Plénum Ústavního soudu přijalo dne 13. srpna 2013 stanovisko, kterým se odchýlilo od svého dřívějšího právního názoru ve věcech vydávání osob do cizích států za účelem jejich trestního stíhání nebo omezení na osobní svobodě a s　tím souvisejícím přezkumem tohoto procesu Ústavním soudem.

Stávající praxe je taková, že o žádosti cizího státu o vydání osoby z　České republiky k　trestnímu stíhání nebo k　výkonu již uloženého trestu odnětí svobody rozhoduje ministr spravedlnosti, avšak po předchozím povinném posouzení přípustnosti takového vydání ze strany krajského soudu. Proti rozhodnutí krajského soudu o přípustnosti vydání lze ještě podat stížnost, o které rozhodne vrchní soud. Na základě soudního přezkumu pak ministr spravedlnosti vydání povolí, nepovolí anebo ze zákonem stanovených důvodů vydávací řízení ukončí.

Ústavní soud dosud nebyl zcela jednotný v　posuzování otázky, zda lze rozhodnutí ministra spravedlnosti o vydání považovat (pro účely podání ústavní stížnosti) za poslední procesní prostředek k　ochraně práva stěžovatele, anebo je přípustná i ústavní stížnost proti rozhodnutí vrchního soudu. Ve výroku I. svého stanoviska dospělo plénum Ústavního soudu k　závěru, že rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání osoby do cizího státu není rozhodnutím o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu, kterým se vyslovuje přípustnost jejího vydání. Osoba, o jejíž vydání jde, proto může podat ústavní stížnost nezávisle nejen proti rozhodnutí vrchního soudu, ale i proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání. Protože se obě tato rozhodnutí odlišují svým účelem a předmětem posouzení, posuzuje se lhůta k　podání ústavní stížnosti v　každém případě samostatně.

Bude-li Ústavní soud v budoucnu samostatně přezkoumávat rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým se povoluje vydání stěžovatele z　České republiky do cizího státu, bude stěžejním předmětem jeho přezkumu to, zda vydání nebrání skutečnost, že vydávané osobě byla v　České republice udělena mezinárodní ochrana, nebo že o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, včetně případného soudního přezkumu (výrok II. stanoviska).

Řízení o udělení mezinárodní ochrany je totiž správním řízením, které vede Ministerstvo vnitra nezávisle na soudním řízení o přípustnosti vydání. Česká republika je ale vázána mezinárodními smlouvami o lidských právech (např. Úmluvou o právním postavení uprchlíků), které mají aplikační přednost před jinými mezinárodními smlouvami (např. mezinárodním závazkem k　vydání osoby k　trestnímu stíhání nebo výkonu trestu do cizího státu). Ústavní soud naopak v　tomto řízení nebude přezkoumávat či přehodnocovat právní závěry soudního rozhodnutí, jímž byla vyslovena přípustnost vydání.

Plné znění stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.37/13 je dostupné  zde (216 KB, PDF). Odlišné stanovisko si vyhradil soudce Vladimír Sládeček a toto bude publikováno následně.

Plénum Ústavního soudu v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, rozhodlo, že toto stanovisko bude publikováno ve formě sdělení Ústavního soudu ve Sbírce zákonů.

Vlastimil Göttinger,

vedoucí protokolu Ústavního soudu