Ústavní soud, Brno (TZ 36/13)
Ústavní soud dnes vyhlásil nález, kterým vyhověl návrhu skupiny poslanců a zrušil některá ustanovení zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, kterými bylo upraveno rozlišení zdravotní péče na základní a ekonomicky náročnější (tzv. zdravotnické standardy a nadstandardy), zvýšen poplatek za lůžkovou péči na 100 Kč za každý den hospitalizace a konečně upravena pravomoc zdravotních pojišťoven ukládat a vybírat pokuty zdravotnickým zařízením. Zatímco právní úpravu standardů a nadstandardů zrušil okamžikem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, v případě úpravy poplatku a ukládání pokut odložil vykonatelnost nálezu do konce letošního roku. Současně Ústavní soud konstatoval, že dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů pozbývají platnosti ty části prováděcí vyhlášky č. 134/1998 Sb., které definují ekonomicky náročnější variantu zdravotní péče (služby).
Pokud jde o problematiku standardů a nadstandardů, vyšel Ústavní soud ve svém hodnocení z přecházející judikatury, v níž se dané problematice již věnoval (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 35/95, Pl. ÚS 14/02 a Pl. ÚS 1/08). Konstatoval, že již v minulosti nevyloučil možnost rozdělení péče na standardní, tedy hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, a nadstandardní, tj. částečně či zcela hrazenou pacientem. Pro toto rozdělení však platí určité limity plynoucí především z čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Tím zcela základním je výhrada zákona obsažená v tomto ustanovení Listiny. Ústavní soud dospěl k závěru, že zákonodárce požadavku úpravy v zákoně nevyhověl, byť obecný základ varianty základní (standardní) i ekonomicky náročnější (nadstandardní) je obsažen přímo v zákoně (rozsah nadstandardní péče pak toliko v prováděcí vyhlášce). Z pohledu Ústavního soudu je však podstatné, zda úprava v zákoně sama o sobě, tedy i bez prováděcí vyhlášky, je adresátům dostatečně srozumitelná a zda by byla sama o sobě aplikovatelná. Prováděcí předpis může totiž stanovit pouze detaily. Ústavní soud uzavřel, že těmto hlediskům současná právní úprava nevyhovuje, neboť teprve z vyhlášky samotné je zřejmé, co je základní variantou a za jaké zdravotní výkony, pomůcky, prostředky a materiál je nutno doplácet nad rámec úhrady. Zákon o veřejném zdravotním pojištění tak učinil pouze první krok, druhý, ten podstatnější, spočívající ve vymezení ekonomicky náročnější varianty, je však obsažen v prováděcím právním předpise, ačkoliv ústavní pořádek vyžaduje formu zákona.
Také v případě regulačního poplatku za pobyt na lůžku vyšel Ústavní soud z předchozího nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/08. Dospěl přitom k závěru, že zvýšení tohoto poplatku o 2/3, tj. z 60 Kč na 100 Kč, odůvodňuje ústavní přezkum tohoto institutu znovu otevřít, přičemž napadené ustanovení podrobil, tak jako v předchozím nálezu, testu racionality. Z tohoto hlediska napadená právní úprava neobstála, a to z několika důvodů. Předně nediferencuje případy, kdy je pobyt na lůžku pouze běžnou součástí léčby, tedy vlastně součástí vlastního medicínského výkonu (například pobyt na jednotce intenzivní péče) a kdy jde skutečně o doprovodnou „hotelovou službu“. Dalším důvodem je plošnost takové povinnosti (právní úprava ukládá takovou povinnost i osobám nevýdělečným, dětem, zdravotně postiženým atd.), absence jakýchkoliv finančních limitů a časového omezení, které jsou – jak Ústavní soud zjistil – dány například v sousedních zemích. Ústavní soud současně apeloval na zákonodárce, zda by v budoucí právní úpravě nebylo žádoucí opustit pojem poplatek, který je matoucí, neboť se nejedná o poplatek vůči veřejné moci, ale v podstatě komerčně konstruovanou platbu za poskytnutou „ubytovací službu“.
Konečně za neústavní označil Ústavní soud také pravomoc zdravotních pojišťoven ukládat poskytovatelům zdravotních služeb pokuty za nerespektování rozdělení péče na standardní a hrazenou a za nevybírání tzv. regulačních poplatků, pokud se týkají poplatku za lůžkovou péči. Také v této části vyšel z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/08, ovšem s tím, že dramatické navýšení pokuty z původních 50.000 Kč na 1 mil. Kč, vedlo Ústavní soud k hodnocení právní úpravy z pohledu zachování rovnosti mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickými zařízeními. V daném vztahu totiž nejde pouze o to, že pojišťovny získávají veřejnoprávní sankční pravomoc nad poskytovateli zdravotních služeb, ale současně jim současný systém svěřuje i rozhodování o „bytí či nebytí“ poskytovatele v podobě uzavření či neuzavření smluv. Jinak řečeno, dominantní postavení pojišťoven v kombinaci se sankční pravomocí zakládá již ústavně neakceptovatelnou nerovnost a není na straně poskytovatelů zdravotních služeb ničím vyváženo, například povinností pojišťoven uzavřít smlouvu, jsou-li objektivně splněny stanovené podmínky.
Jak již uvedeno, Ústavní soud v případě zrušení právní úpravy poplatku za pobyt na lůžku, jakož i v případě sankčních pravomocí pojišťoven odložil vykonatelnost nálezu do konce roku 2013.
Ke všem výrokům nálezu uplatnili odlišné stanovisko soudci Stanislav Balík, Vladimír Kůrka a Michaela Židlická. Dagmar Lastovecká uplatnila odlišné stanovisko do výroků týkajících se rozdělení zdravotních služeb na standardy a nadstandardy a sankční pravomoci pojišťoven a odlišné stanovisko do odůvodnění výroku týkajícího se poplatku za hospitalizaci. Toliko k odůvodnění nálezu uplatnila odlišné stanovisko Ivana Janů.
Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/11 včetně odlišných stanovisek je k dispozici 
zde. (432 KB, PDF)
Ivo Pospíšil
generální sekretář Ústavního soudu