Žalobou doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2013 se domáhal Senát Parlamentu ČR, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že se prezident republiky žalovanými skutky dopustil velezrady. Konkrétně se jednalo o skupinu pěti skutků, které měly zakládat deliktní jednání prezidenta republiky, a to – shrnuto – (1.) nedovršení ratifikace Rozhodnutí Evropské rady, kterým se mění čl. 136 Smlouvy o fungování EU, pokud jde o mechanismus stability v eurozóně, s jehož ratifikací vyslovily souhlas obě komory Parlamentu, dále (2.) byla prezidentu vytýkána nečinnost při obsazování postupně uvolňovaných míst soudců Ústavního soudu, (3.) vyhlášení aboliční části amnestie, (4.) nerespektování soudního rozhodnutí ve věci návrhu na jmenování někdejšího justičního čekatele JUDr. Petra Langera, Ph.D. soudcem, a konečně (5.) byla prezidentu republiky vytýkána nečinnost při ratifikaci Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě.
Plénum Ústavního soudu v usnesení vyšlo primárně z účelu žaloby a tohoto řízení a upřednostnilo jejich kvazitrestní povahu. Podle Ústavního soudu jde o instituty, které se týkají odpovědnosti prezidenta za ústavní delikt. Účelem tohoto typu řízení není podávat žalobci výklad objektivního ústavního práva, ale toliko rozhodnout o tom, zda se prezident dopustil či nedopustil deliktního jednání, které dosahuje intenzity velezrady. Navíc primárním účelem je zbavit prezidenta úřadu, aby nemohl nadále poškozovat či ohrožovat zájmy státu. V situaci, kdy již daná osoba není v této ústavní funkci, tento hlavní smysl řízení nepřichází do úvahy.
S ohledem na kvazitrestní charakter tohoto řízení pak Ústavní soud vyložil též ta ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, která upravovala s účinností do 7. 3. 2013 povinnost Ústavního soudu zastavit řízení o žalobě, respektive vyložil vztah mezi předchozí právní úpravou, která v § 98 odst. 3 ukládala Ústavnímu soudu povinnost pokračovat v řízení pouze v případě abdikace prezidenta v průběhu řízení, a úpravou novou, účinnou od 8. 3. 2013, která doplnila toto ustanovení o příkaz pokračovat v řízení i po uplynutí funkčního období.
Ústavní soud uvedl, že s ohledem na povahu řízení je třeba použít to pravidlo, které je pro žalovaného příznivější, jímž je nepochybně právní úprava předchozí. Absenci výslovně stanoveného pravidla v zákoně o Ústavním soudu ve znění do 7. 3. 2013 označil za mezeru v právu, kterou je třeba vyplnit cestou analogie, ovšem analogie ve prospěch žalovaného. Takovým analogickým ustanovením, které výslovně v předchozí právní úpravě řešilo zastavení řízení, bylo ustanovení § 98 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které se rovněž týká situace, kdy prezident – zde v důsledku v důsledku smrti - již funkci nezastává.
Ústavní soud dále dovodil, že možnost, aby řízení o ústavní žalobě pokračovalo po skončení prezidentského úřadu je obecně vyloučena, a případné výjimky musí být explicitně stanoveny zákonem. Zatímco předchozí znění zákona připouštělo tuto výjimku toliko pro případ abdikace prezidenta, teprve nová právní úprava rozšířila tuto výjimku i na případ zániku funkce uplynutím funkčního období.
Z těchto všech důvodů neshledal Ústavní soud prostor pro možnost pokračovat v řízení po uplynutí funkčního období bývalého prezidenta, a řízení proto zastavil.
Odlišné stanovisko k usnesení pléna Ústavního soudu si vyhradila soudkyně Ivana Janů. Její odlišné stanovisko je připojeno k textu usnesení.
Odlišné stanovisko pouze k odůvodnění usnesení si vyhradil soudce Stanislav Balík a je rovněž připojeno k textu usnesení.
Text usnesení je k dispozici 
zde (229 KB, PDF).
Ivo Pospíšil
generální sekretář Ústavního soudu