Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4293/18 dne 26. ledna 2021 – rozhodnutí zveřejněné s tiskovou zprávou

Odškodnění majetkové újmy v případě trestního řízení ukončeného zprošťujícím rozsudkem a příčinná souvislost mezi zahájením trestního stíhání a odstoupením z politické funkce




Ústavní soud, Brno, TZ 6/2021

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a výroky rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 nepřiznávající stěžovateli náhradu majetkové újmy, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a právo vlastnické zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl.

Stěžovatel, bývalý starosta Městské části Praha 2, byl po 38 měsíců trvajícím trestním řízení zproštěn obžaloby z trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele, porušování povinností při správě cizího majetku a zneužití pravomoci úřední osoby. Jelikož se svými nároky na náhradu majetkové i nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku nezákonného trestního stíhání, uspěl u České republiky - Ministerstva spravedlnosti pouze z menší části, domáhal se jich následně v řízení před obecnými soudy. Stěžovatel konkrétně požadoval náhradu nákladů vynaložených na vlastní obhajobu, náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 800 000 Kč a náhradu majetkové újmy ve výši 2 331 566 Kč představující ztrátu na výdělku za dobu trestního stíhání, neboť hned druhý den po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání rezignoval na funkci starosty Městské části Praha 2. Obecné soudy přiznaly stěžovateli náklady na obhajobu i menší část požadované náhrady nemajetkové újmy (celkem 10 000 Kč za každý měsíc trestního stíhání), nárok na náhradu majetkové újmy mu však nepřiznaly. Soudy to odůvodnily tím, že to byl sám stěžovatel, kdo rezignoval na funkci starosty a k zániku funkce tak nedošlo v příčinné souvislosti s nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání. Stěžovateli pak podle nich nic nebránilo, aby se i po rezignaci pracovně uplatnil. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména nesouhlasí s tím, že jeho rezignace nebyla v příčinné souvislosti s trestním stíháním a uvedl, že byla vynucena v důsledku zahájení trestního stíhání jako výraz akceptace určité politické kultury. Výši nemajetkové újmy pak stěžovatel považuje za nedostatečnou, a to s ohledem na intenzitu způsobeného zásahu v jeho životě a nemožnost plnohodnotné účasti na veřejném a politickém životě.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části důvodná. Ústavní soud považuje za jádro ústavní stížnosti především to, jak se obecné soudy vypořádaly s náhradou škody za způsobenou materiální a nemateriální újmu, která měla být stěžovateli způsobena jeho trestním stíháním.

Stran výše náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu jsou napadená rozhodnutí obecných soudů řádně odůvodněná a není úlohou Ústavního soudu, aby v tomto směru přehodnocoval závěry obecných soudů. Přesto považuje za potřebné zmínit svou pochybnost o dostatečné výši přiznávaných náhrad obecně. Jestliže stát zasáhne do života člověka nedůvodným trestním stíháním, poškodí či dokonce zničí jeho postavení ve společnosti a mnohdy i v rodině, musí výše odškodnění odpovídat takovému zásahu. Výše odškodnění nemateriální újmy totiž jistým způsobem vypovídá i o úctě k soukromému a veřejnému životu jednotlivých lidí. A mohlo by být výzvou pro obecné soudy, aby zvážily, zda již v minulosti přiznaná odškodnění, se kterými poměřují nově přiznávaná, byla opravdu dostatečná.

V případě tvrzené materiální újmy, která měla být stěžovateli způsobena jeho rezignací vyvolanou zahájením trestního stíhání, však Ústavní soud shledal důvody pro svůj zásah.

Z rozhodnutí obecných soudů se podává, že tyto se při posuzování nároku stěžovatele zaměřily na zjištění, zda jsou naplněny tři základní podmínky pro přiznání náhrady škody - protiprávní jednání, existence škody a příčinná souvislost mezi nimi. Obecné soudy přitom dospěly k závěru, že v projednávaném případu není dána příčinná souvislost, neboť stěžovatel nevyčkal, až bude z veřejné funkce odvolán, ale dobrovolně rezignoval.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly při hodnocení otázky existence příčinné souvislosti mezi zahájením trestního stíhání a způsobenou škodou příliš formalisticky. Zásadní jsou totiž okolnosti rezignace stěžovatele. Stěžovatel byl po více než dvacet let veřejně činnou osobou, v rozhodné době dokonce starostou městské části. Snad je možné stále konstatovat, že výkon politické funkce úzce souvisí s dodržováním určitých morálních a mravních pravidel. S důvěryhodností politika. Stát zahájením trestního stíhání zasáhl stěžovatele na místě pro něj nanejvýš citlivém, zpochybnil jeho důvěryhodnost. Ta je přitom rozhodná pro další působení ve veřejné funkci či obecně v politice. V takovém případě se však stát nemůže zprostit své odpovědnosti za vzniklou škodu, neboť zpětné nabytí důvěry bývá, když ne nemožné, tak přinejmenším velmi obtížné.

Vztah mezi politikem a občanem/voličem je do značné míry založen na důvěře, která jde ruku v ruce s morálními hodnotami, uplatňovanými v té které společnosti. Pokud dojde k zahájení trestního stíhání, je zpravidla morální apel na politika natolik intenzivní, že mu nezbývá, než se výkonu veřejné funkce vzdát, a to aniž by musel být odvolán. Ve své podstatě se jedná o akt vyvození osobní odpovědnosti, který plyne z obecného požadavku na to, aby veřejné funkce vykonávaly osoby s určitým morálním kreditem a nadanými důvěrou občanů. A důvěra v demokratické instituce je vytvářena (mimo jiné) prostřednictvím osob, jež stojí v jejich čele. Nikoliv naopak. Jinými slovy řečeno, veřejná funkce zde není od toho, aby z ní politik čerpal svoji důvěryhodnost, ale je to právě osoba politika, kdo se značnou měrou podílí na důvěryhodnosti instituce jako takové. Z toho důvodu je více než žádoucí, aby v obdobných situacích, kdy dojde k trestnímu stíhání osoby zastávající veřejnou funkci, tato zvážila, už jen z respektu k dané instituci, své další setrvání ve funkci.

Pokud stěžovatel naznal, že je v souladu s politickou kulturou, aby v případě zahájení jeho trestního stíhání rezignoval na výkon veřejné funkce, lze mu to jen stěží přičítat k tíži. Nejedná se o "pouhé" politické gesto. S ohledem na důvěru občanů v systém zastupitelské demokracie jde o gesto natolik zásadní, že by jej právo, co by jeden z normativních systémů, nemělo přehlížet. Pokud stěžovatel jednal v souladu se zásadami politické kultury, „neměl by být na svém jednání škodný“, resp. neměl by se nacházet v horším postavení, než kdyby se těchto pravidel nedržel. Viděno z jiného úhlu pohledu, tímto přístupem by byl politikům poskytnut silný argument, proč mají (musí) ve své funkci setrvat i přesto, že je proti nim zahájeno trestní stíhání. Takový přístup k věci však považuje Ústavní soud, z pohledu zachování důvěry v základní demokratické hodnoty, za nežádoucí.

Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který bude při svém dalším rozhodování o přiznání materiální újmy vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.  

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4293/18 vyhlášený dne 26. ledna 2021 v 14:00 hodin naleznete  zde (581 KB, PDF). 

 

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu

Upozornění: Do 31. 1. 2021 jsou nálezy Ústavního soudu vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.