Ústavní soud, TZ 34/2026
Obchodní společnost Metrostav Infrastructure, a. s. (dále jen stěžovatelka) byla odsouzena poté, co orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že na ni podle § 10 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim přešla trestní odpovědnost jako na právní nástupkyni obchodní společnosti Metrostav, a. s., v důsledku toho, že na ni uvedená společnost převedla část svého závodu. V řízení bylo prokázáno, že převod závodu na stěžovatelku byl motivován snahou společnosti Metrostav, a. s., vyhnout se následkům hrozícího trestu. Stěžovatelka se po převodu mohla nadále ucházet (za celou skupinu Metrostav) o veřejné zakázky v nejdůležitější oblasti dopravní infrastruktury. Stěžovatelka tak byla „vtažena“ do trestního řízení ve fázi odvolacího řízení rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, který rozšířil okruh obviněných o stěžovatelku, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí jak ve vztahu k původním obviněným, tak ve vztahu ke stěžovatelce. Rozsudkem krajského soudu byly stěžovatelka a obžalovaná fyzická osoba uznány vinnými pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie a pokusem dotačního podvodu, krajský soud rozhodl rovněž o vině a trestu spoluobviněné společnosti Metrostav, a. s. Následně rozhodoval ve věci opět vrchní soud, který stěžovatelku odsoudil k souhrnnému trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži na dobu tří let s tím, že stěžovatelce se po dobu výkonu uloženého trestu zakazuje uzavírat veškeré smlouvy na plnění veřejných zakázek, účastnit se veškerých druhů zadávacích řízení podle § 3 zákona o zadávání veřejných zakázek a veškerých veřejných soutěží podle jiných právních předpisů a souhrnný trest uveřejnění trestních rozsudků. Stejným rozsudkem rozhodl vrchní soud také o vině a trestu u dalších spoluobviněných. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné, čímž bylo trestní řízení v její věci završeno.
Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítala, že došlo k porušení jejích základních práv v důsledku nesprávného právního názoru orgánů činných v trestním řízení o automatickém procesním nástupnictví. Stěžovatelka tak byla podle svých slov vtažena do trestního řízení až ve fázi odvolacího řízení, aniž by proti ní bylo zahájeno trestní stíhání nebo na ni podána obžaloba. Tímto postupem podle jejího názoru byla omezena její obhajovací práva, neboť jí byl přičítán výkon obhajoby jinou osobou (společností Metrostav, a. s.). Kromě námitek proti procesnímu postupu zpochybnila stěžovatelka přechod trestní odpovědnosti jako takový, jestliže původní obchodní společnost nezanikla, a na ni jako na nástupnickou společnost přešla pouze část jmění.
Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Daniela Zemanová) dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, a proto ji zamítl.
Úkolem Ústavního soudu bylo v této věci posoudit, zda z hlediska ochrany základních práv stěžovatelky obstojí postup trestních soudů, které stěžovatelku „vtáhly“ do probíhajícího trestního řízení s odkazem na § 10 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Za klíčovou pak Ústavní soud považuje především otázku, zda bylo zachováno právo stěžovatelky na obhajobu.
Pokud stěžovatelka zpochybňuje, že na ni přešla trestněprávní odpovědnost, její argumentace primárně směřuje proti procesnímu postupu, nikoli proti splnění hmotněprávních podmínek přechodu trestní odpovědnosti. Ústavní soud poukazuje na závěry učiněné v bodě 12 usnesení ze dne 23. 3. 2016 II. ÚS 840/14. Zákon nevyžaduje, aby v souvislosti s přechodem trestní odpovědnosti na právního nástupce právnické osoby tato osoba zanikla. Platí tedy závěr obecných soudů, že převod části závodu (Divize 4) z původně stíhané právnické osoby na stěžovatelku založil právní nástupnictví stěžovatelky v trestním řízení a došlo k přechodu trestní odpovědnosti na stěžovatelku.
Podle § 10 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim vstupuje právní nástupce původně stíhané právnické osoby do trestního řízení (bylo-li již započato), a to v jeho aktuální fázi, v jaké se nachází v době vzniku právního nástupnictví. Bez úpravy přechodu trestní odpovědnosti na nástupce by se právnická osoba mohla snadno vyhnout trestu a důsledkům s ním spojeným.
Skutečnost, že hmotněprávní ustanovení § 10 odst. 1 zákona o odpovědnosti právnických osob není provedeno konkrétními procesními pravidly k jeho aplikaci v trestním řízení, není výjimečná a sama o sobě není důvodem k vyprázdnění dotyčné hmotněprávní úpravy. Pokud § 10 odst. 1 zákona o odpovědnosti právnických osob předpokládá přechod trestní odpovědnosti v jakékoliv fázi trestního řízení, aniž k tomu stanoví přesný procesní postup, je namístě presumovat logický a ústavně konformní předpoklad zákonodárce, že k tomu dojde při zachování všech atributů spravedlivého procesu. Jinými slovy, obecné soudy jsou v případě právního nástupnictví u trestně stíhané právnické osoby povinny postupovat tak, aby při zahrnutí právního nástupce do již probíhajícího trestního stíhání jeho právního předchůdce nedošlo k popření práva na obhajobu či dalších aspektů vyplývajících z práva na spravedlivý proces. Konkrétně poskytnou nástupnické právnické osobě veškerá příslušná práva i dostatečná poučení s ohledem na fázi, v níž do řízení vstupuje.
Stěžovatelka nezpochybňovala, že měla po vstupu do řízení veškerá práva a možnosti obhajoby. Omezení práv obhajoby namítala pouze obecně a její námitky směřovaly zejména proti tomu, že neměla možnost účastnit se přípravného řízení. Ústavní soud k této námitce považoval za podstatné, že těžiště trestního řízení spočívá v řízení před soudem, které probíhá na základě zásady obžalovací v kontradiktorní podobě za účasti procesních stran, při nejširším uplatnění jejich práv (včetně práva na obhajobu) a při nejširším uplatnění všech zásad trestního řízení, čímž je umožněno všestranné objasnění věci a konečné meritorní rozhodnutí. I v odvolacím řízení obžalovaný může uplatňovat práva obviněného v přípravném řízení. Jak již uvedl ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, stěžovatelkou předkládaným výkladem § 10 odst. 1 zákona o odpovědnosti právnických osob by byl popřen jeho základní účel. Pokud by bylo nutné zahajovat vůči právnímu nástupci nové trestní stíhání i v případech, kdy k přechodu odpovědnosti došlo až v pokročilých fázích soudního řízení, právnická osoba by vždy před pravomocným skončením trestního řízení mohla opakovaně provést účelové majetkové dispozice mající za následek přechod trestní odpovědnosti na další osoby, což by v konečném důsledku vedlo až k promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin.
Ústavní soud se rovněž ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že soudy obou stupňů zachovaly právo stěžovatelky na obhajobu v náležité a dostatečné míře. Konkrétně lze uvést, že vrchní soud stěžovatelce v rámci předvolání doručil opis obžaloby i předcházejících soudních rozhodnutí ve věci a odvolání společnosti Metrostav, a. s. Stěžovatelka měla dostatek času seznámit se s obsahem trestního spisu a dostala dostatečný časový prostor k přípravě obhajoby před veřejným zasedáním u vrchního soudu. Měla rovněž možnost reagovat na dokazování k otázce právního nástupnictví, navrhnout jeho doplnění a vyjádřit se k výsledku. Konečně navrácením věci soudu prvního stupně bylo zajištěno, že stěžovatelka mohla být účastna hlavního líčení a následně podat odvolání, čehož také využila.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že postupem trestních soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, neboť jí soudy umožnily dostatečně široké uplatnění jejích obhajovacích práv tak, aby nebyla připravena o možnost účinně se hájit.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3031/24 včetně odlišného stanoviska soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové je dostupný 
zde (269 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu