Ústavní soud TZ 48/25
Nejvyšší správní soud vede řízení o kasační stížnosti obchodní společnosti, která byla oprávněna k výkonu auditorské činnosti. Rozhodnutím výkonného výboru Komory auditorů České republiky jí byl pozastaven výkon auditorské činnosti podle § 6 odst. 3 zákona o auditorech, podle kterého Komora pozastaví auditorské společnosti výkon auditorské činnosti, pokud proti ní bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin spáchaný úmyslně, a to do dne, kdy nabude právní moci rozhodnutí, kterým se toto trestní stíhání končí. Rada pro veřejný dohled nad auditem odvolání auditorské společnosti zamítla a rozhodnutí Komory potvrdila. Nejvyšší správní soud má rozhodnout o kasační stížnosti, kterou auditorská společnost podala proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž zamítl její žalobu proti dříve uvedeným rozhodnutím. Stěžejní námitkou stěžovatelky před Nejvyšším správním soudem je neústavnost § 6 odst. 3 zákona o auditorech.
Navrhovatel, tedy Nejvyšší správní soud, má za to, že napadené ustanovení má zcela zásadní dopad do práv auditorských společností, jimž znemožňuje svobodný výkon podnikání, a s ohledem na potenciálně značnou délku trestního řízení může mít i likvidační důsledky. Podle navrhovatele tak představuje porušení práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
Plénum Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Ronovská) návrh zamítlo s tím, že § 6 odst. 3 zákona o auditorech není v rozporu s ústavním pořádkem.
V případě auditorských společností zákon o auditorech stanoví jako jednu z podmínek pro výkon auditorské činnosti obchodní společností bezúhonnost. Napadené ustanovení vyžaduje, aby došlo „preventivně“ k pozastavení výkonu auditorské činnosti už se zahájením trestního stíhání, které by mohlo eventuálně vést ke ztrátě bezúhonnosti (nabytím právní moci odsuzujícího rozsudku), a tím k zákazu činnosti. Komora musí rozhodnutí o pozastavení činnosti vydat, je-li trestní stíhání vedeno pro trestný čin spáchaný úmyslně, a nemá možnost diskrece.
Auditorská činnost je prováděna „na zakázku“ mezi auditorem a auditovaným subjektem. Ten se však nestává klientem auditora v obvyklém smyslu, protože audit nesleduje ochranu zájmů auditovaného subjektu. Auditorskou činností se naplňuje zájem na tom, aby účetní závěrky, konsolidované účetní závěrky, zprávy o udržitelnosti a ostatní doklady předložené k auditu spolehlivě vypovídaly o majetkových a finančních poměrech auditovaného subjektu. Okruh uživatelů informací ověřovaných auditorem je přitom široký. Auditorská činnost tak slouží k ochraně společníků, akcionářů, věřitelů nebo obchodních partnerů auditovaného subjektu nebo státu. V nejširším smyslu přispívá auditorská činnost k naplnění zájmů veřejnosti jako takové.
Podstatou auditorské činnosti je ověření spolehlivosti informací, které o sobě a svých majetkových a finančních poměrech zveřejňuje auditovaný subjekt. Pro ověření, zda informace podávají věrný a poctivý obraz reality, má auditor přístup k neveřejným a důvěrným podkladům, o nichž musí zachovávat mlčenlivost. Pro osoby, které využívají závěrů auditora, je podle Ústavního soudu důležité vědět, nakolik mohou závěry auditora považovat za důvěryhodné, aniž by měly samy přístup k podkladům umožňujícím si tyto závěry nezávisle ověřit. Auditor tak svým jménem a dobrou profesní pověstí podkládá důvěryhodnost výsledku auditorské činnosti. Musí si zachovávat vysokou profesně etickou integritu, být nezávislý, postupovat nestranně a objektivně, být spolehlivý a garantovat vysokou odbornost své práce. To se odráží v důrazu na naplňování etických zásad auditorské činnosti, jimiž jsou zejména výkon funkce ve veřejném zájmu, bezúhonnost, nestrannost, odborná způsobilost a náležitá péče.
Napadená úprava je způsobilá přispět k naplnění legitimního cíle ochrany práv jiných osob a zajištění důvěryhodnosti auditorské činnosti. Vylučuje z výkonu činnosti ty auditorské společnosti, u nichž mohou existovat důvody pochybovat o výkonu auditorské činnosti podle odpovídajících zásad pro dané odvětví, byť doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, zda jejich konkrétní jednání má trestněprávní následky. Jen je-li auditor sám vnímán jako důvěryhodný, budou jako spolehlivé a důvěryhodné vnímané i závěry, k nimž při auditorské činnosti dospěl.
Podle úvahy navrhovatele existují i mírnější opatření k dosažení téhož cíle zákonodárce, spočívající v posuzování jednotlivých případů trestního stíhání auditorských společností případ od případu podle okolností konkrétní věci. Přijetí této argumentace by však prakticky vylučovalo, aby zákonodárce upravoval už na úrovni zákona jakákoli „plošná“ omezení základních práv. Vždy si lze totiž alespoň teoreticky představit, že omezení plynoucí ze zákona lze nahradit posuzováním individuálních okolností a rozhodováním individuálních případů jako šetrnějším prostředkem.
Právní úprava přijatá zákonodárcem nebyla excesivní a byla přiměřená sledovanému cíli. I podle Ústavního soudu je napadená úprava poněkud přísná. Nevede však ve vztahu k auditorským společnostem ‒ jako obchodním společnostem se specifickým předmětem podnikání ‒ k nepřiměřenému omezení jejich práv.
Ústavní soud považoval za důležité rozlišující kritérium, podle něhož je pozastavení auditorské činnosti jako automatický následek vázáno na subjektivní stránku trestného činu ve formě úmyslu, nikoli nedbalosti. Úmysl je přitom obecně považován za těžší formu zavinění než nedbalost, neboť na rozdíl od nedbalosti je spojen s volní složkou (vůlí spáchat trestný čin). Specificky u trestní odpovědnosti právnických osob je nutné posuzovat, přímo či nepřímo, vnitřní vztah fyzických osob spojených s právnickou osobou, majících na ni často zásadní vliv, k protiprávnímu jednání v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti. Podezření ze spáchání úmyslného trestného činu souvisejícího s takovým jednáním konkrétní auditorské společnosti tak vede ‒ při veškerém respektu k presumpci neviny ‒ ke snížení její důvěryhodnosti.
Podle Ústavního soudu nedošlo k porušení principu rovnosti před zákonem, odůvodněné nejsou ani obavy z nedostatečně podložených obvinění a svévolného zahajování trestního stíhání auditorských společností.
Závěrem Ústavní soud připomenul, že napadená úprava se týká pouze auditorských společností, tj. právnických osob povahy obchodní společnosti. Závěry nálezu ve vztahu k auditorským společnostem tak nelze automaticky přenést také na statutární auditory.
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/24 je dostupný 
zde (700 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu