Ústavní soud PV 20/25
Stěžovatel v listopadu 2018 požádal podle § 13 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím Obvodní soud pro Prahu 5 o poskytnutí informací týkajících se skončeného trestního řízení vedeného proti zesnulému obviněnému. Požadoval zaslání kopií celkem devíti dokumentů. Rozhodnutím předsedkyně obvodního soudu z prosince 2018 byla žádost stěžovatele částečně odmítnuta. Ministerstvo spravedlnosti posléze rozhodnutí obvodního soudu zrušilo a věc vrátilo k novému projednání. Rozhodnutím předsedkyně obvodního soudu z dubna 2019 byla žádost stěžovatele opět částečně odmítnuta, přičemž ministerstvo toto rozhodnutí znovu zrušilo a vrátilo k dalšímu rozhodnutí. Obvodní soud posléze rozhodnutím ze dne 6. 9. 2019 žádosti vyhověl (dva dokumenty poskytl), částečně vyhověl (šest dokumentů poskytl v anonymizovaném znění) a v části týkající se poskytnutí kopie protokolu o výslechu obviněného před soudcem, při kterém se měl doznat ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin podplácení a vyslovit souhlas s podmíněným zastavením trestního stíhání, žádost odmítl s odkazem na výluku z poskytování informací podle § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. Právě tato výluka se následně stala spornou.
Povinný subjekt konstatoval, že poskytnutí protokolu o výslechu by představovalo nepřípustně extenzivní výklad stěžovatelova práva na informace a bylo by kladeno na roveň práva účastníků řízení nahlížet do spisu ve smyslu § 65 trestního řádu. Stěžovatel se odvolal proti neposkytnutí protokolu o výslechu a proti poskytnutí 6 dokumentů v anonymizovaném znění. Ministerstvo spravedlnosti stěžovatelovo odvolání rozhodnutím ze dne 20. 11. 2019. Městský soud žalobu proti rozhodnutí ministerstva napadeným rozsudkem zamítl mimo jiné s tím, že protokol o výslechu spadá pod pojem (i výluku) „rozhodovací činnost soudů“ podle § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. a povinný subjekt byl oprávněn jej stěžovateli neposkytnout. Rovněž Nejvyšší správní soud stěžovateli nevyhověl. K námitce stěžovatele o neposkytnutí protokolu o výslechu Nejvyšší správní soud konstatoval, že je nutné jej posuzovat podle § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. Výluky z povinnosti poskytovat informace podle § 11 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 6 zákona č. 106/1999 Sb. na posuzovanou věc nedopadají, neboť trestní řízení již skončilo a není zřejmé, že by poskytnutí dané informace přímo ohrozilo či zmařilo účel jiného trestního řízení či práva třetích osob anebo schopnost orgánů veřejné moci předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost, stíhat trestné činy nebo zajišťovat veřejný pořádek a bezpečnost České republiky.
Stěžovatel se proto obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti brojil (oproti předcházejícím řízením) pouze proti tomu, že mu soudy odepřely poskytnutí kopie protokolu o výslechu před soudem. Konkrétně namítal, že jeho požadavek o poskytnutí kopie protokolu o výslechu nelze podřadit pod pojem „rozhodovací činnost soudu“.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Milan Hulmák) rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2024 č. j. 5 As 183/2022-29 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2022 č. j. 6 A 1/2020-74 zrušil.
Zákonnou výluku pro neposkytnutí informací by měl povinný subjekt aplikovat pouze v nezbytných případech, kdy na základě poměřování shledal pro neposkytnutí informací důvod v demokratické společnosti nezbytný k ochraně jiných konkurujících práv či hodnot. Ústavní soud neshledal v odůvodnění napadených rozhodnutí legitimní důvod pro tak zásadní omezení práva na informace, aby mohl dospět k závěru, že odepření informací stěžovateli splňovalo podmínku nezbytnosti podle čl. 17 odst. 4 Listiny. Rozhodnutí správních soudů v části týkající se neposkytnutí protokolu o výslechu stěžovateli tak porušují právo stěžovatele na informace. Případ se nyní vrací před Městský soud v Praze.
Právní věta:
Právo stěžovatele na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny je porušeno, jestliže povinný subjekt podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím neposkytl stěžovateli dokument na základě neústavního (extenzivního) výkladu § 11 odst. 4 písm. b) téhož zákona. V souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu povinný subjekt i při aplikaci zákonné výluky musí současně zvažovat, zda zákonná ochrana těmto údajům stanovená je v konkrétním případě skutečně proporcionální z hlediska nezbytného omezení práva na přístup k informacím.
Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2375/24 je dostupný 
zde (446 KB, PDF).