Ústavní soud TZ 92/25

Ústavní soud v tomto nálezu zdůraznil význam vlastní zdrženlivosti při přezkumu trestních příkazů z podnětu poškozených. Tato zdrženlivost vyplývá ze specifik rozhodování trestním příkazem, jakož i z toho, že trestní řád poškozeným nepřiznává žádný procesní prostředek obrany proti trestnímu příkazu. Zásah Ústavního soudu na základě přímo podané ústavní stížnosti poškozených proti trestnímu příkazu by měl být naprostou výjimkou. To platí jak při přezkumu, zda soud správně odkázal poškozené s jejich adhezními nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, tak při přezkumu, zda soud mohl rozhodnout trestním příkazem (a neprovádět hlavní líčení). Obě tyto roviny přezkumu se týkají primárně výkladu zákona, tedy podústavního práva. K porušení základních práv poškozených může dojít jen v úzce vymezených situacích, z nichž některé Ústavní soud v nálezu rozebírá. Žádná z těchto situací však nenastala ve zde posuzovaném případě.

Okresní soud uznal napadeným trestním příkazem vedlejší účastnici vinnou ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti, kterého se dopustila tím, že dostatečně nezabezpečila péči o svého pětiletého vnuka, který vypadl z okna a následkem toho zemřel. Stěžovatelé jsou poškození  - pozůstalí po zemřelém nezletilém, konkrétně jde o matku, nevlastního otce a nevlastního dědečka (otec druhého stěžovatele) zemřelého nezletilého. Stěžovatelé se vymezovali proti tomu, že je okresní soud s jejich nároky odkázal do občanskoprávního řízení. Měli za to, že byl jejich nárok na náhradu nemajetkové újmy dostatečně prokázán, aby o něm mohlo být rozhodnuto již v trestním řízení. Opětovné uplatňování nároků v jiném řízení povede mj. k jejich sekundární viktimizaci.

První stěžovatelka a druhý stěžovatel dále namítali porušení práva na účinné vyšetřování. Navrhli, aby Ústavní soud zrušil nejen adhezní výrok trestního příkazu, ale také samotné rozhodnutí o vině a trestu, přičemž vznesli otázku, zda neměla být odsouzená (babička zemřelého) odpovědná za přísnější trestný čin. Během přípravného řízení činili poškození řadu podnětů na doplnění vyšetřování (např. provedení vyšetřovacího pokusu či zohlednění vypjatých vztahů v rodině), kterým však orgány činné v trestním řízení nevyhověly. Okresní soud měl podle jejich názoru věc řádně objasnit a projednat v hlavním líčení.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr) ústavní stížnosti jako nedůvodné zamítl.

První otázkou bylo posouzení ústavnosti toho, že stěžovatelé jako poškození byli se svými adhezními nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Ústavní soud se přitom ve své rozhodovací praxi staví proti nadměrnému odkazování poškozených s jejich nároky do řízení ve věcech občanskoprávních. Smyslem této rozhodovací praxe Ústavního soudu je především předcházet riziku další sekundární viktimizace poškozených – zamezit tomu, aby museli znovu v dalším řízení otevírat pro ně často psychicky náročná témata.

Ústavní soud však není další instancí v soustavě trestních soudů. Jeho úkolem není v každém jednotlivém případě hodnotit, zda byly naplněny zákonné podmínky pro odkázání poškozených s jejich adhezními nároky do občanskoprávního řízení. Možnost Ústavního soudu zasahovat do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, je nadále velmi omezená – je omezená především právě na situace předcházení reálné hrozbě další sekundární viktimizace poškozených, a to navíc v případě, kdy bylo možné o nároku poškozených zjevně rozhodnout již v samotném trestním řízení.

Uvedená zdrženlivost platí tím spíše za situace, kdy soud rozhoduje trestním příkazem, jehož součástí je i odkázání poškozených na občanskoprávní řízení. Účelem trestního příkazu je zjednodušení a urychlení trestního řízení ve skutkově a právně méně složitých věcech. Odkázání poškozených trestním příkazem na občanskoprávní řízení tedy může být logickým projevem toho, že se trestní soud snaží bez zbytečných průtahů rozhodnout ve věci samé (vyřešit otázku viny a trestu). Navíc, u trestního příkazu soud nerozhoduje po hlavním líčení (které by proběhlo za účasti poškozeného), a proto se zde ani plně neuplatní argument rizika další sekundární viktimizace v civilním řízení.

V posuzované věci nebyl podklad pro rozhodnutí o adhezních nárocích poškozených natolik jednoznačný, aby bylo odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních v rozporu s ústavním pořádkem. Existovaly zde konkrétní okolnosti a pochybnosti, které ještě bude třeba v civilním řízení posoudit a dalším dokazováním objasnit. Nejednalo se ani o situaci, kdy by poškozeným bezprostředně hrozila další sekundární viktimizace v civilním řízení.

Obdobně Ústavní soud poukázal na specifika přezkumu trestních příkazů z pohledu tvrzeného porušení práva na účinné vyšetřování. Ústavní soud nejprve shrnul, jak se právo na účinné vyšetřování vyvinulo a rozšířilo v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a také Ústavního soudu. Následně zdůraznil, že těmto tendencím musí odpovídat výrazná zdrženlivost Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí trestních soudů z podnětu poškozených. Jinak řečeno, to, že Ústavní soud tímto způsobem z podnětu poškozených zasahovat smí, ještě neznamená, že by tak ve zvýšené míře činit měl. Ústavní soud nemůže pravidelně z podnětu poškozených přezkoumávat správnost (zákonnost) zprošťujících rozsudků či dokonce odsuzujících rozsudků, které se poškozeným jeví jako moc mírné vůči pachateli.

Ve zde posuzovaném případě se navíc jednalo právě o odsuzující rozsudek v podobě trestního příkazu, proti němuž trestní řád poškozeným nepřiznává žádné procesní prostředky obrany. V případě, kdy se poškození domáhají zrušení odsuzujícího (nikoli zprošťujícího) rozhodnutí, by se však muselo jednat o zcela svévolné rozhodnutí trestního soudu, aby bylo možné dovodit jeho protiústavnost.

Nic takového v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Žádný z podnětů k dalšímu dokazování, které stěžovatelé činili, nebyl takové povahy, aby nevyhovění mu představovalo porušení práva na účinné vyšetřování. Stěžovatelé spíše polemizovali s různými detaily skutkového děje, které z valné většiny ani nemohly nic změnit na právní kvalifikaci. Orgány činné v trestním řízení se věcí řádně zabývaly. Z ničeho nevyplynulo, že by skutkový stav byl natolik nedostatečně prokázán, aby Ústavní soud ze své zdrženlivé pozice zasahoval do úvahy trestního soudu, zda rozhodne trestním příkazem.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1456/25 je dostupný  zde (478 KB, PDF).