Ústavní soud, TZ 53/2026
V posuzované kauze nebyla překročena maximální přípustná doba vazby. Stěžovatel byl z výkonu vazby fakticky propuštěn asi měsíc před uplynutím uvedené doby, takže využití opatření nahrazujících vazbu bylo možné. Při rozhodování o uložení omezujících opatření nahrazujících vazbu není pro posouzení otázky, zda byla maximální doba vazby vyčerpána, podstatná délka doby mezi vzetím do vazby a uložením omezujících opatření nahrazujících vazbu, ale doba, po kterou byl obviněný ve vazbě.
Proti stěžovateli (jakož i dalším obviněným) bylo v únoru 2025 zahájeno trestní stíhání pro (zjednodušeně řečeno) hospodářskou a korupční trestnou činnost. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. února 2025 byl stěžovatel vzat do vazby podle § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu (útěková, koluzní a předstižná vazba). Vazba byla následně několikrát prodloužena, přičemž dne 24. května 2025 odpadl důvod koluzní vazby. Usnesením obvodního soudu z ledna 2026 bylo na základě návrhu evropské pověřené žalobkyně rozhodnuto o tom, že se nad stěžovatelem stanovuje dohled probačního úředníka (výrok I), že se stěžovateli ukládá povinnost zdržovat se v místě svého bydliště v určenou dobu a současně se stěžovatel vyzývá k vydání cestovního dokladu do úschovy (výrok II), že se stěžovateli ukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí (výrok III) a že se stěžovatel při nadále trvajících důvodech útěkové a předstižné vazby propouští z vazby na svobodu za současného nahrazení vazby uvedenými instituty (výrok IV). Obvodní soud tak rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby za současného využití substitučních opatření nejprve asi měsíc před uplynutím maximální přípustné doby vazby. Poté, co bylo toto jeho usnesení na základě stěžovatelovy stížnosti jako celek zrušeno Městským soudem v Praze, obvodní soud rozhodl usnesením dne 18. března 2026 znovu a v zásadě totožně. Také proti tomuto druhému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou městský soud v dubnu 2026 zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporoval důvodnost trestního stíhání, jež je proti němu vedeno. Ve vztahu k důvodům útěkové vazby uvedl, že jelikož nemůže obstát zvolená právní kvalifikace, není reálně ohrožen vysokým trestem odnětí svobody. Propuštění z vazby jeden měsíc před uplynutím maximální přípustné doby vazby považoval za účelový postup ze strany obecných soudů a evropské pověřené žalobkyně, realizovaný s cílem omezit jej alespoň formou opatření nahrazujících vazbu. Stěžovatel dále vytknul městskému soudu, že napadeným usnesením zrušil usnesení obvodního soudu z ledna 2026 jako celek, tedy včetně výroku o propuštění stěžovatele na svobodu, v čemž spatřuje porušení zákazu reformatio in peius. Konečně stěžovatel rovněž tvrdil, že rozhodnutí o propuštění z vazby předcházely značné průtahy.
Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Veronika Křesťanová) posoudil ústavní stížnost jako nedůvodnou, ač shledal v postupu obecných soudů pochybení, z nichž některá mohla mít dopad i do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. V části směřující proti rozhodnutím městského soudu a proti rozhodnutí obvodního soudu ze dne 18. března 2026 ústavní stížnost zamítnul, ve zbytku ji odmítnul.
Ústavní soud nejprve konstatoval, že se otázkou důvodnosti stěžovatelova trestního stíhání a ústavněprávní konformitou závěru obecných soudů o přetrvávající existenci důvodů útěkové a předstižné vazby zabýval již dvakrát, a to v usneseních sp. zn. II. ÚS 1293/25 ze dne 11. června 2025 a sp. zn. III. ÚS 2376/25 ze dne 16. října 2025, jimiž odmítl stěžovatelovy ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel nyní v tomto ohledu nenabídl žádnou novou argumentaci, proto Ústavní soud nenachází důvod k tomu, aby svůj postoj k posouzení ústavnosti závěru obecných soudů o existenci důvodů útěkové a předstižné vazby a samotného vedení trestního stíhání přehodnocoval.
Ústavní soud se dále neztotožnil s názorem stěžovatele, že zrušením usnesení obvodního soudu z ledna 2026 došlo k porušení zákazu reformatio in peius. Městský soud postupoval sice formálně nesprávně, když zrušil usnesení obvodního soudu jako celek, a tak i bez dalšího výrok, podle kterého byl stěžovatel propuštěn na svobodu. Fakticky však stěžovatel do vazby vrácen nebyl, rozhodnutí tedy materiálně nepředstavuje zásah do jeho ústavních práv.
Podstatné v posuzované věci bylo, že nebyla překročena maximální přípustná doba vazby. Stěžovatel byl z výkonu vazby fakticky propuštěn asi měsíc před uplynutím uvedené doby, takže využití opatření nahrazujících vazbu bylo možné. Při rozhodování o uložení omezujících opatření nahrazujících vazbu není pro posouzení otázky, zda byla maximální doba vazby vyčerpána, podstatná délka doby mezi vzetím do vazby a uložením omezujících opatření nahrazujících vazbu, ale doba, po kterou byl obviněný ve vazbě. Jinak řečeno, uložení omezujících opatření nahrazujících vazbu nebrání – při splnění dalších předpokladů – to, že obviněný je v době jejich ukládání již na svobodě, pokud předcházející doba vazby trvala kratší dobu než maximální možnou. Propuštění z vazby za současné aplikace vazebních substitutů Ústavní soud v projednávané věci nevyhodnotil jako snahu o obcházení pravidel o maximální přípustné době vazby.
Na snaze využít mírnějších prostředků určených pro zajištění osoby obviněného pro období, ve kterém již obviněného nelze držet ve vazbě, nevidí Ústavní soud nic nelegitimního. Naopak – pokud by takové jednání mělo být hodnoceno jako zásah do ústavních práv obviněného, znamenalo by to, že orgány činné v trestním řízení by důsledněji šetřily tato práva, pokud by obviněného ponechaly ve vazbě a vystavily by jej tak dalšímu intenzivnímu omezování osobní svobody.
Rozhodnutí o vazebních substitutech smí – při splnění dalších předpokladů – nastupovat v zásadě kdykoli, dokud neuplyne maximální doba vazby (s ohledem na její faktické trvání), tedy třeba i krátce před jejím uplynutím. Současná právní úprava (§ 73aa trestního řádu) výslovně upravuje maximální přípustnou dobu trvání vazebních substitutů a nečiní ji závislou na maximální době trvání vazby, takže obě tyto doby mohou být – při splnění dalších předpokladů – využity v zásadě v plném rozsahu. Délka doby mezi vzetím do vazby a uložením vazebních substitutů není v tomto ohledu podstatná. Tím není dotčen požadavek, že jak vazba, tak opatření vazbu nahrazující smí trvat jen po dobu nezbytně nutnou.
V posuzovaném případě mohl obvodní soud stěžovateli v novém rozhodnutí uložit omezující opatření nahrazující vazbu. Samotný výrok měl sice obvodní soud s ohledem na skutečnost, že stěžovatel z důvodu zrušení původního rozhodnutí již téměř dva měsíce pobýval na svobodě, formulovat odlišně, sama formulace však nezasáhla do stěžovatelových práv.
Jako opodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud námitku stěžovatele, že mu nebyl vrácen cestovní pas. V mezidobí mezi kasačním usnesením městského soudu a novým usnesením obvodního soudu z března 2026 neexistoval pro jeho zadržování právní titul. Po kasačním zásahu městského soudu měl tedy obvodní soud stěžovateli i bez jeho žádosti cestovní pas vrátit, což se nestalo. Toto pochybení obecných soudů však nemohlo zakládat důvod k tomu, aby Ústavní soud (byť jen zčásti) ústavní stížnosti vyhověl. Šlo o zásah do stěžovatelových práv, který se míjí s otázkou ústavnosti samotných napadených rozhodnutí. Ústavní soud však považoval za vhodné na tento aspekt upozornit alespoň v odůvodnění. Obdobně jako je pro maximální přípustnou délku doby vazby rozhodné skutečné omezení osobní svobody, musí soudy zohlednit faktický stav i v případě vazebních substitutů a zahrnout do doby trvání vazebních substitutů i dobu po zrušení prvního usnesení obvodního soudu, kdy formálně stěžovatele žádný vazební substitut neomezoval, ale materiálně byl omezen tím, že neměl k dispozici cestovní pas.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1480/26 je – včetně odlišného stanoviska soudce Hulmáka k odůvodnění – dostupný 
zde (364 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu