Ústavní soud TZ 85/25
Ústavní soud zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení dvou příloh úhradové vyhlášky. Směřování zdravotnické politiky státu je otázkou politickou. Napadená právní konstrukce tzv. koeficientů centralizace péče nevede k porušení základních práv a svobod poskytovatelů zdravotní péče ani jiných dotčených osob.
Skupina senátorů podala návrh na zrušení přílohy č. 1 a přílohy č. 10 vyhlášky č. 314/2024 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad za hrazené služby a regulačních omezení pro rok 2025 (úhradová vyhláška). Těžištěm argumentace navrhovatelky bylo tvrzení, že úhradová vyhláška v důsledku zakotvení tzv. koeficientu centralizace zavádí diskriminační rozdíly v úhradách za shodné služby. Koeficient centralizace totiž poskytovatelům zdravotní péče se statutem centra vysoce specializované péče navyšuje úhrady o 5 %, zatímco jiným poskytovatelům, kteří tento statut nemají, úhrady za tytéž diagnózy snižuje v některých případech až na 50 %. Podle navrhovatelky Ministerstvo zdravotnictví prostřednictvím úhradové vyhlášky diskriminuje menší a regionální poskytovatele zdravotních služeb tím, že zavádí odlišné úhrady za shodné výkony na základě statutu poskytovatele. V důsledku zakotvení koeficientu centralizace podle navrhovatelky vznikají dvě kategorie pojištěnců: První, kteří obdrží péči plně hrazenou, pokud ji čerpají v nemocnici s centrem vysoce specializované péče, a druzí čerpající stejnou péči v zařízení, kde je úhrada záměrně krácena. Podle navrhovatelky byla úhradová vyhláška vydána svévolně a bez objektivních podkladů. Ministerstvo zdravotnictví přitom podle navrhovatelky má k dispozici data z referenčních nemocnic, která by umožnila spravedlivější nastavení úhrad.
Ústavní soud rozhodl v plénu (soudce zpravodaj Josef Fiala) tak, že návrh zamítl.
Úhradová vyhláška, jejíž součástí jsou i obě napadené přílohy, byla přijata a vyhlášena v souladu se zákonem. Samotný koeficient centralizace byl stanoven v mezích zákonného zmocnění Ministerstva zdravotnictví podle zákona o veřejném zdravotním pojištění. Vyhláška přitom nezakládá regulaci center vysoce specializované péče (ty reguluje zákon o zdravotních službách).
Úhradová vyhláška je jedním z legitimních nástrojů, kterými stát zajišťuje naplňování práva na bezplatnou zdravotní péči. Současně má povahu cenové regulace, která ovlivňuje právo na podnikání. Zakotvení koeficientu centralizace finančně zvýhodňuje poskytovatele se statutem centra vysoce specializované péče při výpočtu výše úhrad. Navrhovatelka však před Ústavním soudem nepřednesla argumentaci prokazující, že by bylo vyhláškou zasaženo samotné jádro práva podnikat. Zpochybnila především koeficient, který podle ní prohloubí hospodářské ztráty zejména menších nemocnic. Jakkoliv mohou někteří poskytovatelé zdravotních služeb po určitou dobu hospodařit se ztrátou, tato skutečnost se sama o sobě nedotýká podstaty a smyslu práva podnikat. Koeficient centralizace je stanoven jen u specifických skupin výkonů, u nichž jsou finančně zvýhodněni poskytovatelé se statutem centra vysoce specializované péče, kteří musí splňovat vyšší personální i technické požadavky než poskytovatelé bez tohoto statutu.
Ministerstvo nepostupovalo svévolně ani diskriminačně vůči vybrané skupině poskytovatelů, jak tvrdila navrhovatelka. Zakotvení koeficientu centralizace reaguje na vědecké poznatky a empirická data o lepších výsledcích léčby u vysoce specializovaných zákroků. Snahu o zlepšení kvality poskytované péče považuje Ústavní soud za legitimní. Skutečnost, že jsou centra vysoce specializované péče úhradovou vyhláškou v některých případech koeficientem finančně zvýhodněna oproti jiným poskytovatelů, není v rozporu s legitimním cílem, kterým je zvýšení kvality péče. Rozlišení skupin poskytovatelů podle toho, zda mají statut centra vysoce specializované péče, nebo nikoliv, je zjevně nediskriminační. Centra vysoce specializované péče poskytují v průměru specializovanější a i finančně náročnější péči. V konečném důsledku je tedy rozdílně přistupováno ke dvěma zcela odlišným skupinám poskytovatelů.
Zvolený koeficient centralizace je rozumný, byť si lze jistě představit i jiné (a případně i vhodnější) prostředky k financování center vysoce specializované péče a ke zvyšování kvality zdravotních služeb. Určení zdravotnické politiky představuje politické rozhodnutí státu. Podnikání ve zdravotnictví není běžným typem podnikání a zákonodárce má velmi široký prostor pro jeho regulaci. Stěžejní je zajistit co možná nejlepší profesionální péči v potřebné kvalitě a v přiměřené době. Využití právní konstrukce tzv. koeficientů centralizace péče podle Ústavního soudu nevede k porušení základních práv a svobod poskytovatelů zdravotní péče, ani dalších zúčastněných subjektů.
Právo na ochranu zdraví či právo občanů na bezplatnou zdravotní péči není vyhláškou porušeno. Vyhláška se nijak nedotýká práv pacientů na poskytnutí zdravotních služeb určité kvality. V rozporu s těmito právy není ani případné omezení regionální dostupnosti péče u vybraných výkonů. Zajištění vysoce náročné zdravotní péče na odpovídající úrovni vyžaduje určitou míru centralizace. Předním zájmem pacienta nepochybně není, aby se centrum nacházelo co nejblíže jeho bydlišti, ale spíše to, aby mu byla garantována co možná nejlepší profesionální péče, pro kterou musí existovat odpovídající podmínky (tedy přístrojové vybavení, zkušený zdravotnický personál, specializace na určitý typ zákroků).
Nedochází ani k porušení práva na územní samosprávu. Úprava přímo nezasahuje do majetkových či dalších práv územních samosprávných celků. Nemocnice zřizované územními samosprávnými celky (popř. nemocnice, v nichž mají územní samosprávné celky majetkový podíl) mohou i nadále usilovat o statut centra vysoce specializované péče, kterým bude svědčit koeficient centralizace s indexem 1,05.
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/25 je dostupný 
zde (436 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu