Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Ústavní soud opětovně připomněl povinnost respektovat právo na bezplatnou pomoc obhájce

Ústavní soud, Brno, TZ 77/2020

 

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě a usnesení Okresního soudu v Ostravě, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na bezplatnou pomoc obhájce zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 

 

V létě 2016 byl tehdy sedmnáctiletý stěžovatel zadržen pro podezření ze spáchání provinění ublížení na zdraví a výtržnictví. S ohledem na svůj věk musel mít stěžovatel obhájce v rámci tzv. nutné obhajoby. Toho mu nejdříve ustanovil soud; v prosinci 2016 pak matka stěžovatele udělila plnou moc advokátce, která rodinu zastupovala už v minulosti. Začátkem roku 2017 podala advokátka jménem stěžovatele návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Obecné soudy o tomto návrhu rozhodly až o tři roky později a zamítly jej; jejich rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. Podle obecných soudů to, že stěžovatel neměl aktuálně dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby, neznamená, že by automaticky měl mít nárok na bezplatnou obhajobu. Rozhodné jsou jeho obecné výdělkové schopnosti a možnosti, případně jestli mu v práci nebrání zdravotní stav. Podle krajského soudu navíc stěžovatel ani řádně nedoložil, že nemá prostředky na zaplacení obhájce.

 

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud. Namítal, že přestože zákon sociálně slabým přiznává nárok na bezplatnou obhajobu, soudy tento nárok v praxi značně omezují. Pro osoby zcela nemajetné je velmi obtížné předložit listiny k prokázání své situace. Navíc pro osobu, která dlouho žila v ústavní péči, má jen základní vzdělání a nemá žádné rodinné zázemí – což je i případ stěžovatele – je i obtížnější získat zaměstnání, a i pokud se jí to podaří, z minimální mzdy sotva zaplatí své vlastní životní potřeby.

 

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Poukázal na ústavní záruky práva na obhajobu, které zahrnuje také právo na bezplatnou pomoc obhájce, jak vyplývá zejména z čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. V souladu s tím má podle § 33 odst. 2 trestního řádu nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu obviněný, který osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby. Ústavní soud přitom již dříve zrušil rozhodnutí soudů, která pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu stanovila podmínky, které neměly oporu v zákoně a vztahovaly se k hypotetickým budoucím možnostem obviněného, nikoli k zjištěnému současnému stavu (nález sp. zn. I. ÚS 3966/17 ze dne 23. 4. 2019 a nález sp. zn. IV. ÚS 2590/19 ze dne 8. 10. 2019). Jediným významným hlediskem pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu má být zjištění úplné nebo částečné neschopnosti obviněného hradit náklady obhajoby. Obviněný totiž potřebuje mít zajištěnu efektivní obhajobu právě v době trestního řízení, nikoli někdy v budoucnu. Zároveň stát nemůže náklady na realizaci práva nemajetného obviněného na pomoc obhájce přenášet na tohoto obhájce, který se z dobré víry ujal jeho obhajoby. Navíc již bylo Evropským soudem pro lidská práva opakovaně rozhodováno, že pro osvědčení, že obviněný nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby, není potřeba prokázat jeho nemajetnost nade vší pochyby, ale postačí, plyne-li skutečnost, že je nemajetný, ze všech indicií předložených obviněným nebo zahrnutých ve spise.

 

Z podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici k případu stěžovatele, vyplynulo, že stěžovatel žil od dětství v chudobě. Na základě politiky města Vsetín byl v roce 2006 s rodiči a sourozenci – jako romská rodina – vystěhován do odlehlé vesnice desítky kilometrů daleko, kde byl rodině přidělen dům ve velmi špatném stavebně-technickém stavu, se špatnými hygienickými podmínkami a nefunkčním sociálním zařízením. Otec posléze od rodiny odešel a nezletilé děti, včetně stěžovatele, byly nakonec v roce 2008 zejména v důsledku nevyhovujících bytových poměrů odebrány z péče matky a umístěny do dětského domova. Stěžovatel se do péče matky vrátil znovu v roce 2012, ale v roce 2016 mu byla opět nařízena ústavní výchova, neboť jeho matka neměla prostředky k zajištění výživy dětí. Stěžovatel dokončil pouze základní školu. Při zahájení trestního stíhání byl stěžovatel stále v ústavní výchově, poté mu zemřeli oba rodiče. Stěžovatel dříve bydlel také u své sestry, která však živí vlastní děti. V minulosti stěžovatel pracoval na brigádách, kterými si vydělával na jídlo v době svých útěků z ústavní péče; při zadržení byl vůbec poprvé zaměstnán, a to jako montážní dělník na dálnici po dobu asi jednoho týdne. Neobyvatelný dům ve vesnici, kam byla původně jeho rodina vystěhována, již vlastní obec. Na všechny tyto okolnosti upozornila obecné soudy stěžovatelova advokátka před rozhodnutím o nároku stěžovatele na bezplatnou obhajobu. 

 

Ze všech informací dostupných ve věci stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel se ve svém životě zatím neocitl v situaci, kdy by byl schopen si obstarat živobytí sám, natož pak si vydělat finanční prostředky, z nichž by bylo možno hradit náklady obhajoby. Stěžovatel byl v době zahájení trestního řízení nezletilý, pochází z marginalizované skupiny Romů, což v minulosti opakovaně pocítil, velkou část svého dospívání strávil v ústavní péči a po propuštění z ní zůstal bez stabilního bydlení a rodinného i jiného zázemí, příležitostně užívá pervitin. Pokud mu soudy nepřiznají nárok na bezplatnou obhajobu, pak bude muset navíc hradit přinejmenším náklady na ustanoveného obhájce, který ho zastupoval na začátku trestního řízení. Tyto údaje jsou dostatečnými indiciemi pro závěr, že stěžovatel je nemajetný.

 

Osoby vyrůstající v chudobě, zvláště jsou-li z marginalizované skupiny, mají často i horší přístup ke vzdělání. O to naléhavější je, aby tyto osoby měly spravedlivý přístup k bezplatné pomoci obhájce, který jim pomůže zorientovat se v trestním řízení. Pro osoby zcela nemajetné je obtížné obstarat si listiny k prokázání toho, že nic nemají, a příliš formalistický přístup soudů tak může zasáhnout do samotné podstaty práva na obhajobu, které zahrnuje i jejich právo na bezplatnou pomoc obhájce. I těmto osobám náleží všechny záruky soudní ochrany a spravedlivého procesu; obecné soudy jim je tedy mají poskytnout, a tak je ujistit, že chrání i jejich základní práva, a nikoli dál přispívat k marginalizaci těchto osob.

 

Tomu v případě stěžovatele obecné soudy nedostály a naopak vůbec nezohlednily stávající situaci stěžovatele a jeho poměry, jak se podávaly ze spisového materiálu. Ústavní soud proto jejich rozhodnutí o tom, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu, zrušil. 

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1411/20 je dostupný  zde (225 KB, PDF).