Ústavní soud odmítl ústavní stížnost ve věci H-SYSTEM

02.10.2019

 

Ústavní soud, Brno, TZ 112/2019

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) odmítl ústavní stížnost podanou Stavebním bytovým družstvem Svatopluk (stěžovatel č. 1) a dalšími 21 fyzickými osobami (stěžovatelé č. 2 – 22) proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. 29 Cdo 4470/2015-682, na jehož základě byla Stavebnímu bytovému družstvu Svatopluk (žalovanému) uložena povinnost vyklidit nemovitosti (bytové domy vystavěné v rámci zkrachovalého projektu H-SYSTEM), které užívají fyzické osoby (mj. i stěžovatelé č. 2 – 22), do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a vyklizené předat správci konkursní podstaty úpadce H-SYSTEM, a. s. (žalobci).

Důvodem pro nevyhovění ústavní stížnosti u stěžovatelů č. 2 – 22 (fyzických osob) byla skutečnost, že o jejich hmotná práva a povinnosti v řízení před obecnými soudy vůbec nešlo (povinnost k vyklizení byla uložena toliko stěžovateli č. 1), neboť nebyli účastníky, nýbrž pouze vedlejšími účastníky řízení. Proto nejsou (v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu) podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, osobami oprávněnými k podání ústavní stížnosti a nelze u nich tak uvažovat ani o porušení jejich ústavně zaručených práv [konkrétně namítali porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny, práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny a práva na respektování rodinného a soukromého života podle čl. 8 Úmluvy].

Ústavní stížnost stěžovatele č. 1 pak byla odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost. here Ústavní soud neshledal v rozhodnutí Nejvyššího soudu porušení žádného z ústavně zaručených práv tohoto stěžovatele. Podstatné pro posouzení věci bylo, že žalobou na vyklizení (z roku 2001) realizoval správce konkursní podstaty svoje vlastnické právo, odvozené od vlastnického práva úpadce H-SYSTEM, a. s. Spor o vlastnictví předmětných nemovitostí byl přitom pravomocně vyřešen již v říjnu 2008 v (jiném) řízení o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty a skončil zamítnutím vylučovací žaloby ohledně předmětných bytových domů, neboť soudy v tomto řízení dospěly k závěru, že do konkursní podstaty úpadce byly sepsány důvodně. Nejpozději od tohoto okamžiku si proto museli být všichni stěžovatelé zcela jistě vědomi svého sporného (přesně řečeno: protiprávního) užívání předmětných bytových domů a nemohli tudíž mít legitimní očekávání ohledně legality svého postupu při jejich dostavbě.

follow url Námitky stěžovatele č. 1 týkající se rozporu výkonu práva správce konkursní podstaty s dobrými mravy, či posuzování existence dobré víry na straně stěžovatele č. 1, pak postrádaly potřebný ústavněprávní přesah. Lhůtu k vyklizení stanovenou Nejvyšším soudem s ohledem na § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v délce jednoho měsíce od právní moci jeho rozhodnutí Ústavní soud rovněž nepovažoval za natolik nepřiměřenou, že by zavdávala důvod pro zrušení napadeného rozsudku. K tomu Ústavní soud podotkl, že enter site posuzování dobrých mravů a dobré víry, stejně jako stanovení lhůty k vyklizení, jsou primárně záležitostí obecných soudů, do jejichž rozhodování Ústavnímu soudu (až na naprosté výjimky) nepřísluší jakkoliv zasahovat. Zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu by postavení prvního stěžovatele a potažmo ani stěžovatelů č. 2 – 22 nijak zásadně nezlepšilo. Předmětné bytové domy jsou totiž stále součástí konkursní podstaty a vyhovění ústavní stížnosti by je neochránilo před jejich případným zpeněžením a následným uplatňováním vlastnického práva nového nabyvatele.

Z pohledu právního tak proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud žádné výhrady. Na druhé straně je však třeba vnímat i snahu stěžovatelů (z jejich subjektivního pohledu ospravedlnitelnou) o prosazení svých zájmů s důrazem na nalezení individuální spravedlnosti. I když se lze zamýšlet nad tím, jaké jiné řešení mohlo (mělo) být zvoleno, z důvodu existence mnoha zcela protichůdných zájmů nebylo možné najít takové řešení, které by vyhovovalo úplně všem. follow link Ústavní soud neshledal pochybení v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, který upřednostnil zájem řádově mnohem početnější skupiny účastníků projektu H-SYSTEM, kteří se – na rozdíl od stěžovatelů – rozhodli uplatňovat svá práva zákonnou cestou jako věřitelé v konkursním řízení. 

Nicméně s ohledem na specifika stávající věci Ústavní soud nemůže než apelovat na správce konkursní podstaty, aby k výkonu rozsudku Nejvyššího soudu přistoupil rozumným způsobem, beroucím na zřetel zejména jeho dopady na osobní a rodinné poměry nejen stěžovatelů č. 2 – 22, ale i dalších osob, kterých se rozsudek Nejvyššího soudu dotýká.

Text usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2766/2018 je dostupný PDF zde (225 KB, PDF).