Ústavní soud, Brno, TZ 26/2016
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) odmítlo pro neoprávněnost navrhovatele návrh na zrušení § 160 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Navrhovatelem byl Krajský soud v Ostravě jednající samosoudkyní senátu 32 Cm. V rámci insolvenčního řízení u tohoto soudu, přiděleného v souladu s rozvrhem práce k vyřízení do senátu 33 INS, byl zahájen incidenční spor, který byl ale posléze z důvodu hrozících průtahů opatřením předsedkyně soudu, s odkazem na napadené ustanovení insolvenčního zákona, přikázán k projednání a rozhodnutí právě samosoudkyni senátu 32 Cm. Ta jménem navrhovatele řízení přerušila a věc předložila podle čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu, neboť se domnívala, že předmětné ustanovení insolvenčního zákona odporuje ústavním zárukám interní nezávislosti soudce. Zdůraznila při tom, že k přidělování spisů na základě tohoto ustanovení nedochází v souladu s rozvrhem práce, resp. s pravidly předem stanovenými pro takové mimořádné situace, ale pouze ad hoc opatřením předsedkyně soudu. V uvedeném postupu, který umožňuje změnu v přidělení věcí (byť jen pro část řízení) neprůhledným, arbitrárním způsobem spatřovala samosoudkyně porušení práva na zákonného soudce, které vyplývá z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dikce napadeného ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona: „Jestliže by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení mohlo vést k průtahům v insolvenčním řízení, přikáže předseda insolvenčního soudu takový spor jinému soudci insolvenčního soudu.“
Než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání návrhu, byl nucen přezkoumat, zda byl návrh podán oprávněným navrhovatelem, a dospěl k závěru, že nikoliv. Ústavní soud opakovaně vyložil, že soud může podat návrh na zrušení ustanovení pouze takového zákona, který má být aplikován při řešení konkrétního sporu probíhajícího před tímto soudem. Ve smyslu závěrů usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 ze dne 23. 10. 2000 je podmínka návrhového oprávnění soudu splněna, jedná-li se o zákon, jehož aplikace má být bezprostřední, nezbytná či nevyhnutelná a nikoliv jen hypotetická, resp. by k ní mělo dojít pouze v širších souvislostech věci. V daném případě však napadené ustanovení nebude v průběhu řešení incidenčního sporu už žádným způsobem aplikováno. Toliko na jeho základě byl incidenční spor, dosud vedený v senátu 33 INS, přidělen do senátu 32 Cm. Tím se však veškerá relevance napadeného ustanovení ve vztahu k řešení sporu vyčerpala ještě před zahájením samotného incidenčního řízení. S ohledem na to, že nedošlo (ani potenciálně dojít nemohlo) k ovlivnění řízení vedeného navrhovatelem, tím méně k očekávání takového jeho výsledku, který by v případě zrušení napadeného ustanovení nenastal, není na místě ani extenzivní výklad „použití zákona při řešení věci“ jako podmínky pro přípustnost návrhu na konkrétní kontrolu ústavnosti. Nadto je třeba přihlédnout k tomu, že základní právo na zákonného soudce, o které se návrh opírá v prvé řadě, nesvědčí samotnému soudci, ale účastníkům soudního řízení, k jejichž ochraně slouží.
Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že si je vědom významu i interní nezávislosti soudů a sdílí požadavek na „eliminaci nástrojů, jimiž by mohla justiční správa (a jejím prostřednictvím moc výkonná v podobě Ministerstva spravedlnosti) nepřímo ovlivňovat rozhodovací činnost soudců“, která zahrnuje mj., aby úprava řešení nápadu projednání a rozhodnutí incidenčních sporů a jeho případné změny byla přímou součástí rozvrhu práce příslušného insolvenčního soudu. Takové řešení je i v souladu se záměrem zákonodárce, který novelou zákona sledoval urychlení projednání a rozhodnutí incidenčního sporu jeho začleněním do rámce insolvenčního řízení.
K usnesení zaujali odlišné stanovisko soudci Jaromír Jirsa, Tomáš Lichovník, Milada Tomková, Vojtěch Šimíček a Kateřina Šimáčková.
Text usnesení sp. zn. Pl. ÚS 11/15 včetně disentů je dostupný 
zde (491 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu