Ústavní soud, Brno, TZ 76/2020
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Šámal) vyhověl ústavní stížnosti Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje, příspěvkové organizace, a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť jimi byla porušena práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka dala v únoru 2018 výpověď z pracovního poměru svému zaměstnanci pro křivé svědectví, kterým hodlal pomoci svému podřízenému spolupracovníkovi v simulaci pracovního úrazu ruky a zad. Úraz měl být údajně zapříčiněn nečekaným pádem nosítek s pacientkou, které spolupracovník simulující pracovní úraz vysouval ze sanitního vozu při plnění pracovních povinností záchranáře. Propuštěný zaměstnanec se následně proti tomuto postupu bránil žalobou na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí a na určení, že pracovní poměr trvá. Městský soud v Brně jeho žalobě vyhověl a určil, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Na základě odvolání stěžovatelky, ve kterém podrobně rozebrala důkazní situaci a uplatnila návrh na zopakování důkazu videozáznamu ze sanitního vozu, Krajský soud v Brně rozhodnutí městského soudu potvrdil (aniž by vyhověl návrhu stěžovatelky na zopakování důkazu videozáznamem ze sanitního vozu). Uzavřel přitom, že pokud městský soud opomněl zaprotokolovat, co sám bezprostředně vnímal z kamerového záznamu, nejde o vadu, která by mohla mít vliv na správnost jeho učiněných závěrů. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.
Podle stěžovatelky městský soud sice důkaz videozáznamem provedl, nicméně opomněl zaprotokolovat, jaká z tohoto důkazu učinil skutková zjištění. To vyjádřil až v odůvodnění rozsudku, nicméně stěžovatelka je toho názoru, že se tato skutková zjištění rozchází s tím, co je ze záznamu patrné. Městský soud ji tímto zbavil možnosti adekvátně procesně reagovat a ani krajský soud či Nejvyšší soud nápravu v tomto směru nezjednaly. Videozáznam přitom stěžovatelka považuje za klíčový důkaz, ze kterého je podle ní zřejmé, že k pádu nosítek nedošlo a že žalobce musel vidět, že jeho kolega pracovní úraz neutrpěl.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Rozhodující soud nepochybně není povinen sdělovat účastníkům řízení svůj předběžný hodnotící úsudek o důkazu plynoucím z provedeného důkazního prostředku, neboť takový závěr je povinen uvést až v odůvodnění svého rozhodnutí. Je však třeba trvat na tom, aby každý důkazní prostředek řádně provedl. V případě dokazování přehráním videozáznamu, které je třeba považovat za specifický případ ohledání, je nutné, aby zaprotokoloval vše významné, co při přehrání videozáznamu vnímá svými smysly, a aby umožnil účastníkům řízení na to následně adekvátně procesně reagovat, a tím učinil své vnímání přezkoumatelným pro vyšší soudní instance.
Ústavní soud dále konstatuje, že princip kontradiktornosti řízení znamená mimo jiné také to, že účastníci řízení nebudou překvapeni zcela nepředvídatelným výsledkem řízení. Soudy proto nesmí založit své rozhodnutí na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany během řízení nemohly vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10, 5. 9. 2013, § 48). Z toho plyne, že učiněné skutkové závěry a právní posouzení věci, na nichž je založeno rozhodnutí v civilní věci, nesmí být poprvé zmíněny teprve v odůvodnění rozhodnutí, neboť v takovém případě jsou pro účastníky řízení zcela nepředvídatelné.
Nepostupoval-li městský soud v této věci popsaným způsobem, neboť nezaprotokoloval to, co při přehrání kamerového záznamu pozoroval, a až z odůvodnění pro stěžovatelku překvapivého rozhodnutí vyplynulo, že jeho smyslové vnímání provedeného kamerového záznamu bylo naprosto odlišné od vnímání stěžovatelky, která daný kamerový záznam předložila k důkazu, zbavil stěžovatelku možnosti kvalifikovaně se vyjádřit k provedenému důkazu a adekvátně tomu přizpůsobit své důkazní aktivity (např. klást svědkům otázky k zobrazovanému ději, opatřit znalecký posudek, navrhnout místní šetření v podobě rekonstrukce úrazového děje apod.), čímž porušil ústavní práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (porušením principu kontradiktornosti řízení).
Pochybení městského soudu a krajského soudu pak nenapravil ani Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. Z pohledu Ústavního soudu však bylo vymezení právní otázky stěžovatelkou z hlediska přípustnosti dovolání dostačující a Nejvyšší soud mu proto měl věnovat náležitou pozornost.
Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Brně, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/20 je dostupný zde (212 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu