Ústavní soud, Brno, TZ 19/2019

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na řádné soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Proti stěžovateli je již šestým rokem vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy, ke kterému mělo dojít v únoru roku 2013 v prostorách kadeřnictví provozovaného poškozenou v Hořicích v Podkrkonoší.  Ve věci bylo vydáno již 12 meritorních rozhodnutí. Stěžovatel byl Krajským soudem v Hradci Králové nejprve čtyřikrát shledán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody (nejprve v trvání 16 let, poté 13 let), posléze do řízení zasáhl Nejvyšší soud, který nařídil, aby krajský soud věc znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Původní senát krajského soudu se totiž podle Nejvyššího soudu ukázal jako neschopný respektovat pokyny soudů vyšší instance. Po novém projednání a zopakování celého důkazního řízení krajský soud stěžovatele zprostil obžaloby pro nedostatek usvědčujících důkazů. Poté, co bylo toto rozhodnutí Vrchním soudem v Praze zrušeno, krajský soud stěžovatele obžaloby v novém řízení opět zprostil. Vrchní soud poté ústavní stížností napadeným usnesením zprošťující rozsudek krajského soudu znovu zrušil a nařídil, aby byla věc u krajského soudu projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Dospěl totiž k závěru, že rozhodující senát krajského soudu se není schopen oprostit od nesprávného hodnocení důkazů, a není tak s to rozhodnout nestranně. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že napadené rozhodnutí působí dojmem, že vrchní soud vede s Nejvyšším soudem válku o hodnocení důkazů, a protože vrchní soud nemůže rozhodnutí dovolacího soudu zrušit, opakovaně ruší rozhodnutí krajského soudu, která z právních závěrů Nejvyššího soudu vychází. Napadené rozhodnutí je dle názoru stěžovatele nepřezkoumatelné a porušuje jeho právo na spravedlivý proces a ve svém důsledku také právo na zákonného soudce. Dále stěžovatel rovněž tvrdil, že existují pochybnosti o nepodjatosti rozhodujících soudů vrchního soudu a dovozoval, že o jeho námitce podjatosti rozhodoval podjatý soudce rovněž na Nejvyšším soudu. Z toho důvodu se domáhal také zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti nevyloučení soudců vrchního soudu z projednávání jeho věci.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná proti napadenému usnesení vrchního soudu. Stručný a jednoznačný závěr vrchního soudu o chybném vyhodnocení důkazů krajským soudem z ústavněprávního hlediska neobstojí. Je-li vrchní soud toho názoru, že nějaká jednotlivá zmínka názorů Nejvyššího soudu není namístě, anebo že tyto zmínky ve svém souhrnu, či ve spojení s jiným postupem vykazují, navzdory explicitnímu vyjádření krajského soudu, projevy úplné rezignace na vlastní hodnocení důkazů, bude muset tento závěr velmi pečlivě odůvodnit. V napadeném usnesení však podobný rozbor chybí, což představuje významný ústavněprávní nedostatek jeho odůvodnění, který se pak neústavně promítá do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. To se potom promítá i do posouzení toho, zda mohlo být rozhodováno v neveřejném zasedání. Vzhledem k tomu, že se usnesení vrchního soudu zrušuje ve všech jeho výrocích již pro porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, nebylo třeba se touto otázkou výslovně zabývat.

Ústavní soud proto zdůraznil, že vázanost právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí odvolacího či dovolacího soudu je součástí principu právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Tato zásada však nezapovídá nalézacímu soudu, aby na základě vlastního posouzení nemohl přihlédnout i k jiným závěrům a úvahám, popř. se jimi nechal inspirovat na cestě k dosažení správného rozhodnutí věci, jestliže to náležitě odůvodní; v takovém případě nejsou splněny podmínky po postup podle § 262 trestního řádu a opačný postup odvolacího soudu zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 38 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stále tak musí být respektována (jako východisko) ústavní zásada nezávislosti soudního rozhodování podle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy, vůči které je vázanost právním názorem vyšší soudní instance jen důsledkem promítnutí zásad právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) do pravidel soudního rozhodování (možnost opravných prostředků, právní jistota, stabilita judikatury atd.).

V dalším řízení se vrchní soud zaměří na to, aby identifikoval a odůvodnil konkrétní pochybení krajského soudu, v případě jejich nalezení je přezkoumatelným způsobem popsal a následně posoudil, zda tato pochybení dosahují pro svou závažnost a opakovanost takové intenzity, aby odůvodňovala další změnu rozhodujícího senátu krajského soudu. Ačkoliv i rozhodnutí krajského soudu vykazuje podle Ústavního soudu určité nedostatky, ty samy o sobě nemusí být důvodem pro změnu senátu. Nařízení změny složení senátu, jako výjimka z ústavní zásady práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod, může být uplatněna jen výjimečně, ve spolehlivě odůvodněných případech.  Důležitým faktorem je rovněž skutečnost, že celé trestní řízení trvá již bezmála šest let a další změna rozhodujícího senátu (a s ním související nutnost opakovat všechny důkazy) jej dále jen prodlouží.

Ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele ohledně údajné podjatosti soudce Nejvyššího soudu a soudců vrchního soudu. Ve stěžovatelově věci nebylo zjištěno porušení principů nestranného soudního rozhodování soudců, jak vyplývají z ustálené judikatury.

Ústavní soud dodává, že o ústavní stížnosti rozhodl v nejkratším možném čase (během necelých dvou měsíců), takže nepovažoval za nutné rozhodnout o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti usnesení vrchního soudu.

Ústavní soud závěrem připomíná, že je obecnou povinností všech rozhodujících soudů vyvarovat se vykročení z mezí, představovaných zákonným rámcem jednotlivých fází trestního řízení, jako je tomu v posuzované věci, kde již začínají vystupovat i prvky nejen právního hodnocení, nýbrž i emocionální. Tyto problémy počínají od úvah Nejvyššího soudu na téma interpretací jednotlivých důkazů, přes nadbytečné úvahy vrchního soudu o schopnostech a „opravdových“ úmyslech nalézacího soudu, až po úvahy krajského soudu, jaké jsou názory vyšších soudů na otázku stěžovatelovy viny. Z hlediska ústavnosti považuje Ústavní soud za zvlášť vážný nedostatek ty projevy, jimiž vydaná rozhodnutí vyjadřují slovní nedůvěru ve schopnosti jednotlivých soudů (obousměrně) postupovat v dané věci v souladu s právem a nepřímo tak vlastními úvahami zasahují do činnosti jiných soudů. Úcta k nezávislému soudnímu rozhodování, jako jednomu ze základních pilířů právního státu, by měla být zvláště v aktech samotné soudní moci. Dle Ústavního soudu, jemuž nenáleží pravomoc nařídit projednání věci jinými senáty, je z toho důvodu namístě, aby soudy pro dosažení ústavně konformního výsledku řízení omezily své úvahy v duchu doktríny soudcovského sebeomezení a nadále tak věnovaly svoji intelektuální a emocionální energii pouze předmětu jimi vedeného řízení. Není pak třeba zdůraznit, že nedostatky podobného druhu jsou ve výsledku ku prospěchu především pachateli brutálního zločinu, ať už je jím kdokoli, kdo doposud uniká řádnému postihu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4091/18 je dostupný  zde (407 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu