky v plných požadovaných výších. Uvedené závěry následně potvrdil v napadeném rozhodnutí i vrchní soud, který krajskému soudu přisvědčil.

První senát dospěl závěru, že snížení náhrady nemajetkové újmy způsobené úmyslně škůdcem, který zasáhl do duševní a tělesné integrity poškozeného trestným činem, a to s odkazem na likvidační dopady do majetkové sféry škůdce, by nemělo být možné, a že je třeba překonat dosavadní nálezovou judikaturu. Z toho důvodu přerušil řízení ve věci stížností a předložil plénu návrh stanoviska.

Plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že je nezbytné překonat dříve vyslovený závěr, podle něhož bylo možné snížení výše náhrady nemajetkové újmy způsobené úmyslně škůdcem, který zasáhl do duševní a tělesné integrity poškozeného trestným činem, právě s ohledem na likvidační dopady do majetkové sféry škůdce. Takový postup považuje Ústavní soud za nepřípustné dotváření práva, které je rozporu s výslovným zákazem moderace vyjádřeným v § 2953 odst. 1 věta třetí OZ ve spojení s § 2894 odst. 1 věta druhá OZ. Toto dotvoření práva je navíc problematické, neboť popírá hodnotovou volbu zákonodárce při konkretizaci ústavního principu plné náhrady újmy v soukromém právu, a taktéž proto, že likvidační dopady do majetkové sféry škůdce, kterým má být snížením výše náhrady zabráněno, nemohou nastat. Obviněného škůdce před nimi totiž brání mechanismy exekučního a insolvenčního práva. 

Ústavně nesouladným shledal Ústavní soud i postup soudů, které přistupují ke snížení výše této náhrady za pomoci judikatorně dotvořeného konceptu tzv. quasimoderace. Situace, kdy jsou majetkové poměry škůdce zohledňovány jako jedno z kritérií již ve fázi vyčíslování výše náhrady nemajetkové újmy poškozeného (přiměřeného zadostiučinění) podle § 2951 odst. 2 ve spojení s § 2957 OZ, neodpovídá ústavním požadavkům. Snížení určené výše náhrady se výslovně připouští u nedbalostně způsobené škody za podmínek stanovených v § 2953 odst. 1 OZ, který je – s ohledem na dikci § 2894 odst. 2 OZ – použitelný i pro náhradu nemajetkové újmy při zásahu do osobnostní sféry (jednotlivých složek osobnosti) člověka. Totéž ustanovení § 2953 odst. 1 OZ ale zároveň vylučuje snížení náhrady u úmyslně způsobené škody. Dříve judikatorně dovozená možnost snižování náhrady u nemajetkové újmy způsobené úmyslně formou tzv. quasimoderace tak byla explicitně překonána novou zákonnou úpravou, a i v tomto směru se jedná o nepřípustné dotváření práva, resp. obcházení výslovného zákonného pravidla.

Ústavní soud si je vědom, že v adhezním řízení může být poškozený také odkázán se svým nárokem (či jeho částí) na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 trestního řádu. I v tomto případě se závěry stanoviska uplatní, přestože samo odkázání poškozeného nevede k zamítnutí uplatněného nároku. Je totiž zároveň ústavně nesouladné, pokud trestní soudy odkážou poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních s odkazem na snížení (moderaci) výše náhrady i v rozsahu, v jakém jinak zjištěný skutkový stav umožňuje rozhodnout o náhradě újmy přímo v adhezním (trestním) řízení.

Zjednodušeně řečeno tedy v případě, kdy obviněný škůdce způsobí nemajetkovou újmu v souvislosti s trestným činem, trestní soudy musí vyhodnotit formu zavinění k této nemajetkové újmě. Pokud dospějí k závěru, že odčiňovaná nemajetková újma byla způsobena úmyslně, výši náhrady nemohou s odkazem na likvidační dopady do majetkové sféry škůdce snížit. Opačný přístup představuje porušení práva poškozeného na soudní ochranu.

Ačkoliv toto stanovisko bylo přijímáno primárně ohledně zásahu do duševní a tělesné integrity poškozeného trestným činem, Ústavní soud ve stanovisku pro vyloučení pochybností výslovně poznamenal, že právní závěry v něm obsažené se vztahují i na jiné zásahy do osobnostní sféry (jakékoli složky osobnosti) člověka a náhradu nemajetkové újmy takto způsobené.

První senát Ústavního soudu (vázán stanoviskem) teprve bude rozhodovat v kauze sp. zn. I. ÚS 343/25, týkající se série ústavních stížností poškozených dětí. Stanovisko je však závazné nejen pro Ústavní soud, ale i pro obecné soudy. 

Text stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 63-26 je dostupný PDF ikona zde (324 KB, PDF).

Kamila Abbasi 
tisková mluvčí Ústavního soudu