Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CitComp Brno s. r. o., IČ 26296594, se sídlem Mlýnská 326/13, Brno, zastoupené JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem, se sídlem Panská 12/14, Brno, proti výrokům II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 9 Cmo 18/2010, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, se souhlasem účastníků řízení bez ústního jednání,
t a k t o :
I. Výroky II. a III. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 9 Cmo 18/2010 bylo porušeno základní právo stěžovatelky garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ve výrocích II. a III. ruší.
O d ů v o d n ě n í :
I.
1. Ústavní stížností podanou osobně dne 16. 7. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)], se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Protokol“).
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřovala v tom, že odvolací soud nesprávně změnil rozhodnutí o nákladech nalézacího řízení a nesprávně též rozhodl o nákladech řízení odvolacího, když z jeho odůvodnění nelze jasně a srozumitelně zjistit jakou úvahou se řídil. Odvolací soud vytkl soudu nalézacímu, že nesprávně vypočetl náklady řízení dle ust. § 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 8. 2006 (dále jen „Vyhláška“), když v daném případě se jednalo o spor vyvolaný konkursem a tudíž mělo být aplikováno ust. § 8 písm. b) vyhlášky; tento postup však dle stěžovatelky nemá žádnou oporu v příslušném právním předpisu. Dle stěžovatelky bylo namístě postupovat při stanovení výše nákladů řízení právě dle ust. § 3 Vyhlášky, neboť správce konkursní podstaty úpadce se vůči ní domáhal žalobou jasně definovaného plnění, a to zaplacení částky ve výši 2 000 000 Kč. O výše uvedeném svědčí dle stěžovatelky i skutečnost, že soudní poplatek za odvolání byl stěžovatelce vyměřen právě s ohledem na žalobou požadovanou částku ve výši jejích 4 %, výše náhrady nákladů řízení byla žalobcem požadována rovněž dle ust. § 3 Vyhlášky a jako taková byla stanovena ve vydaném platebním rozkazu a rozsudku pro zmeškání, přičemž tato skutečnost byla odvolacímu soudu z jeho přezkumné činnosti známa a z jeho strany nebyla do vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí zpochybněna. Stěžovatelka uzavřela, že argumentace odvolacího soudu nemá oporu v zákonné úpravě, provedeném dokazování a není ani logická a věrohodná. Proto, s ohledem na výše uvedené, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené výroky usnesení Vrchního soudu v Olomouci svým nálezem zrušil.
3. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Olomouci se v Ústavním soudem stanovené lhůtě nevyjádřil. Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka k vyjádření se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti s poučením, že neobdrží-li Ústavní soud v určené lhůtě předmětné vyjádření, bude mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (ust. § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, tedy se svého účastenství na řízení vzdal.
4. Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
II.
5. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelů rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Cm 53/2005, z něhož zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.
6. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2010 č. j. 22 Cm 53/2005-130 byla vůči stěžovatelce jako žalované zamítnuta žaloba na vrácení kupní ceny ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu neúčinné smlouvy o převodu akcií dle ust. § 15 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „ZKV“, viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 3 Cmo 5/2006, založený na č. l. 17). Výrokem II. tohoto rozsudku byla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 327 900 Kč, vypočtená mimo jiné dle ust. § 3 Vyhlášky.
7. O odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 12. 5. 2010 č. j. 9 Cmo 18/2010-156 tak, že rozsudek nalézacího soudu v rozsahu zamítavého výroku potvrdil; výrok o náhradě nákladů řízení byl odvolacím soudem změněn a nově byly stěžovatelce přiznané náklady řízení stanoveny ve výši 19 770 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 11 520 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že „soud prvého stupně při výpočtu výše nákladů řízení, resp. při stanovení sazby odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni opomněl, že se jedná o spor vyvolaný konkursem a výši odměny určil podle vyhl. č. 484/2000 Sb., zatímco správné bylo použít ust. § 8 b) vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, neboť řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno žalobou doručenou soudu již dne 4. 11. 2004“ (str. 5 rozsudku). O nákladech odvolacího řízení pak vrchní soud rozhodl dle ust. § 8 Vyhlášky v platném znění.
III.
8. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola „běžné“ zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“ práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. V souladu se svou ustálenou judikaturou [nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253)] se tedy Ústavní soud zabýval tím, zda obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení neaplikovaly příslušné normy podústavního práva bez rozumného odůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem, konkrétně, zda napadená rozhodnutí nezasáhla do základního práva stěžovatelky garantovaného v čl. 1 odst. 1 Protokolu, tj. do práva na legitimní očekávání ochrany majetku.
9. Legitimní
očekávání požívá nejen podle judikatury Ústavního soudu [např. nálezy
ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331;
278/2004 Sb.), nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31
SbNU 173), nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU
19), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz 
], ale i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku
ze dne 16. 6. 2001) ochranu jako integrální součást majetkových práv. Z
judikatury Ústavního soudu stran legitimního očekávání, která
je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá
pojetí ochrany legitimního očekávání jako majetkového nároku, který byl
již individualizován právním aktem nebo je individualizovatelný na
základě právní úpravy (srov. např. výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS
2/02). Ústavní soud ovšem dodává, že legitimní očekávání nepůsobí
bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o
ústavním pořádkem jednotlivcům garantované základní právo, které v daném
případě působí ve vztahu jednotlivce vůči obecným soudům, tj. státní
moci. Soudy jsou pak zavázány (čl. 4 Ústavy České republiky) poskytovat
tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace
příslušných norem jednoduchého práva.
IV.
10. V nálezu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 3288/07 (N 77/49 SbNU 141) navázal Ústavní soud na nález ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 77/49 SbNU 141) a uvedl, že podle ustanovení § 3 odst. 1 Vyhlášky, není-li stanoveno jinak, ve věcech, v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky nebo jiné penězi ocenitelné plnění, činí sazba odměny částky uvedené v tomto ustanovení. Zejména je-li předmětem řízení zaplacení peněžité částky, nemůže činit citované ustanovení žádné výkladové problémy.
11. V daném případě nastala neúčinnost smlouvy o převodu akcií přímo ze zákona [viz ust. § 15odst. 1 písm. b) ZKV], přičemž předmětné řízení bylo řízením o vrácení kupní ceny ve výši 2 000 000 Kč, kterého se v souladu s ust. § 15 odst. 2 ZKV domáhal správce konkursní podstaty úpadce. Lze tedy souhlasit s názorem odvolacího soudu, že se v daném případě jedná o spor vyvolaný konkursem; toto posouzení však může mít vliv na řízení jen tam, kde právní předpisy s povahou sporu spojují určité následky (viz např. věcná příslušnost soudu, či převedení spisu pod senát s působností rozhodování o odvoláních proti rozhodnutím vydaným ve sporech vyvolaných konkursním a vyrovnacím řízením, včetně sporů týkajících se cenných papírů dle rozvrhu práce Vrchního soudu v Olomouci, č. l. 55). Vyhláška však v současném ani v žádném ze svých historických znění neupravovala zvláštní režim pro stanovení výše odměny za zastupování účastníka advokátem v řízeních vyvolaných konkursem. Vrchním soudem aplikované ust. § 8, resp. § 8 písm. b) Vyhlášky stanoví výši této odměny paušálně, a to pro případy, nelze-li ji stanovit dle ust. § 3 - 7 Vyhlášky, přičemž právě ust. § 3 odst. 1 Vyhlášky určuje výši odměny v řízeních, jejichž předmětem je zaplacení peněžité částky, a to v souladu s ust. § 3 odst. 4 Vyhlášky nepochybně dopadá i na nyní projednávaný případ.
12. Lze tedy uzavřít, že vrchní soud při rozhodování v dané věci nesprávnou interpretací jednoduchého práva, resp. nerespektováním kogentní normy, neuznal stěžovatelčin nárok majetkové povahy, který vyplývá z právního předpisu, čímž zasáhl do jejího základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá pod ochranu čl. 1 Protokolu [bod 9, obdobně viz nález sp. zn. IV. ÚS 763/05 ze dne 11. 4. 2006 (N 82/41 SbNU 79)].
13. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 1 odst. 1 Protokolu ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí obecného soudu po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. srpna 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu