Ústavní soud, Brno, TZ 74/14
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) odmítl ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neboť neshledal porušení základních práv stěžovatelů.
Stěžovatelé v ústavních stížnostech brojili proti rozhodnutí obecných soudů v jejich věci, tedy rozsudku Krajského soudu v Ostravě, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a usnesení Nejvyššího soudu a požadovali jejich zrušení s poukazem na porušení celé řady základních práv a svobod garantovaných Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod.
Konkrétně stěžovatelé zpochybnili například právní kvalifikaci skutku na trestný čin vraždy, provedené dokazování v trestním řízení, nestrannost a nezávislost soudů v důsledku mediálního tlaku a také výši uloženého trestu, který považují za nepřiměřený a exemplární.
Z vyžádaného spisového materiálu a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování a obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a ani Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů či orgánů činných v trestním řízení žádnou protiústavnost. Ústavní soud dále konstatoval, že napadená rozhodnutí, ani jim předcházející řízení, nenesou žádné známky neobjektivního přístupu. Ústavní soud se zabýval také otázkou, zda povolení přímých přenosů v daném případě zasáhlo právo druhého stěžovatele na soukromý život nad tolerovatelnou míru. Soudní proces, resp. vystoupení před soudem v postavení svědka či strany řízení, je z povahy věci vystoupením veřejným. Účast na soudním řízení je tedy spojena s nutností nést určitý zásah do soukromí, neboť k tomu dochází již zveřejněním skutečnosti, že je osoba stranou soudního sporu, obžalovaná z trestného činu, poškozená atd. Konkrétní míra zásahu pak bude samozřejmě záviset na předmětu soudního řízení a povaze informací, které jsou v průběhu soudního procesu zpřístupňovány. Ústavní soud vycházel z toho, že v dané věci předmětem řízení nebyly ve větší míře detaily z osobního života obžalovaných, nýbrž popis okolností souvisejících se spácháním projednávaného skutku. Za těchto okolností má Ústavní soud za to, že nalézací soud náležitě vyvážil v konfliktu stojící zájmy veřejnosti a osob zúčastněných na řízení. Povolení přímého přenosu některých hlavních líčení tudíž v daném případě nepřesáhlo tolerovatelnou míru zásahu do soukromého života druhého stěžovatele ani ostatních spoluobžalovaných a přenosy soudních líčení neměly vliv ani na spravedlivost procesu jako celku.
Potřeba generální prevence při ukládání trestů stěžovatelům a ostatním spoluobžalovaným byla pouze jedním z aspektů úvahy soudu o jejich druhu a výměře. Obecné soudy dostály rovněž požadavkům individualizace trestu, když přihlédly k dosavadnímu způsobu života stěžovatelů, k nekritickému postoji, který k trestné činnosti zaujali, či k pohnutce, která je ke spáchání činu vedla. Právě ona pohnutka, kterou byla pouhá skutečnost, že poškození patřili k odlišnému etniku, přičemž obžalovaní je vůbec neznali a neměli s nimi žádný konflikt, byla jedním ze stěžejních důvodů pro konstatování velmi vysoké nebezpečnosti činu pro společnost a pro uložení výjimečného trestu. Přítomnost této pohnutky rovněž odlišuje čin spáchaný obžalovanými od jiných případů trestných činů vraždy. Ústavní soud tedy shrnul, že výše trestů byla odůvodněna řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem a ústavně konformně.
Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1418/12 bude v brzké době zpřístupněno v databázi NALUS.
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu